The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Martin Mejstřík (* 1962)

• narozen 30. května 1962 v Kolíně

• jeden z hlavních představitelů a organizátorů studentského hnutí během sametové revoluce

• na střední školu nebyl přijat z kádrových důvodu, rok strávil na lesnickém učilišti v Hejnicích

• v roce 1982 odmaturoval na gymnáziu ve Frýdlantu na Liberecku

• po dvou letech vyloučen z politických důvodů z Pedagogické fakulty Univerzity Karlovy

• v letech 1986–1991 studoval obor loutkářství na DAMU

• v roce 1987 se podílel na vzniku časopisu Kavárna Art Forum-Forum AMU (AFFA)

• na jaře 1989 spoluzaložil Studentské tiskové a informační středisko (STIS)

• jeden z organizátorů manifestace 17. listopadu 1989

• během sametové revoluce působil v čele Koordinačního stávkového výboru studentů vysokých škol

• v letech 2002–2008 nezávislým senátorem za stranu Cesta změny

• v roce 2024 žil na Vysočině

Jako malý chlapec cítil rozkol mezi dvěma světy, ve kterých žil – komunistickou ideologií a křesťanskou vírou. Z jedné strany vnímal propagandu, která vykreslovala tehdejší režim jako to nejlepší pro společnost, z druhé strany v nedělní škole v místní faře naslouchal náboženskému učení. Nakonec si vybral cestu víry a později se stal jedním z hlavních představitelů studentského hnutí, které významně přispělo k pádu režimu.

Byli jsme křtění, i když byl táta v partaji

Martin Mejstřík se narodil 30. května 1962 v Kolíně. Po dvou letech se s rodinou odstěhoval do Žiliny, kde otec, vysokoškolský pedagog, získal místo na tamní dopravní fakultě. V roce 1968 se Mejstříkovi vraceli zpátky do Čech, nový domov našli v Liberci, kde měl otec působit ve Výzkumném ústavu textilních strojů. V srpnu 1968 rodina pobývala v Dolním Dvoře na podnikové chatě, protože ještě neměla zajištěné bydlení v Liberci. V této malé obci na Trutnovsku zažil tehdy šestiletý Martin Mejstřík invazi vojsk Varšavské smlouvy a vzpomíná, jak se otec vrátil z Liberce a popisoval jim tamější dramatické dění. V září pak nastoupil do první třídy dolnodvorské jednotřídky, odkud po roce přestoupil do liberecké školy. 

Martin Mejstřík vyrůstal po boku čtyř sourozenců a prožíval spokojené dětství. Jeho otec byl do roku 1968 členem Komunistické strany Československa (KSČ). „Byl z chudé rodiny, do strany vstoupil už asi na gymplu. I jeho tatínek byl komunista. Moje maminka naopak pocházela z rodiny živnostníka, byla věřící a ve straně nebyla,“ říká. V jejich rodině se tak střetly dva zcela odlišné světy, mezi kterými i on sám nějakou dobu osciloval. Jednou týdně chodil na náboženství k faráři Církve československé husitské Josefu Jahodovi. Všechny děti manželů Mejstříkových byly křtěné a pravidelně chodily do kostela. Ačkoliv otce po invazi ze strany vyloučili (odstavili ho z jeho pozice a bylo mu znemožněno přednášet), k víře si na rozdíl od zbytku rodiny cestu nikdy nenašel.

I samotnému Martinovi Mejstříkovi nějakou dobu trvalo, než se stal právoplatným věřícím člověkem. Hodně mu pomohl farář Jahoda, který na své svěřence nikdy netlačil a nechal je, aby poutí za vírou prošli sami. Během studia střední školy dospěl k tomu, že chce studovat teologii a oddat se Bohu naplno. Od toho ale nakonec ustoupil.

Byl jsem třídní nepřítel

Jak léta ubíhala, musel začít přemýšlet nad tím, kam chce v životě směřovat. Farář Jahoda ještě před tím, než pamětník ukončil základní školu, rozpustil hodiny náboženství. Jak se později Martin Mejstřík dozvěděl, učinil tak proto, že nechtěl, aby měli jeho žáci problém s přijetím na střední školy. Ani to ale v jeho případě nepomohlo. Ačkoliv totiž úspěšně složil přijímací zkoušky na liberecké gymnázium, z kádrových důvodů ho nepřijali. Protože měl kladný vztah k přírodě (v roce 1968 nastoupil do znovuobnoveného Junáka a s rodiči trávil volné chvíli na horách), nastoupil na lesnické učiliště v Hejnicích. Myslel si, že se bude učit, jak se starat o les, ale jeho představy se minuly s realitou. „Ředitel byl velký komunista a byl jsem pro něj třídní nepřítel, protože otce vyhodili ze strany. Taky mě zklamalo, že se tam lesy braly jako firma na dřevo a nerespektovala se příroda,“ vzpomíná. Na učilišti prožíval nepříjemné chvíle a cítil se jako ve vězení, protože neměl téměř nikdy možnost vycházek. Po roce proto znovu zkusil své štěstí, a nakonec ho přijali na gymnázium ve Frýdlantě na Liberecku. 

