Mgr. Václav Majer

* 1930

  • „Yvona Steinová, kterou kluci zlobili. Bylo to takové hezké, milé děvčátko, normální naše kamarádka, ale taková ta třídní esa klukovská. Tak protože jsme v lavicích měli ještě namáčecí kalamáře, tak ji zlobili tím, že její copánky jí v tom máčeli. Ale to byla normální lumpárna, ale nebylo to nic, absolutně nic, protižidovského. Prostě byla tak jako my. Ale tahle Yvonka nám jednou nepřišla do školy. A bylo to v době, kdy Židé museli tady do Buben, nebo někam, kam měli příkaz, aby nastoupili do transportu. Takže ten den, a to jsme netušili, jsme ji měli ve třídě naposledy. A co se ještě týká židovské otázky, tak si vzpomínám, ale to už byla válka, moje sestra chodila na hodiny němčiny, tak k Židovce, k paní, to byla slečna, bylo jí takových pětačtyřicet let, paní Krausová. S paní Krausovou se znala celá naše rodina a já jednou přišel ze školy a u nás v kuchyni seděla tady ta paní Krausová ve spodním prádle a maminka jí sušila šaty nad kamny. A potom jsem se, samozřejmě ne v její přítomnosti, dozvěděl a omlouvám se, ještě dnes mě to bere pod krkem, že dostala příkaz, aby nastoupila do transportu a ona do toho transportu samozřejmě nechtěla a chtěla to vyřešit skokem do Vltavy. A jako dobré plavkyni se jí to nepovedlo. To utopení vzdala a našla první takovou pomoc v nepomoci u naší maminky.“

  • „A poslední, na co si vzpomínám v souvislosti s tím transportem, je, že maminka říkala: ‚Hele, za domem je jeden vězeňskej mundúr, chraň tě bůh na to sahat, ale podpal to.‘ Já měl nějaký líh. ‚A klackem tomu pomáhej, aby to shořelo.‘ Protože, zejména ty baráky kolem toho nádraží byly navštěvované vězni, kterým se podařilo utéct z toho transportu. Kde se to tam vzalo, o tom jsem ani moc nevěděl, akorát jsem dostal tenhle úkol. Ale protože jsem dostal úkol to spálit, tak jsem to spálil. Dneska by mě napadlo, abych se na ten červenej trojúhelníček, co na tom byl, tak že bych se aspoň podíval odkud ten člověk byl, kterýmu se podařilo tady získat civilní oblek a zmizet z toho transportu. Z toho transportu taky jednoho převlékli naši sousedi Dědičovi a vím, že kolem nás šel pan Dědič, který ho vyprovodil až k přívozu. Vedl nějakého Poláka a dovedl ho k přívozu a řekl: ‚Polsko je na tuhle stranu.‘ Tam ho opustil a šel domů.“

  • „Od přívozu, klecanského přívozu, vedli, odhaduju, že to mohla být taková stovka a víc, možná, zajatých Němců. A odvedli je na sokolské hřiště, nahoru k sokolovně do Roztok. Tam je posadili na hřiště a brali jednoho po druhém a vybírali z nich esesmany. A po létech se u mě zastavil jeden člověk od Berouna a přišel s ním jeden kolega z radnice a žádal mě, jestli bych mohl najít místo v roztockém háji, kde jsou nějaké německé hroby. A byl od té organizace, která vyhledávala německé válečné hroby. Potom ty ostatky exhumovali a myslím, že je vytvořen hřbitov v Chebu. Nebo někde tam. Tak jsem řekl, že jestli můžu sloužit, tak jsem s tím člověkem jel na ten háj a tam, samozřejmě po letech, tady vyroste strom, tamhle zmizí, ale všechno jsme to našli, to co hledal. Ale já jsem říkal, ještě tady pod tím svahem, tam byla vykonána exekuce, kde víceméně horké hlavy, bez jakéhokoli soudu, tam přivedly lidi a tam je postřílely.“

