The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Prof. Pavel Mareš , DrSc. (* 1937)

• narozen 13. července 1937 v Praze

• v roce 1948 byl jeho otec Josef Mareš poprvé uvězněn, během vyšetřování prodělal záchvat anginy pectoris

• otec se nečinností orgánů dostal domů, ale po nějaké době byl uvězněn znovu; v roce 1951 ho pustili domů zemřít

• pamětník vystudoval medicínu a stal se uznávaným epileptologem

• během studií vstoupil do KSČ, po roce 1968 byl vyškrtnut

• habilitovat se mohl až po listopadu 1989

• od roku 1995 do roku 2003 byl ve dvou funkčních obdobích ředitelem Fyziologického ústavu Akademie věd

• v době natáčení v roce 2025 stále působil ve Fyziologickém ústavu Akademie věd

Jednoho dne v roce 1948 se Pavel Mareš vracel ze školy. Maminka na něj volala z okna, že ona se sestrou nemohou opustit byt. Posléze se dozvěděl, že jeho otce zatkla Státní bezpečnost (StB). Rodina u sebe nechala přespat člověka, který chtěl emigrovat. Pamětník zůstal sám, bylo mu 11 let. Maminka se sestrou se brzy vrátily, tatínka při výslechu postihla srdeční příhoda. StB o něj ztratila zájem a otec tak mohl z léčení v Poděbradech odjet s rodinou zpátky domů. Za nějakou dobu ale tatínek Pavla Mareše zorganizoval protest proti zcizení penzijního fondu komunisty v pojišťovně, jejímž býval náměstkem. To vedlo k jeho dalšímu zatčení, další srdeční příhodě. Pak otce pustili domů zemřít. 

Konec války

Pavel Mareš se narodil na pražských Vinohradech 13. července 1937 do rodiny ředitele jedné z menších pojišťoven. Otec Josef Mareš (nar. 23. ledna 1907) i matka Jaroslava, rozená Zlámalová (nar. 26. dubna 1907) pocházeli z Moravy. Měl už o čtyři roky starší sestru, která se narodila ještě v Brně. Rodina byla věřící, zejména maminka. Až do roku 1948 zaměstnávali služku. Často s rodinou bydlely i různé mladé příbuzné, které se od pamětníkovy maminky učily vařit.

Do školy začal Pavel Mareš chodit ještě za války, od první třídy měli povinnou němčinu. “Skončilo to hned ve druhé třídě, což bylo v roce 1944/1945. Pak jsem to všechno zapomněl a v dospělém věku jsem se začal němčinu učit znovu,” glosoval pamětník. Za války bydlela jeho rodina ve Slezské ulici naproti škole na náměstí Jiřího z Lobkovic, kde Němci zřídili lazaret SS. Do oblasti dorazili 8. května vlasovci. Na lazaret vypálili podle vzpomínek pamětníka dva pancerfausty, Němci se vzdali a vlasovci rychle odjeli. Nechtěli se prý dočkat osvobození Rudou armádou.

Nabídka postu ředitele za vstup do KSČ

Po druhé světové válce zanikly menší pojišťovny, tak se otec Pavla Mareše stal náměstkem generálního ředitele v Pražské městské pojišťovně, generálním ředitelem byl synovec prezidenta Beneše. Ještě před únorem 1948 za otcem přišli zástupci komunistů z firmy a lákali ho ke vstupu do Komunistické strany Československa (KSČ) s příslibem křesla generálního ředitele. Otec nabídku odmítl, následně dostal infarkt myokardu. “Po únoru se situace obrátila. Netroufli si ho rovnou vyhodit, protože za okupace pomohl příliš mnoha lidem, včetně těch komunistů. Tak ho poslali do invalidního důchodu,” doplňuje otcův příběh pamětník.

