Leoš Mayer

* 1964

  • "Mezi spolusignatáři a kamarády se našlo spoustu lidí, kteří se stali agenty. Je to bohužel smutný, kteří udávali, udávali vědomě. Neznám to pozadí, neznám to, co je k tomu vedlo. A říkal jsem si, jak bych se asi zachoval, kdybych měl v tu dobu děti? Asi nejspíš moje hrdinství by skončilo. Prostě ono je něco jiného být hrdina, když o nic nejde, a když vám můžou šáhnout úplně na všechno. Já jsem žádnou kariéru závratnou neměl, byl jsem obyčejný dělník v depu. Děti ani nebyly na cestě, takže v podstatě já neměl co ztratit. Ale kdybych měl co ztratit, tak nevím. Buďto by mě to nutilo utéct někam na Západ, abych svoje děti ochránil. Anebo bych se stáhnul. A bohužel někoho donutili k tomu, aby udával. Takových lidí tady je hodně. Nechci to omlouvat, ale my neznáme ty důvody, proč to ty lidi udělali, takže já v žádným případě je nesoudím, neodsuzuju, protože ty důvody neznám."

  • "Vyhrožovali, vyhrožovali nám stejným způsobem. Že pro ně není problém nás oba připravit o život, ale proč by to dělali. Takže takové jako vyhrožování - nevyhrožování. Prostě, že oni se stavěli do světla, jako by byli ti dobří, že by to mohli udělat, ale neudělají. Takhle to bylo docela komický.“

  • "Mě naložili před šestou ráno, když jsem šel tady na autobus, tak už čekala Volha před barákem tady u Kaplického, že mě jako svezou do práce. Což se nestalo, svezli mě rovnou na Pastýřskou. Tam začali sepisovat protokol, který chtěli, abych jim podepsal, že se nezúčastním těch demonstrací. Když jsem jim to nechtěl podepsat, tak mě hodili na vazbu tady v Liberci. Tam to bylo hrozný, protože tam opravdu po chodbách chodila ta vězeňská služba s těmi mukly, který řvali. A nějaký ten komunistický bachař tam na mě řval, dělal na mě oči, žíla mu vystoupila, že se těší, až si mě podá. Načež si mě nepodal, protože jsem tam nějakou chvíli, pár hodin, byl. Po těch hodinách, teď nevím, jestli tři čtyři hodiny, mě odvezli do toho Děčína. Ani v jedné té cépézetce jsem nebyl s nikým, byl jsem všude sám. Nevím, jestli to takhle bylo úplně podle předpisů, ale byl jsem všude sám. I v tom Liberci i v Děčíně. No a v Děčíně jsem se rozhodl, že budu držet protestní hladovku, což mě asi po dnu a něco přešlo. Jsem si říkal, proč já se tady budu namáhat. Jenže oni mezi tím zavolali doktora psychiatra, že jsem jako blázen, že nechci jíst. Jenže já jsem to mezi tím snědl a psychiatr přijel úplně zbytečně. A ještě jim vynadal, že si z něj dělal srandu, že normálně jim."

  • Full recordings
  • 1

    v základní škole Kaplického v Liberci, 27.03.2017

    (audio)
    duration: 39:11
    media recorded in project Příběhy našich sousedů
Full recordings are available only for logged users.

Dalo se to snést, museli jsme to snést

Leoš Mayer
Leoš Mayer
photo: Pamět národa - Archiv

Leoš Mayer se narodil 2. června 1964 a většinu svého života strávil v Liberci. Od mládí se zajímal o hudbu, která pro něj znamenala rebelii a vzdor komunistickému režimu. Nejdříve hrál v rockové skupině HRC a později v undergroundové UKD. V roce 1988 podepsal s manželkou Chartu 77, nadto s dalšími v Liberci tiskli a šířili letáky a vydávali samizdatový časopis Nákup. I několikrát týdně musel chodit k výslechům a býval posílám do cely předběžného zadržení. Kvůli situaci v Československu krátce před sametovou revolucí s manželkou pomýšleli na emigraci.