Vladimír Marek

„[Na Borech] to bylo takové volnější. Nás tam bylo asi dvanáct. To byl jeden vchod, ale tři cimry, takové malé, a myslím, že to bylo po čtyřech, že nás tam bylo dvanáct. Taky tam byly sem tam spory. Ale já jsem měl kliku, protože když jsem nastupoval, tak jsem šel po schodech nahoru a tam kámoš už na mě řval – on tam dělal písaře – a už na mě řval a zdravil mě. Hned mi dal Sparty, to jsem ještě tenkrát kouřil. Seznámil mě taky s jedním Liberečákem a ten měl zase rybičky. Jen to, že jsme byli Liberečáci, tak jsme měli klid. Protože Liberečáci byli tenkrát v té době vyhlášení.“ – „Jakto?“ – „Báli se jich, podle mě.“ – „Takže na Borech jste byli tři Liberečáci?“ – „Ten jeden šel hned domů, Vráťa. Hned končil a říká mi: ‚Hele, já jdu domů. Ty jsi teď přišel a já jdu domů.‘“

„Ten Ježdík, právě ten Ježdík. Tamti ostatní, ne že by byli dobří, ale prostě byli... Tenhle byl hnusnej. Třeba mi říkal, jestli vím, jaký je rozdíl mezi životem a smrtí. Já mu říkám: ‚Život je život a smrt je smrt. Tak jaký je rozdíl?‘ A on: ‚Jenom čárka.‘ A teď mi nadiktoval větu: ‚Ospravedlnit, nelze popravit. A když napíšu: Ospravedlnit, nelze popravit, tak je to život. A když napíšu: Ospravedlnit nelze, popravit, tak je to smrt.‘ A prostě takhle psychicky… A já mu říkám: ‚Proč mi vyhrožujete?‘ Nebo prý, že takovým lidem, jako jsem já, se stávají takové náhody, že třeba na ně najede auto a tak. Prostě tímhle způsobem. Přes rodinu na mě nemohli. Právě na jiný kluky šli přes děti nebo přes přítelkyně. Já jsem děti ani tenkrát mít nechtěl kvůli tomuhle, protože kdyby na mě tlačili, tak nevím, jak bych se zachoval. Takhle mi to bylo celkem jedno. Tvrdil jsem, že jsem sám a že se nestýkám ani s rodiči.“