Miroslav Meduna

* 1942

  • „Než začala normalizace, v nástrojárně, kde jsem pracoval v oddělení konstrukce, chtěli vyhodit nějakého pana Studeného, který dělal cechmistra. Byl stalinista a nechtěli ho tam. Vymýšlely se zástupné problémy, jako že není schopen ten útvar řídit. My jsme si mysleli, že by to šlo řídit líp, ale ono to bylo jedno, to šlo stejně samo. Když se to pak otočilo, tak se začal mstít. Zjišťoval, kdo byl nejaktivnější, koho lidi rádi poslouchali. Nakonec to dopadlo tak, že tyhle lidi vyhodí. Vedoucí konstrukce, pan Spal, musel napsat posudek na někoho, aby ho mohli vyhodit. Padlo to na mě, protože jsem tenkrát psal ty plakáty, ale to by mi asi odpustili, to dělal každý. Pak jsem ale šel na nějakou schůzi, kde byl ředitel a pan Studený a ředitel chtěl, abychom panu Studenému řekli do očí, co proti němu máme. Ostatní dělníci se k tomu neměli, tak jsem se toho ujal a řekl jsem mu, co si o něm myslím. Tím jsem byl jasný. V posudku se muselo napsat, že jsem to vedl, bylo rozhodnuto, že mě vyhodí.“

  • „Pamatujete si z doby, kdy do Pardubic přijely v roce 1968 tanky, náladu lidí a nějaká místa, kam přijeli?“ - „Do Pardubic přijeli Poláci, to vím přesně, protože já jsem byl v davu lidí, kteří je zadrželi na silnici u Starého Hradiště. Tam nahoře v rovince ten dav zastavil obrněné transportéry, byly asi tři nebo čtyři. Poláci nás teda nerozjeli jako kravinec, ale zůstali tam stát. Koukali akorát z poklopů. My jsme na ty transportéry lezli a vykládali jsme jim, že je všechno jinak. Připomínali jsme jim poznaňské události. Jeden kolega, který byl obzvlášť výřečný, Jindra Čagy, jim vyprávěl o katyňském lese, co tam Rusáci s nimi udělali. Oni se po nějaké chvíli otočili a zůstali v tom lese. My jsme za nimi ještě šli, bylo nás tam dost a vyprávěli jsme jim, byli tam nějací jejich politruci a jen tak to poslouchali. Na vojně to chodí úplně jinak, tam žádného vojáka nepřesvědčíte, to nemá cenu. Byli jsme s nimi několik hodin, až nás potom vyhodili. Možná druhý nebo až třetí den teprve vjeli do Pardubic.“

  • „Nálety, které byly do roku 1945, jsme si tam taky užili. Schovávali jsme se ve sklepě, naštěstí žádný přímý zásah nebyl. Bombardovalo se na Haldě, nebo Židov, jak se tam teď říká. Nebo to padalo u Drozdic. V těch sklepech jsem viděl, že lidé jsou takoví smutní, vystresovaní, to pozná i dítě. Seděli, čekali, kdy to přijde. Když to nepřišlo, tak to bylo dobré a pak jednou práskla bomba poměrně blízko a já jsem do toho ticha, které tam bylo, řekl: ‚Bum!‘ Trochu jsem to vykřikl a ti se tak lekli, že ženské až vykřikly. Rodiče mě tišili, abych byl ticho. Kvůli náletům mě pak schovali na Seč, kde jsem byl v Dolní Vsi s babičkou a dědou. Jelikož to bylo začátkem roku 1945, tak tam ještě Němci honili partyzány. Obvykle se to zdá, že si lidi myslí, co jsme blbli, když už byl rok 1945, za chvíli měl být konec. Ale to nikdo nevěděl, jestli to ještě bude trvat půl roku, rok nebo dva roky, to nikdo nevěděl. I ta paní Zvířecí (německá sousedka), za měsíc měl být konec války a ona říkala: ‚Vůdce má ještě něco fest,‘ že se to ještě zvrátí. No ale k té Seči, jak tam honili ty partyzány, s dědou a babičkou jsme se schovali ve sklepě, teď se tomu říká hospoda Pod drnem. V těch dveřích byla škvíra, prkna nedoléhala, byla tam centimetrová mezera a my jsme se naproti té cestě koukali, jak jdou němečtí vojáci. Čekalo se, kdy nás objeví a budou s námi něco dělat, nebo nedělat. Stačilo, aby někomu ruplo v kouli, řekne, že jsme se na něj dívali špatně nebo mířili a je to hotové. To mi vlastně nebyly ani tři roky a zachytil jsem obavu těch dospělých, co bude.“

  • Full recordings
  • 1

    Pardubice, 27.10.2013

    (audio)
    duration: 01:30:26
    media recorded in project Soutěž Příběhy 20. století
Full recordings are available only for logged users.

Vždycky když mi chtěli uškodit, nějakým způsobem mi pomohli

Miroslav Meduna v roce 1961
Miroslav Meduna v roce 1961
photo: Archiv pamětníka

Miroslav Meduna se narodil 31. května 1942 v Pardubicích. Vystudoval průmyslovou školu v Chrudimi a před odchodem na vojnu pracoval rok v Tesle Pardubice. Do důstojnické školy nastoupil v Novém Městě nad Váhom v roce 1961. Po devíti měsících byl převelen k 7. výsadkovému pluku v Holešově. Po absolvování povinné vojenské služby se vrátil k zaměstnání v Tesle Pardubice. Během normalizace byl pro své aktivity z období před srpnovou okupací v roce 1968 přesunut z pozice konstruktéra do dílny na manuální práci. K projektování se na čas vrátil. Dostal se i k práci u pecí, což ho nasměrovalo k vlastní kariéře v tomto oboru. Po revoluci založil vlastní vakuovou kalírnu, která funguje dodnes.