Sám byl během generální stávky 24. února 1948 ve škole. Jejich třídní učitelka byla sice komunistka, ale podle slov Pavla Mareše rozumná. Poslala děti domů a nabádala je, aby na ulici s nikým nediskutovaly. Ještě během roku 1948 nechala pamětníkova rodina u sebe přespat prezidenta Nejvyššího vojenského soudu v Bratislavě, kterého otec dobře znal. Důstojník úspěšně emigroval. Jeho příbuznou ale zatkli, a ta prozradila úkryt u Marešů. 

Tatínkovo zatčení

Pro otce si tak přišla StB. “Já si pamatuji, že jsem šel ze školy domů a z okna na mě mávaly maminka se sestrou, abych šel koupit chleba, že ony nesmějí z bytu,” vypráví Pavel Mareš. Přišel domů s nákupem a dozvěděl se, že tátu sebrali. Odpoledne přišli estébáci znovu. “To já si nepamatuju, to mně vykládala moje maminka, že asi půl hodiny mezi sebou diskutovali, jestli mají vzít taky mě. Nakonec vzali jenom moji matku a sestru, té bylo tehdy 15 let. Já jsem zůstal sám doma,” pokračuje ve vyprávění pamětník.

Rodina se na takovou situaci dopředu připravila, a tak se měl jedenáctiletý chlapec kam obrátit. Matka se sestrou se pozdě v noci vrátily, otec zůstal ve vazbě, kde během výslechu prodělal další infarkt. Hospitalizován byl pod dozorem StB, dozorce byl ale později odvolán. Přednosta kliniky prof. Vančura na svoji odpovědnost odeslal otce na doléčení do Poděbrad, kam za ním rodina jela na prázdniny. “Když se na konci prázdnin nic nedělo, tak jsme si ho odvezli do Prahy domů,” doplňuje pamětník.

Poslali ho domů umřít

Nějakou dobu se nic nedělo. Pak ale tatínek Pavla Mareše zorganizoval protest proti zabavení fondu spoření na penzi, který v pojišťovně komunisté zabavili. Za půl roku Státní bezpečnost dorazila znovu a otec byl opět uvězněn na Pankráci. “My jsme se až později dozvěděli, že tátu přišli sebrat proto, že jeden z úředníků pojišťovny upozornil na to, že nemá ukončené to předchozí vyšetřování. Shodou okolností to byl člověk, kterému táta za války vytáhl dceru z totálního nasazení,” povzdechne si pamětník. 

Otcův zdravotní stav se ve vyšetřovací vazbě opět zhoršil. V květnu 1951 ho propustili. “Vzhledem k tomu, že jsem pak vystudoval medicínu, tak mi později bylo jasné, že ho pustili domů umřít,” dodává. Podle Pavla Mareše byl jeden z estébáků slušný, protože otci dal dokument, že vyšetřování se zastavuje pro nedostatek důkazů, což později umožnilo pamětníkovi i jeho sestře vystudovat.

Nucená výměna bytu

Po otcově smrti začala matka pracovat. Rodina byla také donucena vyměnit byt 4+1 za menší v témže domě. “Řekl nám, že si to s nimi chceme vyměnit,” vzpomíná pamětník na debatu se sousedem, tehdy vysoce postaveným komunistou. Při měnové reformě přišli o spoustu peněz. “Táta jakožto finančník věřil penězům. Čili většina toho, co bylo kde schováno, bylo v penězích. Při té výměně, kdy jen to základní bylo 5:1 a všechno ostatní 50:1, jsme o hodně peněz přišli,” říká Pavel Mareš.

Po konci základní školy sice nastoupil na gymnázium, ale vzhledem ke změnám školského systému počátkem 50. let skládal maturitu na jedenáctileté střední škole. Protože měl samé jedničky, byla Fakulta všeobecného lékařství sice první volbou, ale kvůli otcově stíhání ho nevzali. Po Pavlu Marešovi díky známému jeho otce sáhla Fakulta dětského lékařství.