Nějakou dobu mu trvalo, než se oklepal z pro něj traumatických zážitků z hejnického učiliště. Když se tak ale stalo, rozhodl se aktivně zapojit do studentského dění. „S mým spolužákem jsme ve třeťáku začali vydávat ilegální časopis, strojopisovej. Měli jsme obrovskou podporu kantorů, který ty komunisty taky neměli rádi – Dušan Šoltys a Tonda Sedláček – který nás v tom povzbuzovali,“ vypráví a dodává: „Pojmenovali jsme se Teding. Zajímali jsme se i o životní prostředí a taky jsme začali hrát třeba i divadlo, kapelu jsme postavili – všecko mimo ten systém, mimo tehdejší SSM, což byla jediná platforma oficiální, kde se ty věci směly dělat.“ Právě kvůli tomu, že netvořili pod hlavičkou Socialistického svazu mládeže (SSM), začali brzy i před podporu učitelů narážet na problémy s vedením. „I ten náš ředitel, který byl celkem benevolentní a hodnej, tak samozřejmě to nemohl dopustit, aby se mu tohle to jako dělo na jeho škole,“ říká. Přes to ale po dobu jejich studia mohli svoje aktivity dál vykonávat, problém nastal až při jejich odchodu. „Chtěli jsme to předat nižším ročníkům, ale ředitel je přemluvil, aby to zařadili pod SSM,“ vysvětluje. On sám se na škole svazákem nestal – nebo alespoň to si myslel. Až později totiž zjistil, že za něj jeho třídní učitelka tajně platila příspěvky, aby neměl problémy. Oficiálně tedy členem této organizace byl.

Připomínku 17. listopadu jsme nechtěli jen tak odbýt

Po maturitě nastoupil na Pedagogickou fakultu Univerzity Karlovy (PedF UK). Na rozdíl od mnoha svých spolužáků, kteří na školu šli jen proto, aby se vyhnuli vojně, chtěl opravdu učit. Sen se mu ale nesplnil. Jeho organizační duch se nezapřel a začal pořádat divadelní představení a výstavy nejen studentských prací. Vystavoval taky dílo Bohuslava Reynka, který ve své tvorbě tematizoval křesťanskou víru. Nejspíš to zapříčilo, že musel po dvou letech Martin Mejstřík fakultu opustit. Podle jeho slov ho totiž obvinili z propagace náboženství. Následující dva roky působil jako kulisák a později také jako elév v Ústředním loutkovém divadle v Praze (dnešní divadlo Minor). Získal odklad vojenské služby a v roce 1986 ho přijali na DAMU, obor loutkářství.

I tam se začal angažovat ve studenstkém životě a v roce 1987 se podílel na vzniku časopisu Kavárna Art Forum-Forum AMU (AFFA). Redakční a přispěvatelskou základnu tvořili tehdejší studenti, kteří se později podíleli na dění sametové revoluce – byli jimi například Igor Chaun, Pavel Žáček, Monika Pajerová, Petr Jarchovský a další. Protože nechtěli vydávat časopis ilegálně, rozhodli se vyjednat s rektorem AMU Iljou Bojanovským. „Řekl jsem mu, že nechceme, aby to toho vedení zasahovalo a cenzurovali nám texty,“ vzpomíná. Rektor jim vyšel vstříc a slíbil jim finanční podporu školy. Martin Mejstřík se kvůli tomu, aby jejich činnost byla legální, stal členem SSM a jako šéfredaktor časopisu přijal funkci místopředsedy celoškolského výboru SSM pro ideově výchovnou práci. Na jaře 1989, poté, co spoluzaložil Studentské tiskové a informační středisko (STIS), ho zvolili členem Městské vysokoškolské rady SSM v Praze. „Začali jsme využívat SSM, abychom mohli dělat akce, které se jinak dělat nemohly,“ vysvětluje.

V rámci STIS se snažili mimo jiné o to, aby vznikl nový tiskový zákon, padla cenzura a perestrojka se promítla i do československého dění. Spolu se svými spolužáky začal postupně mobilizovat i ostatní pražské vysoké školy. Už v létě začali plánovat připomínku 17. listopadu 1939. „Nechtěli jsme to jen tak dobýt. Chtěli jsme něco, co osloví co nejvíce lidí,“ vzpomíná. Ukázalo se, že propagace akce a snaha oslovit co největší okruh lidí se vyplatila.

