The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ladislav Matějček (* 1959)

• narodil se 22. června 1959 v Praze

• jeho strýc byl agent-chodec, strávil deset let ve vězení

• v roce 1969 byl pamětník u vzniku Přírodního divadla „Dády” Stoklasy

• vystudoval DAMU, spolupracoval se sklepními divadly

• herectví se věnoval jen pár let

• pracoval jako topič i řidič tramvaje

• našel si cestu k víře a začal působit jako kazatel

• v roce 2024 žil v Babicích u Havlíčkova Brodu

Od Junáku přes přírodní divadlo až po práci duchovního. Život Ladislava Matějčka je různorodý. Začal na pražském Smíchově a přes počernické Přírodní divadlo a studium DAMU se dostal až k poklidnému bydlení na Vysočině. 

Ladislav Matějček se narodil v červnu 1959 do rodiny agronomů. Rodina až do jeho deseti let bydlela na pražském Smíchově. Malý Ladislav tak byl 21. srpna 1968 přímo v centru dění. Na Smíchov mířila spousta vojáků Varšavské smlouvy kvůli továrnám, které v téhle části města stály. „Tanky mlátily pod okny, bylo to docela silný. Měl jsem tenkrát malou sestřičku, pamatuju si, že máma tlačila kočárek, kolem drnčely tanky a jeli tam vojáci v transportérech se samopaly. A vím, že máma zahnula do ulice a rozbrečela se. Hrozně jí tekly slzy, protože si vzpomněla na okupaci německou fašistickou armádou. Bylo to pro ni hrozně silný,” vybavuje si Ladislav Matějček jednu z nejsilnějších vzpomínek z dětství. 

Strýček byl agent-chodec

V roce 1969 se Matějčkovi ze Smíchova přestěhovali do Horních Počernic. Malý Ladislav ještě stihl krátce chodit do počernického skautského oddílu, ale komunisté ho brzy zrušili. „Přešlo to v turistické oddíly a vydrželo nám to. S kluky z Počernic jsme jezdili na puťáky a na vodu a dělali jsme to docela ve skautským duchu.  Dodneška se scházíme,” vypráví pamětník. Chtěl chodit i do Pionýra, ale to mu rodiče zakázali. „To mě štvalo, v Pionýru byla celá třída, a já jsem nesměl, tak jsem byl divnej. Pak jsem se o to ale začal zajímat a sdílel jsem názory rodičů.” Ladislav Matějček už v dětství věděl, že bratr jeho matky strávil deset let ve vězení. Jako agent-chodec dostal nejprve trest smrti, ale v roce 1959 ho propustili na amnestii. „V roce 1948 šel na Západ a pak se vrátil, sháněl tu kontakty a pracoval na rozkladu režimu. Byl strašně tvrdý, nikoho neprozradil,” vzpomíná na svého strýce. O jeho zážitcích z vězení se dozvídal během dospívání. „Deset let pracoval v dolech. Za trest ho třeba zavřeli do nějaký betonový díry, kde se nemohl ani narovnat. Dole tam prosakovala voda a on tam týden byl,” vypráví pamětník zprostředkované zážitky. Časem proto pochopil, proč má některé věci zakázané, a rodičům to nevyčítal. 

