"Bylo klidně možné se hlásit o cestu do Spojených států. Ústav tam od prezídia dostával obvykle jedno místo, v úrodných letech dvě, a hlásilo se nás tak šest až devět. Ten žebříček nebyl dělán podle vědecké výkonnosti, ale podle něčeho úplně jiného. Teď zase použiju jeden lidový termín, a to: kdo má červený řidičák. Znáte tento termín? To bylo jedno z těch lidových označení legitimace komunistické strany. Takže já jsem byl vždycky někde ke konci, a tudíž do Spojených států jsem se nemohl dostat. Povedlo se mi to, až vlastně když jsem dostal tu prestižní cenu, protože tam bylo to, že oni hradí všechno: cestu, pobyt. Protože profesor Moche znal moji situaci, tak v rámci American Epilepsy Society zagitoval tehdejšího prezidenta, což byl profesor Wada, kanadský občan, aby přijel do Prahy pomoci s tím, abych byl puštěn do té Ameriky, a aby mně pomohl překonat veškeré strasti. Profesor Wada byl vybaven řadou glejtů, mimo jiné na kanadské a americké velvyslanectví, a začal jednat v tom, abych se dostal do Spojených států. Uspěl, dostal jsem souhlas. A pak přišel listopad 1989, takže se situace změnila, že už nebylo zapotřebí těch složitých kmotrovských akcí a mohl jsem vyjet normálně."
"Zcela naivně jsem se domníval, že je možné něco udělat v rámci toho satelitu. Když potom v šestém ročníku za mnou přišel jeden z členů buňky komunistické strany... Tam to bylo rozděleno tak, bylo jich pět. Čtyři to byli kariéristi, kteří to naprosto bez jakýchkoli zábran využívali. A ten pátý byl vemi slušný mužský, který nemohl začít studovat normálně, čili byl starší než my. Ten za mnou přišel a agitoval mě, abych vstoupil do komunistické strany, a argumentoval i tím, že s tou smečkou tam to má strašně těžké, že by potřeboval, aby tam byl někdo slušný. Já jsem tehdy udělal jednu chybu, a to že jsem se zašel poradit za tehdy už docentem Jílkem. Říkal jsem mu, že se mně tam nechce, protože jsem věřící člověk. On mě přesvědčil, že to není na závadu, že po tom se tam nikdo pídit nebude a že jedině tam můžu něco zmoct. Tak jsem ho poslechl, vstoupil jsem – tedy stal jsem se kandidátem. Ještě před promocí jsem byl přijat za člena, takže na vojnu už jsem šel jako člen komunistické strany. Potom v terezínské nemocnici, to bylo po XX. sjezdu Komunistické strany Sovětského svazu, jsem vedl školení, co všechno se změní, což nebyla pravda, protože vedení Komunistické strany Československa si dalo velký pozor, aby se nic nezměnilo. Tak jsem tam hlásal to, čemu jsem jako trouba věřil, co bylo v materiálech XX. sjezdu Komunistické strany Sovětského svazu. A co mě naprosto znechutilo a částečně vyléčilo, bylo to, že jediný, kdo tam začal horovat pro změny, byl topič, o kterém bylo známo, že to je komunistická vyžírka nejhoršího rázu. To mi ukázalo, že to bude asi trochu jinak."
"To bylo ještě v roce 1948. Já si pamatuji, že jsem šel ze školy domů a z okna na mě mávaly maminka se sestrou, abych šel koupit chleba, že ony nesmějí z bytu. Takže já jsem přišel domů s nákupem a dozvěděl jsem se, že tátu sebrali. Odpoledne přišli estébáci znovu. To já si nepamatuju, to mně vykládala moje maminka, že asi půl hodiny mezi sebou diskutovali, jestli mají vzít taky mě. Nakonec vzali jenom moji matku a sestru, té bylo tehdy 15 let. Já jsem zůstal sám doma. Ale měli jsme v okolí dobré známé a maminka mně už předem řekla, ke kterým z nich mám jít. Tak tam jsem vydržel do pozdního večera, kdy se moje matka se sestrou vrátily. V té Bartolomějské je ani nijak nevyslýchali. Tam jenom byl určitý nátlak v tom, že je nechali sedět v takové čekárně, kde na věšáku byl klobouk a hůl mého otce. A tam vlastně několik hodin seděly, aniž s nimi kdokoli cokoli probíral. Skončilo to tím, že můj otec dostal další záchvat anginy pectoris, takže ho odvezli do nemocnice, do Všeobecné nemocnice na Karlovo náměstí, tam ležel na interní klinice a vedle postele seděl estébák. Musím si vzpomenout na to, co jsem se dozvěděl až později, když jsme s tátou byli v kontaktu. Že tam přišel na vizitu profesor Vančura, nevzal si stetoskop, poslouchal tátu uchem na hrudi a přitom se ho šeptem zeptal, jestli chce někomu něco vzkázat, bez ohledu na to, že tam vedle seděl ten 'strážný anděl'."
Pavel Mareš přišel na svět na pražských Vinohradech 13. července 1937. Jeho otec Josef Mareš byl ředitelem jedné z menších pojišťoven v Praze, maminka Jaroslava byla v domácnosti. Pamětník měl o čtyři roky starší sestru. Do školy začal chodit ještě za německé okupace během druhé světové války. Pamatuje si, jak během osvobozování vlasovci ostřelovali školu nedaleko jeho bydliště, ze které si němečtí vojáci udělali lazaret. S nástupem komunistů k moci v únoru 1948 se život rodiny Marešových změnil. Otec v lednu 1948 odmítl vstoupit do Komunistické strany Československa (KSČ), přišel tak o práci. Později rodina nechala u sebe přespat jednoho z lidí, kteří se pokoušeli emigrovat. To vedlo k zatčení otce, matky i sestry pamětníka. Zatímco maminka se sestrou se vrátily záhy, otec při výsleších prodělal infarkt. Posléze o něj věznitelé ztratili zájem, ale následovalo další zatčení, další výslechy, další infarkt. Pak pustili tatínka domů zemřít. Pavel Mareš přesto vystudoval medicínu a dal se na vědeckou dráhu. Je jedním z průkopníků vývojových neurověd na světě. Nechal se přesvědčit, aby vstoupil do KSČ. Myslel si, že zevnitř strany může něco změnit. Když tyto iluze ztrácel a uvažoval navzdory následkům o vystoupení, přišel rok 1968 a naděje. Tu přerušil vpád vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968. Poté byl Pavel Mareš z KSČ vyškrtnut. Mělo to vliv na jeho akademický postup, i když z jeho prací vycházeli světoví odborníci, habilitovat se mohl až po roce 1989. Na konci roku 1989 byl vyznamenán Americkou epileptologickou společností. Na sklonku 90. let byl po dvě funkční období ředitelem Fyziologického ústavu Akademie věd. Ve své vědecké práci tam pokračoval i v době natáčení v roce 2025.