Během studia zažil Pavel Mareš maďarské události roku 1956. Označuje to za svůj velký životní zlom. “Věděl jsem, že sovětská armáda v Maďarsku vraždí lidi a Angličani a Francouzi místo toho, aby udělali něco jiného než bezzubý protest v OSN, tak si šli vyřídit své účty s Násirem, protože věděli, že Sovětský svaz tam kvůli svému angažmá v Maďarsku nepůjde zasahovat,” přibližuje své myšlenky Pavel Mareš a pokračuje: “Přestal jsem věřit tomu, že to s námi západní mocnosti myslí dobře. Došlo mi, že nás odepsali, že jsme satelitem Sovětského svazu a jinak to nepůjde.”

Myslel si, že něco zmůže

Myslel si ale, že něco zmůže alespoň v rámci toho satelitu. A tak když ho v šestém ročníku vysoké školy oslovil jeden slušný spolužák s nabídkou vstupu do KSČ, přes všechny své výhrady do ní vstoupil. Jednou z výhrad byla jeho víra. Od roku 1948 ministroval, nejprve v kostele Nejsvětějšího Srdce Páně na náměstí Jiřího z Poděbrad, posléze u sv. Rocha na Olšanských hřbitovech. 

Po absolvování vysoké školy čekala mladého lékaře Pavla Mareše povinná vojenská služba, pro vysokoškoláky zkrácená. Nastupoval ale na podzim 1961, krátce po stavbě Berlínské zdi. “Nejen nemocnice byly na válečných stavech. Armáda byla připravena na to, že bude válka,” popisuje svou zkušenost z Terezína. Tehdy byly do posádky povoláni i záložáci. Po pár týdnech napětí pominulo a záložáci se vrátili domů. 

Poblíž terezínské vojenské nemocnice byla odposlouchávací stanice v Litoměřicích, kde vysokoškoláci se znalostmi cizích jazyků trávili dlouhé hodiny se sluchátky na uších bez možnosti odpočinku. “Chodili s nejrůznějšími, vysloveně psychosomatickými příznaky do nemocnice. Tak jsem je tam vždycky zalůžkoval, aby si aspoň trochu odpočinuli,” vzpomíná. 

Vybavení laboratoří se vyrábělo na koleně

Po návratu z vojny se Pavel Mareš vrátil na Fakultu dětského lékařství Univerzity Karlovy, kde se v Ústavu výzkumu vývoje dítěte začal věnovat studiu vývoje zrakově evokovaných potenciálů. Dostal se také na školení do špičkové laboratoře té doby ve Fyziologickém ústavu Akademie věd. Vrátil se opět na fakultu. Vybavení laboratoře si vyráběli s pomocí fakultních techniků. “Podařilo se mi mít docela slušné vybavení, sestavené na koleně. Jednak byl v laboratoři inženýr a fakulta měla dobrou mechanickou dílnu. S jejím šéfem jsem se skamarádil a ten pro mě udělal z hlediska vybavení první poslední,” objasňuje, jak to tehdy fungovalo. 

Přístup k odborné literatuře také záležel hodně na knihovnicích fakulty. Jelikož se šéf Pavla Mareše stal proděkanem fakulty, snažily se potřebám jeho laboratoře vycházet vstříc. Stejně tak nákup techniky do laboratoře měl na fakultě na starosti hospodář, se kterým se Pavel Mareš spřátelil. “Bylo to všechno na osobních vztazích,” glosuje tehdejší situaci.