Do Pionýra sice nesměl, ale v Horních Počernicích se poprvé dostal k divadlu. V roce 1969 totiž v Horních Počernicích začalo vznikat dnes už legendární Přírodní divadlo Dády Stoklasy. Režisér Vladimír Stoklasa tehdy začal s dětmi hrát divadlo na místním školním hřišti. A Ladislav Matějček byl u toho. „Do školy přišel takovej podivuhodnej chlapík. Přinesl paruky, líčidla a maloval nás takovým divadelním ochotnickým způsobem. Žádný decentní líčení, ale takový to divadelnický. Udělal z nás dědu nebo nám udělal bouli na hlavě. Moc se nám to líbilo,” vybavuje si Ladislav Matějček rané začátky své divadelní kariéry. Dětská hra dostala konkrétní formu, když ze Svépravické školy, kterou pamětník v Horních Počernicích navštěvoval, odcházela oblíbená paní učitelka. Žáci s režisérem Stoklasou se rozhodli, že jí na rozloučenou zahrají divadlo. „Celý rok jsme zkoušeli představení. Byli to tenkrát Karafiátovi Broučci a hráli jsme to před prázdninami.” Místo kulturního domu se ale představení konalo venku. „Napadlo to jeho. Že tam broučci budou běhat se žárovičkami, takže to bude hrozně dojemné. Já jsem hrál tatínka a bylo to vtipné, protože jsem získal takovou tatínkovskou dikci.” Tehdy jedenáctiletý Ladislav začal jako tatínek mluvit i doma. „Když máma to představení viděla, tak říkala, že jí teprve došlo, proč se mi tak změnil hlas. Přemýšlela, co se se mnou děje, kde nabírám takovou intonaci.” Po roli v Karafiátových Broučcích hrál dospívající Ladislav starostu Humpála v představení Jak se stal Rumcajs loupežníkem. Venkovní představení měla úspěch a „Dáda” Stoklasa se s rodiči dětí později rozhodl v areálu školy postavit opravdové venkovní divadlo. V roce 1970 podle návrhu scénografa Milana Čecha postavili schodiště s balkonky zasazenými do pískovcových skalek. A od roku 1971 začala fungovat i divácká tribuna s kapacitou 120 diváků. Ve stejném roce se začal konat festival Divadlo v přírodě. Přírodní divadlo pomáhal budovat i pamětník. I díky tomu se v roce 1975 náhodou zúčastnil premiéry Havlovy Žebrácké opery, která se konala v hospodě u Čelikovských.

Nepoznal jsem, že jde o Havlovu Žebráckou operu

„Šli jsme zrovna s Dádou Stoklasou ze stavby Přírodního divadla. A do hospody u Čelikovských se začali hrnout lidi. Tak jsme si s Dádou říkali, že se tam zajdeme podívat. Byla tam spousta lidí z Počernic, které jsme neznali. A ani jsem nepoznal, že by Žebrácká opera byla nějak zvláštní, zase tak přepsaná nebyla,” vybavuje si Ladislav Matějček dnes už legendární premiéru. Mohla se uskutečnit jen díky tomu, že si odpovědní lidé mysleli, že jde o Brechtův text. Ochotníci přitom hráli Václava Havla. Pamětník se bál, že z přítomnosti na premiéře bude mít problémy on i Přírodní divadlo, ale nakonec z toho nikdo velké důsledky nevyvodil. Zakázali jim jen hrát jednu hru od Václava Renče. „Byl to problematický autor, takže po tomhle představení na nás byl takový zostřený pohled,” vysvětluje Ladislav Matějček. 

Divadlu se věnoval i během studia na všeobecně vzdělávací škole. Jako sedmnáctiletý kluk se také dostal k Chartě 77. „Na gymplu jsme Chartu roznášeli s kluky, množili jsme ji.” S podpisem ale pamětník otálel. „Jedna signatářka Charty, zrovna to byla farářka, na mě vystartovala, že když to nepodepíšu, tak jsem zbabělec. A já jsem se cítil zmanipulovaný.” Po poradě s otcem se rozhodl dokument nepodepsat. „Řekl mi, že ještě nemám na to, abych takové rozhodnutí udělal. Takže jsem to podporoval, ale nepodepsal,” přiznává Ladislav Matějček. Jeho rodina sice režim nepodporovala, ale do disentu se nezapojovala. „Sledovali jsme to zpovzdálí, měli jsme několik opakovaných zkušeností, že namočit se do nějakého politického hnutí není tak jednoduchý,” vysvětluje pamětník, že věznění matčina bratra bylo pro celou rodinu varovné memento. 

