Eva Mašková

* 1937

  • „Vždycky byl sraz, někdo dostal i mávátko, všichni se úzkostlivě třásli, aby nemuseli nést transparent nebo něco. Byli určeni lidi, kteří kontrolovali, jestli lidi jsou, kolik z termodynamiky, kolik z vývoje. Ovšem když to vypuklo, už kolem tribuny nikdo nešel, protože jsme se vypařili. To jsme dělali už ve škole, že se místo průvodu šlo na Petřín. Sabotovalo se to, jak to šlo. Poprvé jsem byla dobrovolně a s radostí v průvodu, s rodinou, v roce 1968. Tady byla atmosféra. Lidi se chovali slušně, Dubček byl oblíbený, choval se příjemně, ne jako hlupák. Člověk dokonce začal mít ty komunisty i rád. Ale trvalo to velice krátkou dobu.“

  • „My jsme byli v devětašedesátém s mužem v Rakousku. Měli jsme děti s sebou. A když jsme vyjeli na Grossglockner, naší oktávkou, tak mi sdělil, že on by se teda nevracel, že by emigroval. A musím přiznat, že já byla ten kretén, který řekl: Ne. Protože pršelo, zima bylo, my měli jen tu oktávku, dvě děti a stan. Já říkala: ,Zdeňku, vždyť já v podstatě nic neumím, jak bych živila rodinu, kdyby se ti něco stalo? ‘ On byl zodpovědnej, tak jsme se vrátili. A musím k jeho cti říct, že mi to pak nikdy nevyčetl, i když měl nepříjemnosti. To jsem byla já. Já jsem nebyla hrdina. Zachovala jsem se zbaběle a hloupě.“

  • „Skutečně v dubnu bylo Brno osvobozený. Všichni byli strašně rádi: Jsou tady Rusové. Tak jsme šli vítat, s šeříky, jak se to ukazuje ve filmech. Jenže oni přijeli na koňských povozech, to byla armáda generála Malinovského, většinou propuštění kriminálníci, hodně Asiatů, tvářili se strašně. Že by opětovali vítání, to ne. A protože jsme bydleli čtrnáct dnů ve sklepě, když šla ta fronta a z protější ulice Rusové stříleli do naší ulice a vzali blok s kasárnami i s naším domem, takže by měli v ložnici dvě díry místo okna, když v noci chodily kontroly, jestli neschováváme Němce, báli se vstoupit. Obrovský dobrodružství, škody hrozný. Pokud vím, maminka a sousedky, mladý paní, mamince bylo třicet, se bály jít na ulici. Rusové ženy obtěžovali a znásilňovali. To jsem tenkrát nevěděla, co to je, ale vím, že maminka se bála. Vím, že důstojníci kolikrát za to vojáky i zastřelili. Ve srovnání s tou Koněvovou salónní armádou v Praze to byl velký rozdíl.“

  • Full recordings
  • 1

    Praha, 08.12.2015

    (audio)
    duration: 01:52:36
    media recorded in project Místa paměti
Full recordings are available only for logged users.

Celý život jsem litovala, že jsme neemigrovali

aaaa.jpg (historic)
Eva Mašková
photo: Dobové:archiv pamětnice, součané: Eye Direct

Narodila se 8. března 1937 v Brně, její otec Václav Urbánek dostal místo na Nejvyšším kontrolním úřadě v Praze. Když jí bylo třináct, rodina se za ním přestěhovala. Předtím byla v dětství svědkem bombardování i osvobození Brna včetně lynčování místních Němců. V 50. letech nastoupila do Výzkumného leteckého ústavu v Praze, její pracoviště pak bylo zařazeno pod podnik Motorlet. Tam se seznámila se Zdeňkem Maškem, odborníkem na vývoj leteckých motorů. Protože při prověrkách po roce 1968 nevyjádřil souhlas s okupací Československa vojsky Varšavské smlouvy, byl vyloučen z komunistické strany a nemohl svou pracovní kariéru dál rozvíjet. Rodina nemohla cestovat do zahraničí, děti měly problém dostat se na školy. Eva Mašková pak vystřídala několik dalších zaměstnání a celý život lituje, že odmítla manželovo přání, aby společně emigrovali.