Vyškrtnutí z KSČ je lepší než vyloučení

“Ta obleva šla sice pomalu, ale šla,” mluví o celkové atmosféře 60. let 20. století v Československu. Bylo podle něj možné se chovat i docela normálně. Za velký zlom ve svém vyprávění označil pamětník leden 1968. Předtím uvažoval o tom, že z KSČ vystoupí, i když si uvědomoval, jaké následky by takový krok měl. Důvodem byla deziluze z toho, že ani ve straně nemá na dění kolem sebe moc vlivu. “Já jsem si myslel, že když budu v komunistické straně, že budu moct ovlivňovat to, co se děje. A velmi brzy jsem zjistil, že když najdu spojence, tak maximálně zabráním nějaké malé sviňárně. Ale že jako řadový člen ovlivním něco většího, nepadalo v úvahu,” vysvětluje pamětník.

Po srpnu 1968 už pro setrvání v komunistické straně neviděl důvod. Při stranických prověrkách odmítl uznat vstup vojsk Varšavské smlouvy. Věděl, že jsou dva stupně, jak může být vyhozen: být vyškrtnut, nebo vyloučen. “A být vyloučen byl velký malér. Dával jsem si velký pozor na pusu, abych neřekl příliš otevřeně, co si myslím,” přibližuje své tehdejší záměry Pavel Mareš. Ve Fyziologickém ústavu Akademie věd bylo podle jeho vzpomínek ze 280 zaměstnanců přes 80 v KSČ. Po prověrkách jich zůstalo deset.

Mohl zůstat v Holandsku

Pavlu Marešovi měl v září 1968 začít elektrofyziologický kurz v Holandsku. Během bouřlivých dnů ale zůstal jeho pas zamčený na prezídiu Akademie věd a nemohl tak včas odjet. Když se na místo dostal, kurs už skončil. Pavel Mareš okamžitě dostal od šéfa holandské laboratoře nabídku, aby tam zůstal. S ohledem na slib šéfovi ústavu, že se vrátí, a s ohledem na rodinu, kterou by za sebou těžko dostával, se ale rozhodl vrátit do Československa. “Což byla asi další životní chyba, kterou jsem udělal, ale nelitoval jsem jí,” hodnotí své tehdejší rozhodnutí.

V únoru 1969 ještě stihl obhájit kandidátskou práci, než měl uzavřený další akademický postup. Jakožto vyškrtnutý člen KSČ mohl v akademii zůstat pracovat. Využil to jako čas pro vytvoření základu pro svůj pozdější výzkum. Věnoval se tehdy módnímu oboru vývojové neurofyziologie. Tato vědecká módní vlna odezněla, on však vytrval. Stal se tak jedním ze zakladatelů vývojových neurověd.

Chartě 77 příliš nevěřil

Pavel Mareš už od roku 1969 také externě učil na pražských lékařských fakultách. Potkal se náhodou v divadle se svým kamarádem Stanislavem Trojanem z Fakulty všeobecného lékařství UK. “Stěžoval si mi, že mají nedostatek asistentů, protože jich několik emigrovalo,” vzpomíná. Přicházel tak do pravidelného styku se studenty, někteří pak pracovali i v jeho laboratoři. Jedním z nich byl Jan Payne, s nímž se pamětník spřátelil. Díky mladému studentovi měl možnost seznámit se s textem Charty 77. 

“Já jsem mu říkal, že si myslím, že ta aktivita nemá cenu. Jednou jsme daní pod zámek Sovětského svazu a z toho nás hned tak něco nevytáhne,” vzpomíná na své někdejší postoje a dodává: “Že nás z toho něco vytáhne, jsem byl přesvědčen až po schůzce Gorbačova s Bushem starším na Maltě, ze které nevyšlo žádné usnesení, jenom to, že se spolu sešli a jednali. Tehdy jsem veřejně vyhlásil svoji domněnku, že tam Gorbačov prodal satelity Západu, což byla pravda. Pak mi bylo jasné, že chartisti, kteří riskovali spoustu věcí včetně opakovaných vazeb, ukázali, že tu je skupina lidí, které není možno zlomit. Já jsem patřil mezi ty, kteří drželi hubu a jen pracovali.” 