Ladislav Matějček se po střední škole chtěl vydat na vysokou. Rozhodoval se mezi matematicko-fyzikální fakultou a DAMU. „Bylo to zvláštní spojení, herectví a matfyz. Ale ta matika mě lákala a těšila. Ale nakonec jsem se rozhodl pro DAMU, i díky Dádovi,” vzpomíná na podporu ze strany režiséra Stoklasy. Divadelní akademii dokončil v roce 1982. A zatímco se všichni jeho spolužáci těšili na to, že dostanou umístěnky do oblastních divadel vzdálených více či méně od Prahy, Ladislav Matějček měl v občanském průkazu napsáno „svobodné povolání” a byl za to rád. „Spolužáci mi nerozuměli, protože to byla nejistota. Člověk si shání práci sám jako živnostník,” vysvětluje. On ale už během studií spolupracoval se sklepními divadly, takže najít si po škole práci pro něj nebyl problém. „Divadlům se říkalo sklepní, protože to byly často takové alternativní prostory. Nebyla to klasická hlediště, ale bývaly to podivuhodné prostory, kde třeba diváci seděli ze dvou nebo tří stran. Účastnil jsem se Divadla na okraji,” popisuje Ladislav Matějček své první pracovní zkušenosti. 

Od divadla jsem se dostal k víře

I když spolupracoval s alternativními scénami, dostal se také ke klasickým titulům. „V Divadle na okraji jsem hrál Romea. Asi jsem byl takový romeovský, měl jsem dlouhé vlasy,” vzpomíná Ladislav Matějček na své první profesionální role. I klasiku ale v Divadle na okraji hráli alternativně. „Hráli jsme na renesančním plácku, kde se postavilo náměstí a na tom se celý ten Shakespeare odehrál. Balkonová scéna se hrála tak, že Julie měla vzadu za oponou žebřík a vylezla na něj. Romeo byl dole a klečel,” vysvětluje. Další výrazná role, na kterou rád vzpomíná, je ďábel Mefisto v Goetheho Faustovi. Kromě sklepního divadla spolupracoval i se současným Divadlem v Dlouhé. Filmům se vyhýbal. „Televize byla služebnice režimu. Dokonce jsem tenkrát odmítl Poledňákovou, která nebyla úplně špatná. Řekl jsem, že to hrát nebudu, že je to poplatné době. Pak to hrál Mirek Vladyka.” Ladislav Matějček ale hereckou kariéru brzy opustil. „Nehrál jsem moc dlouho. Asi pět let, pak jsem přímo z jeviště odešel na kazatelnu.” Kázat ale nemohl hned, a pracoval proto jako topič nebo řidič tramvaje.

K víře se dostal postupně. „Vždy říkám, že ke křesťanské víře jsem dospěl cestou důsledného ateismu. Dlouho jsem se s církví nemohl srovnat, bylo to pro mě komplikované. Časem mě ale Bible bavila a přišla mi zajímavá. Došlo mi, že církevníci vědí hodně, a tak je musím nějak skousnout.” Postupně se stal duchovním. Na víru se obrátil v době sametové revoluce. „Když byla shromáždění na náměstích a lidi mluvili o tom, jak je super, že jsme svrhli komunisty, tak jsem vystupoval a říkal, že je dobře, že budeme mít politickou změnu, ale že důležitá změna je v člověku,” vybavuje si pamětník změnu režimu. Znamenala pro něj hodně. Mohl začít dělat kazatele a později pracoval i jako ředitel kulturního domu. Za současnou dobu je rád. „Život vnímám přes individuální svobodu a individuální zodpovědnost. Dnes je to všechno barevné, je široké spektrum možností a nic není černobílé,” uzavírá Ladislav Matějček své vyprávění. V roce 2024 žil v Babicích u Havlíčkova Brodu.