Ota Maňák

* 1952

  • „Oslovil mě kolega, který vedl divadelní kroužek, jestli bych nesložil nějaké písničky na texty, které mi předložil. Já jsem z těch textů udělal písničky. A kdo ty děti ty písničky naučí. Tak jsem to naučil své dvě děti a šli jsme do divadelního kroužku a už jsem zůstal v tom divadelním kroužku. A tak jsem si řekl, že když už jsem tady a pracuji s nimi, tak v tom divadle uděláme hudební sekci. Tak jsem ty děti vedl a vybral jsem ty šikovnější děti, který měly vztah k muzice a uměly zpívat. Potom jsme nazvali tu hudební sekci Sluníčko a Sluníčko existuje dodnes.“

  • „Na hranici jsem hlídal, aby lidi neutíkali z Československa. Já jsem sloužil na hranici, já jsem hlídal, aby neutíkali lidi z Československa do zahraničí někam na ten Západ. Já jsem byl ten špatný. Nastoupil jsem jako střelec, protože jsem dobře běhal, tak mě udělali nakonec psovodem. Základní výcvik i potom asi celá služba byla u Bratislavy, úsek Levárky, hranice s Rakouskem. Na té vojně mě lákali do KSČ. Přímo kapitán přišel, jestli bych teda nechtěl jít do toho, do toho spolku komunistů – a já jsem jim tenkrát řekl, že se ještě necítím politický zralý. Měli jsme tam socialistické nalejvárny u těch pohraničníků, ale to jsme to brali tak nějak hákem všichni, protože nám to bylo putna všechno. My jsme totiž v tom komunismu vyrůstali od začátku. My jsme v tom tak žili. My jsme se nedivili, že musíme jít k pomníku, jako děcka jít na nějaký lampionový průvod. Ani jsem nevěděl, proč tam jdu s lampionem. První máj, to byl svátek, tak jsme to prožívali, vždycky pivo, párek nebo tu žlutou sodovku jsme dostali. Na té vojně jsme nikoho nechytili, nějaký opilec tam zabloudil. Nebylo to, že by se tady střílelo jak v Králi Šumavy.“

  • „Já jsem byl tenkrát čtrnáctiletý kluk a vůbec jsem to nevnímal. Akorát jsme věděli, že prostě tady vpadli v tom 1968, že v tom Bohumíně stojí nějaké tanky před nádražím. Byli jsme odříznuti někde tři kilometry od civilizace. Informace k nám nedocházely tak intenzivně jako dnes. V zemědělství se ten život žil pořád dál, v pět hodin nebo ve čtyři se muselo vstávat do toho kravína, my do té školy. Nikdo se s děckama o tom nebavil. Dnes se ty informace dostaví během deseti minut, ale tenkrát to trvalo strašně dlouho. Já jsem o tancích v Bohumíně věděl jenom z doslechu. Kolega, který bydlel tam kde já, o něco starší, tam chodil do práce. Přišel s tím, že tam jsou Rusáci s tanky, ale my jsme přímo účastni nebyli. V tom následujícím roce byly ty reakce. Ti starší tam podepisovali nějaké petice, státní sbírka byla. Já vůbec nechápu, co to bylo, že se prostě darovaly nějaké peníze. Nevím, nikdy jsem po tom nepátral, kde to skončilo, nevím.“

  • Full recordings
  • 1

    Ostrava, 17.08.2022

    (audio)
    duration: 02:12:07
    media recorded in project Příběhy regionu - Královehradecký kraj
  • 2

    Ostrava, 08.10.2022

    (audio)
    duration: 50:13
    media recorded in project Příběhy regionu - Královehradecký kraj
Full recordings are available only for logged users.

Romský kluk chtěl být havíř. Máma to z něj vytloukla a je muzikantem

Ota Maňák na snímku ze základní školy Dolní Lutyně v roce 1966
Ota Maňák na snímku ze základní školy Dolní Lutyně v roce 1966
photo: Archív pamětníka

Ota Maňák se narodil 26. října 1952 v Rýmařově. Své pravé rodiče nezná. Zná jen jejich jména a ví, že maminka byla mladá Romka. Dva roky strávil v dětském domově v Rýmařově. Pak si ho osvojili manželé Josef a Blažena Maňákovi. Má příjmení po nich. Rodina žila ve vesnici Malé Šťáhle nedaleko Rýmařova, kde jeho otec svážel koňmi dřevo na místní pilu. Rodiče pak oba pracovali v místním jednotném zemědělském družstvu. V roce 1962 se přestěhoval do obce Dolní Lutyně nedaleko Bohumína. Rodiče zde opět pracovali v zemědělství na státním statku umístěném na samotě. Od 14 let hrál Ota Maňák na kytaru. Po základní škole absolvoval dvouletý učební obor motač ocelových lan v Železárnách a drátovnách Bohumín. Základní vojenskou službu odsloužil jako pohraničník v oblasti Levárky u Bratislavy na československo-rakouské hranici. Po základní vojenské službě začal pracovat v Železárnách a drátovnách Bohumín. Věnoval se hodně také hudbě. Hrál na kytaru v kapelách Akord a Orion. Oženil se a narodili se mu dcera a syn. Později začal skládat svou vlastní hudbu pro divadelní kroužek dětí a postupně vznikla vokální skupina Sluníčko, kterou Ota Maňák doprovázel na kytaru. Na konci osmdesátých let koncertovalo Sluníčko už po celém Československu. V té době se Ota Maňák rozvedl se svou první ženou a vzal si druhou manželku, která také zpívala v kapele Sluníčko. Po roce 1989 bylo méně koncertních příležitostí a Ota Maňák začal podnikat. Se svými dvěma společníky měli truhlářskou výrobu. Podnikání nebylo úspěšné. Ota Maňák se pak musel nějakou dobu živit manuální prací. Nakonec se zase naplno vrátil k hudbě. Začal znovu koncertovat se Sluníčkem a skupina vydala své CD. Píše písničky pro Sluníčko, komponuje scénickou hudbu pro amatérské divadlo. Složil také dětskou operu. Spolupracuje s Národním divadlem Moravskoslezským v Ostravě. V roce 1995 účinkoval ve hře Balada pro banditu jako muzikant. Hrál jako herec 12 let ve velmi úspěšném představení „Do naha“ neboli po ostravsku „Holé dupy“. Měl i sólová vystoupení s kytarou. V roce 2022 žil v Bohumíně.