Anna Marxová

* 1926

  • „Utíkali jsme i s kravama a naloženým masem v kýblu do lesa před hloubkařema. A naše maminka sekala na poli a nějakej černoch se nad ní snášel, on by ji snad byl zabil… Američan. On z toho měl legraci, že před ním utíká, že se schovává do panáků… A když končila válka… my jsme bydleli na kopci… a tam odzbrojovali Němce, oni utíkali k Američanům, nechtěli k Rusům… říkalo se tam Na prádle, to byly takový luka a tam se střílelo. Oni tam tenkrát v Čížové zastřelili nějakého Veverku a já nevím, koho ještě. Právě proto, že je chtěl odzbrojovat. A naše maminka šla zrovna z dojení, nesla mléko, a jak nosily dřív ženy takový širší sukně, tak se kolem ní něco šmiklo a ona to byla kulka. Představte si, že jí to prolítlo tou sukní… bylo to ošklivý… zaplaťpánbůh, že je to za námi. Kéž už se toho nikdo nedočká…“

  • „Patnáctého srpna jsem nastoupila do Zlína a devatenáctého mi teprve bylo patnáct. To víte, ty začátky byly těžký, ale oni to měli tak propracovaný, to bylo tak vykoumaný... Napřed jsem šla do školy, tam jsem se učila všechny možný práce. Nejdřív jsem dělala takový zaklepávání kůže a pak jsem taky dělala v dílně, kde se dělaly dětský botičky. Pracovala jsem všechny možný práce a nakonec jsem se vypracovala na zručnou šičku svršků. V jedné dílně jsme dělali 1200 párů denně a já sama jsem jich ušila 400. A po práci jsme měli i legraci, chodili jsme do školy, jmenovalo se to Baťova škola práce. Chodili jsme na obědy a na tu dobu a na tu bídu, co byla ve válce, tak musím říct, že se snažili nás živit, jak co sehnali. Měli jsme hodně ryby, naučila jsem se tam jíst i rajská jablíčka, která jsem nejedla. Prostě snažili se, abychom měli všechno. Dokonce jsem si tam udělala i taneční, chodili jsme na společný obědy, sportovali jsme. Rodiče se o mě vůbec nemuseli starat. Jen jsem měla vojnu jak řemen. Museli jsme tam i vést účetnictví, za co jsme vydali. Nebo když jsme chtěli do kina nebo do divadla, museli jsme předložit lístek a měli jsme takovou knížku, kde jsme museli napsat třeba: ‚Prosím o laskavé dovolení jít do kina nebo do divadla.‘ Podle toho kam.“

  • Full recordings
  • 1

    Písek, 09.03.2019

    (audio)
    duration: 01:11:32
    media recorded in project Příběhy 20. století
Full recordings are available only for logged users.

S námi Čechy je dobře, když je nám zle. To se máme rádi všichni, ale běda, když nám otrne

Anna Marxová (Vlášková) v mládí
Anna Marxová (Vlášková) v mládí
photo: archiv pamětnice

Anna Marxová, za svobodna Vlášková, se narodila ve Zlivicích u Písku 19. srpna 1926 jako třetí z pěti dětí manželů Vláškových. Po ukončení základního vzdělání prošla výběrem do Baťovy školy práce a v roce 1941 odjela do Zlína. Absolvovala tam na tehdejší dobu velmi progresivní a celistvý systém vzdělávání, které ale pro ni předčasně ukončil nálet na Zlín v říjnu 1944. Kvůli škodám, které nálet způsobil, musela být část Baťovy výroby přesunuta. Konec války proto již prožila doma. Vzpomíná na časté nálety hloubkařů v dubnu a květnu 1945, na lokální boje mezi německými a sovětskými vojáky v bezprostřední blízkosti jejího bydliště i na další události spojené s osvobozováním jihozápadních Čech. Po únoru 1948 podobně jako mnoho dalších uvěřila slibům komunistické strany, postupně ale zažívala rozčarování, které se prohloubilo po návštěvě tehdejšího Sovětského svazu. V roce 1947 se vdala a s manželem vychovali dvě dcery. Manžel byl také absolventem Baťovy školy práce, ale oba se nakonec věnovali jiným profesím. Anna Marxová je vdova, v době natáčení rozhovoru (2019) žila v domově SeneCura v Písku.