Alena Matuštíková

* 1947

  • „Když jsem byla v JZD a stouplo mi sebevědomí, přišli za mnou s tím, že mám taky vstoupit do strany. Přišla jsem domů a řekla to manželovi. Řekl, ať tam klidně vstoupím. Já na to, že to přece není jen tak. Potom za mnou přišli, jak jsem se rozhodla. Řekla jsem, že mi nikdo nic neporadil, ale že jsem se rozhodla, že nevlezu do žádné strany, která lidem něco zakazuje. On (šéf komunistické buňky) říká: ‚A co my vám asi tak zakazujeme? A podívej se, jak se máš.‘ Řekla jsem: ‚Ponech to, jak se mám. Zakazuješ dávat děti do náboženství. Zakazuješ nám chodit do kostela. Je to naše image, chodíme tam o vlastní vůli a vy nám to zakazujete. A když budu členkou strany, budu moct chodit do kostela? Budu moct mít děti v náboženství?‘ Přiznal, že ne. A já na to: ‚Tak zakazuješ? Zakazuješ.‘ A tím to pro mě, co se týká strany, skončilo.“

  • „Po Vánocích se scházely sousedky k draní peří. Tenkrát se ještě docela často vypínala elektřina, tak jsme někdy draly při svíčkách, takže to bylo ještě zajímavější. Vzpomínám si, že jen co jsem začala chodit do školy, chodila jsem s maminkou to peří drát. Čím více lidí se sešlo, tím méně dní to trvalo. Do jedné domácnosti se chodilo třeba týden. Záleželo na tom, kolik kdo choval hus a kolikrát se ty husy musely oškubat. Podle toho se to prodlužovalo. Pamatuji si, že tam někdy bylo třináct, patnáct ženských. Chlapi tam nechodili. Jen když jsme byli u nás, seděl můj děda sám za pecí. A bývalo strašně veselo. Měli jsme tam i starší paní, které tam chodily jen proto, aby nás bavily. Vyprávět staré historky. A hlavně se zpívalo. Těch balad! Většinou to byly církevní texty, o ráji, o Adamovi a Evě nebo o nějakých svatých. Zpívalo se a byly to radostné chvilky.“

  • „Byl to den, kdy se od Sudic blížila fronta. Létala letadla a pouštěla bomby. Když odletěli a bylo ticho, vylezla jsem s tatínkem ze sklepa. Bylo třeba poklidit dobytku. Viděli jsme až na Osmilany a z jedné strany už přicházeli Rusové. Za Jaškovou zahradou ale ještě byli tři Němci na motorce. Měli samopaly a stříleli po nich. Celou hodinu drželi frontu. Potom udělali Rusové na poli rojnici. Bylo jich jak much. Němci ještě párkrát vystřelili a na té motorce odjeli. Ale viděla jsem, jak jeden ten Rus byl zastřelený. Viděla jsem, jak voják zastřelil vojáka. Chtělo se mi plakat. Ráno tam leželi tři Němci a v poledne skoro na tom samém místě ruský voják. Potom jsme museli zpátky do sklepa, protože tanky už vjížděly do Kobeřic.“

  • Full recordings
  • 1

    Ostrava, 23.11.2021

    (audio)
    duration: 01:49:24
    media recorded in project Příběhy regionu - Střední Morava
  • 2

    Ostrava, 14.12.2021

    (audio)
    duration: 01:30:06
    media recorded in project Příběhy regionu - Střední Morava
Full recordings are available only for logged users.

S Bohem začni každé dílo, podaří se ti to, až milo

Matuštíková Alena, 1966
Matuštíková Alena, 1966
photo: archiv Aleny Matuštíkové

Alena Matuštíková, za svobodna Chlebková, se narodila 26. června 1947 v Kobeřicích na Hlučínsku. Rodinu poznamenala 2. světová válka. Dva její strýcové padli v uniformách wehrmachtu u Stalingradu. Do německé armády musel narukovat i její otec a další příbuzní. Matka jí vyprávěla, jak v dubnu 1945 přímo jejich hospodářstvím procházela fronta. Vyrůstala ve skromných poměrech. Rodiče měli malé hospodářství, otec také pracoval jako zedník. Vychovali ji v katolické víře. I když se dobře učila, nepřijali ji do učení za švadlenu, kam se hlásila. V patnácti letech nastoupila jako dělnice v lisovně nových hmot v Chuchelné. Vzala si Bernarda Matuštíka, narodily se jim dvě děti. Asi od poloviny sedmdesátých let pracovala v kravínu místního Jednotného zemědělského družstva. Když ji komunisté lákali do KSČ, řekla, že nikdy nevleze do strany, která zakazuje lidem chodit do kostela. Její syn se kvůli náboženství nedostal ani do učení za kuchaře. Alena Matuštíková se hrdě hlásila k Hlučínsku a propagovala tamní nářečí. V roce 2021 žila v Kobeřicích.