Milada Mayerová

* 1920

  • „Já o nic nepřišla, já nic neměla. Ale můj muž měl velký majetek a měl to na knížce v bance. Měl vypočítáno, že můžeme klidně žít z těch úroků z těch vkladů. Nebyl zvyklý dělat, můj muž. A do rána, najednou, ráno byly vázaný vklady a do rána neměl nic! Dovedete si to představit? On jeden den byl přesvědčenej, že má vystaráno až do smrti. A druhý den neměl nic! To byl strašlivý šok! Naštěstí měl po rodičích domeček a byla to velmi bohatá rodina. Tak měli zlato. Občas, když bylo nejhůř, tak prodal zlaťák."

  • „Vedle té výlevky byly kejvací dveře, můj muž byl uvnitř a sestra taky. Ty dveře se kejvaly, malinko. Já jsem ten kbelík upustila! Vlítla jsem zpátky a říkám: ‚Tady někdo je! Ty dveře se kejvaj!‘ A můj muž mi říká, že mi musí říct, že v tom výčepu byly ubytované tři Němky. Byla to obávaná esesačka a její dvě dcery a mimino. Chytili je v Lovosicích a tak lovosickej národní výbor je tady někde měl dát, než se bude něco dít. Tak je strčil do toho výčepu bývalýho. To bylo 28. září a od prvního října měl Mayer nastoupit na půl roku na vojnu do Teplic. Teď já, moje sestra a miminko - už jsem měla dceru, jsme tam měly zůstat, v tomhle vyrabovaným bytě, jen s tím, co jsme si přivezly a tři Němky, obávaný, naproti v chodbě. Tu starou, tu jsem nikdy neviděla, tu jsem nespatřila okem. Tu její starší dceru, která měla toho chlapečka malýho, tu jsem zahlédla snad dvakrát. Ale s tou nejmladší, té bylo tenkrát osmnáct let, s tou jsem se spřátelila. Docela jsme si rozuměly. Teď přeskočím osmnáct let. Zvoní někdo u dveří, já jdu otevřít, tam byly tři schůdky a ještě dva schůdky, já stojím na tom druhým schůdku. Dole stojí vysoká paní, jak mě uviděla, tak po mě skočila, začala mě objímat a radost velkou, že mě vidí. Takhle sáhla, vytáhla kluka, čahoun dvoumetrovej. To byla ta Eva, ta nejmladší, osmnáctiletá. Takhle jak jsme stáli, tak říká: ‚Saša!‘ Když u nás byli, tak mu byly ty tři měsíce. A ona brebentí něco na toho Sašu a něco na mě, tak jsem je pozvala dál. Bylo mi milý, že se takhle po osmnácti letech přihlásili."

  • „To byli lidi z Rumunska, z Besarábie a když se schylovalo k tomu pětačtyřicátym, tak oni utíkali před Rusama. Obrovský fronty, co mohli, to naložili na vůz. Ohromný fronty se táhly a naší vesnicí vede hlavní silnice Rakousko - Jindřichův Hradec - Kardašova Řečice - Veselí nad Lužnicí, z východu na západ skrz tu naší vesnici. A když jim padl kůň, že nemohl dál, tak ho někde nechali, kde padl a přijeli do naší vesnice. Bylo nařízeno, že se jim musí vyjít vstříc ve všem, těm národním hostům. A tak se stalo, že v naší vesnici už byli jen dva koně. To jsme tam zrovna s mým mužem byli, bylo tak předjaří. Ještě se bubnovalo, ten bubeník, že jo. A že jedou ti národní hosti, kdo má nějaké potraviny, aby to ihned přinesl do hospody tam k silnici. A poslední dva koně, který byli, byl náš valach a ještě jedněch. Tak ty dva koně, aby tam táta přivedl. Táta říkal, ‚Pro Krista Pána, když teď odevzdám koně, co budeme dělat? Jak obděláme, jak zaseju?‘ Lidi už věděli, že když dají něco dobrovolně, pár vajíček, chleba a tak, tak že nebudou hledat a rabovat. Tak táta odvedl toho koně a stojíme na tom zápraží, všichni strašně smutní. A táta říká: ‚Tady koně jsou k dostání, v těch vedlejších vesnicích, jenže já těch šest tisíc nemám‘. A Mayer, vidím, jak tam stojí, vytáhl šrajtofli, vytáhl šest tisíc, dal je tátovi a řekl: ‚Tady máte na koně a vracet mi to nemusíte‘. To ještě peníze měl! To se valily davy těch národních hostů a naše vesnice byla bez koní.“

  • Full recordings
  • 1

    Lovosice, 07.06.2021

    (audio)
    duration: 56:27
    media recorded in project Příběhy 20. století
Full recordings are available only for logged users.

My se jich báli a ony se bály nás

Milada Mayerová na počátku 50. let 20. století
Milada Mayerová na počátku 50. let 20. století
photo: Archiv Milady Mayerové

Milada Mayerová, rozená Svobodová, se narodila 18. června 1920 v Pleších nedaleko Jindřichova Hradce. Jako mladá chtěla studovat, ale rodiče jí to neumožnili. Chtěli, aby pracovala na rodinném statku. V roce 1940 odešla k tetě do Staré Boleslavi. Tam ji zastihla válečná povinnost totálního nasazení. Díky příbuzným nemusela do Německa, odešla pracovat na velkostatek do Úval. Tam vydržela tři roky. Poznala tam i svého budoucího manžela Emanuela Mayera, kterého si vzala počátkem roku 1945, aby se vyhnula deportaci na nucené práce do Německa. S manželem odešla po válce do jeho rodných Lovosic, kde dostali od národního výboru přidělený domek s hospodou. V domku musela žít několik měsíců i se třemi Němkami čekajícími na odsun. S jednou z nich se spřátelila. Při měnové reformě v roce 1953 přišel manžel Milady o veškeré úspory, které jim do té doby zaručovaly velmi pohodlný a bezpracný život. Milada tedy musela nastoupit do práce jako prodavačka. Její muž dostal přidělenou nejhorší práci v Severočeských chemických závodech v Lovosicích, kde mu směla být vyplácena jen nejnižší mzda. Byl to trest za „buržoazní“ původ a kritický postoj vůči komunistům. V roce 2021 žila ve svém bytě v Lovosicích.