Párkrát se k Pavlu Marešovi od pozdějšího děkana 2. lékařské fakulty Vladimíra Komárka dostaly samizdaty. “To, co mi dal, bohužel nebyla žádná sláva. Byla to beletrie a ne příliš kvalitní.”

Osudové setkání v Hamburku

Časem se začala situace v Akademii věd uvolňovat. V prosinci 1980 zemřel šéf laboratoře, v níž působil, a hrozil tak zánik pracoviště. I přesto, že nebyl členem KSČ, stal se Pavel Mareš novým vedoucím. Musel být ale společensky angažován. Stal se tak předsedou TJ Academia a členem pléna ČSTV Praha 4. “Tělovýchova se nikdy úplně nepodvolila diktátu komunistické strany,” hodnotí. 

Zažádal si, aby mohl na elektroencefalografický kongres do Anglie. Tam ale mířila manželka jednoho ze šéfů. Vědecký tajemník ústavu Marešovi poradil, ať se přihlásí na epileptologický sjezd do Německa, kde nebyl žádný zájemce. Prošel veškerým schvalováním a v roce 1985 mohl vyjet do Hamburku. Setkal se tam se slavným americkým epileptologem Solomonem Moshem, který Marešovy práce ve svých citoval. Vzniklo tak velké profesní i osobní přátelství.

Cesta do Ameriky pro cenu málem nebyla

“Díky němu jsem v roce 1989 dostal velmi prestižní cenu American Epilepsy Society, která byla spojena také s finanční odměnou. Dostal jsem tehdy velmi slušné množství peněz a nebyl jsem závislý na tom, jestli se mi podaří v rámci ústavní konkurence někde peníze sehnat,” vysvětlil Pavel Mareš důležitost své tehdejší cesty. Hrozilo ale, že se do Spojených států na předání ceny ani nedostane. Předseda American Epilepsy Society, profesor Wada, kvůli tomu dokonce přicestoval do Prahy, aby Marešův odjezd vyjednal. Pak ale přišel listopad 1989 a Pavel Mareš mohl v prosinci 1989 do USA spolu s rodinou vyjet normálně. 

Američané trochu vnímali, co se v Československu v té době děje. V televizích se vysílaly krátké zmínky. Během sametové revoluce bylo shodou okolností naplánované menší sympozium Ligy proti epilepsii v Praze za účasti zahraničních hostů. Jeden z kolegů Pavla Mareše, Vladimír Komárek, si s nimi dal sraz na Václavském náměstí netuše, že v ten den se tam má konat demonstrace. Našli se a sympozium proběhlo bez problémů.

Pracovat, co nejlépe umím a můžu

Velkou proměnou prošla v 90. letech Akademie věd, v níž pamětník i v době natáčení v roce 2025 stále působil. V roce 1990 se poprvé volili ředitelé ústavů, začala se také pomocí scientometrie vyhodnocovat práce akademiků, zavedla se i grantová soutěž.

Do života akademika se postupně dostávala také tehdy začínající výpočetní technika. Pro osobní účely si ještě před rokem 1989 pořídil Atari, protože PC bylo finančně nedostupné. “PC bylo něco jako oltář. První PC ve Fyziologickém ústavu Akademie věd bylo v pracovně ředitele. A když ředitel nebyl v ústavu, tak lidi z jeho laboratoře tam vnikli a PC používali,” objasňuje, jak byl osobní počítač vzácný. Pavel Mareš stále více cestoval na zahraniční konference a sympozia a i v době natáčení si nadále udržoval své vědecké kontakty.

Mezi lety 1995 a 2003 stál Pavel Mareš v čele Fyziologického ústavu Akademie věd ČR. Akademie má pravidlo, že nikdo nemůže vést ústav déle než dvakrát po sobě. Profesor Mareš ve své práci ve Fyziologickém ústavu pokračuje i v současnosti (2025). “Snažím se pracovat nejlépe, jak umím a můžu,” uzavírá své vyprávění.