Nedokázali jsme si připustit, že by se komunisti zachovali jako nacisti

Když se 17. listopadu vydal na Albertov, kde se měla konat oficiálně schválená manifestace, zažil šok. „Myslel jsem, že tam bude tak pět set lidí – byl přeci pátek a studenti odjížděli domů. „Scházel jsem dolů a viděl jsem, že celý to prostranství už bylo plný a pořád přicházeli noví a noví lidi. Zaskočilo mě, jak to studenti vzali jako za své a že přes noc vyráběli transparenty, které byly poměrně radikální – svoboda, to bylo hlavní téma těch lidí, co tam přišli,“ popisuje. Vybavuje si také atmosféru, která panovala na Vyšehradě, když dav začal zpívat hymnu. Tehdy měl pocit, že se dějiny konečně rozhýbaly. Tisíce lidí, Martin Mejstřík spolu s dalšími organizátory mezi nimi, se poté vydaly směrem na Václavské náměstí. „Nešlo to ukočírovat a ani jsme to nechtěli ukočírovat,“ vzpomíná. Na Národní třídě byl průvod zastaven a posléze obklíčen policejními těžkooděnci. Tehdy Martin Mejstřík nechápal, co se děje. „Miroslav Štěpán slíbil, že do toho nebudou zasahovat. Nedokázali jsme si připustit, že by se komunisti zachovali jako nacisti. V tom jsem měl stoprocentní jistotu, že se nějak domluvíme a na Václavák nás pustí,“ říká. S dalšími organizátory se snažil najít velitele zásahu, se kterým by se dohodli. Nikdo s nimi nechtěl mluvit a když někdo ochotný byl, poslal je za někým dalším. „Než jsme to všechno obešli, spustili zásah,“ vzpomíná.

Demonstrace byla brutálně rozehnána. Martin Mejstřík obuškům unikl, avšak na místě zůstaly stovky zraněných. Později večer se na Národní třídu vrátil a byl zděšený z pohledu na zkrvavenou ulici. „Byl to Pavel Lagner z Divadelní fakulty, náš kamarád, spolužák, který tehdy u kavárny Slavie řekl: ,Končíme s nimi, jdeme do stávky. A buď to vyhrajeme, nebo tady nebudeme,´“ vypráví. Hned 18. listopadu 1989 vyhlásil na Václavském náměstí zahájení společné stávky studentů a herců. Poté působil v čele Koordinačního stávkového výboru studentů vysokých škol a na 27. listopad vyhlásili dvouhodinovou generální stávku. Následujícího dne se účastnil setkání studentů, umělců a představitelů disentu v Činoherním klubu, kde se ustavilo Občanské fórum coby mluvčí československé veřejnosti. 

Pražské Václavské náměstí se každodenně plnilo desetitisíci demonstrantů, protesty se postupně rozšířily do celé země. Komunistický režim začal postupně ustupovat a svůj podíl na tom měl právě i Martin Mejstřík. Ke generální stávce 27. listopadu se už připojila většina veřejnosti, ne jen studenti. Režim padl a prezidentem se stal Václav Havel.

V listopadu 1990 se Martin Mejstřík podílel na manifestu studentských lídrů z roku 1989, který se vžil pod názvem Ukradená revoluce. Autoři v něm projevili zklamání nad porevolučním vývojem v Československu a poukázali na to, že cíle sametové revoluce nebyly naplněny. K desátému výročí sametové revoluce se angažoval při podpoře manifestu, jehož autorem byl Igor Chaun, s názvem Děkujeme, odejděte! V něm bývalí studentští lídři obvinili tehdejší politiky za to, že se zpronevěřili ideálům roku 1989, a vyzvali je, aby opustili politickou sféru. Dokument byl reakcí na celý polistopadový vývoj, ale zejména na uzavření tzv. opoziční smlouvy mezi ČSSD a ODS.  V letech 1998 až 2002 působil Martin Mejstřík jako zastupitel městské části Praha 1 (kandidoval jako nezávislý na kandidátce Iniciativy pražských občanů). Od roku 2006 byl rovněž nezávislým zastupitelem za SNK Evropští demokraté, rezignoval roku 2009. V letech 2002 až 2008 byl nezávislým senátorem za stranu Cesta změny a stal se členem senátorského Klubu otevřené demokracie. V roce 2006 se spolupodílel na návrhu zákona o Ústavu paměti národa, který se měl zabývat obdobím nesvobody let 1948 až 1989.[1] Výsledkem byl vznik Ústavu pro studium totalitních režimů. V roce 2024 žil Martin Mejstřík na Vysočině.

 

 

[1] Martin Mejstřík. Online. Dostupné z: http://www.martin-mejstrik.cz/. [cit. 2025-01-22].