  • “Té naděje nebylo moc. Byla to taková naděje v beznaději, abych to tak řekl. Protože v naší rodině, ta byla pod vlivem tatínka samozřejmě a tohle se odrazilo i v jeho reakci nebo v naší reakci, celé rodiny, v tom osmašedesátým roce. A tenkrát tatínek nebyl Dubčekem až tak nadšen. Určité uvolnění jsme cítili všichni, byli jsme tomu rádi, ale protože tatínek říkal, že komunismus není reformovatelný. Buď je, nebo není. A proto nevěřil v to nadšení, že přišla nějaká svoboda nebo něco takového a říkal, že dokud jsou tam, tak nic takového tady nemůže přijít. Uvolnění ano, ale nějaká vidina svobody, to není možné. A viděli jsme to potom až do devětaosmdesátého roku, co dokázal udělat Dubček. Jak se zaslepenýma očima lidé za ním šli a co potom podepsal. To normálně člověk, který o tom moc nepřemýšlí a moc toho nezažil, tak mohl být samozřejmě nadšený. Ale naše rodina to nadšení vůbec nesdílela, chovala se podle nastalých podmínek, byla tomu ráda, to ano, samozřejmě, ale že bychom v tom viděli nějaký obrat nebo naději na svobodu, na úplnou svobodu, to určitě o naší rodině nemůžu říct.”

  • Full recordings
  • 1

    Praha, 15.12.2022

    (audio)
    duration: 02:03:18
    media recorded in project Příběhy 20. století TV
  • 2

    Praha, 11.01.2023

    (audio)
    duration: 01:42:05
    media recorded in project Příběhy 20. století TV
  • 3

    Praha, 25.01.2023

    (audio)
    duration: 01:42:00
    media recorded in project Příběhy 20. století TV
  • 4

    Praha, 02.02.2023

    (audio)
    duration: 01:40:47
    media recorded in project Příběhy 20. století TV
Full recordings are available only for logged users.

Ještě pořád jsme byli okupovanou zemí a věděli jsme, co Němci dokážou

Václav Majer jako voják základní služby (r. 1951)
Václav Majer jako voják základní služby (r. 1951)
photo: archiv pamětníka

Václav Majer se narodil 30. září 1930 v Roztokách u Prahy. Část dětství prožil v době druhé světové války, se kterou souvisí mnoho událostí v jeho rodném městě. Tou nejvýznamnější byl příjezd nákladního vlaku se čtyřmi tisíci vězňů z koncentračního tábora u Litoměřic na roztocké nádraží. Vlak se podařilo pozdržet přednostovi místní železniční stanice Janu Najdrovi na téměř celý den a obyvatelé Roztok začali organizovat pomoc zuboženým vězňům. Lidé nejen přinášeli potraviny, ale zdravotní sestry roztockého Červeného kříže společně s místním lékařem pečovali o těžce nemocné v provizorně zřízeném lazaretu. Odhaduje se také, že přibližně třem stovkám vězňů se s pomocí místních podařilo z transportu uprchnout. Na počátku května se konal na hřbitově na Levém Hradci pohřeb obětí, kteří nelidské podmínky během transportu nepřežili. Václav Majer vzpomíná i na další události související s válkou, na osudy židovských obyvatel Roztok, na bombardování Prahy i nedalekých Neratovic a Kralup nad Vltavou, na začátek Pražského povstání, kdy z Roztok odjely na pomoc Praze tři desítky bojovníků. S vypjatou atmosférou konce války souvisí i poprava 29 německých zajatců, údajných příslušníků SS. Nikdy nevyšetřený incident se udál 10. května 1945 v roztockém Tichém údolí a ostatky popravených byly exhumovány a převezeny na německý vojenský hřbitov v Chebu teprve v roce 2014. Po válce vystudoval Václav Majer učitelský ústav a později dálkově pedagogickou fakultu. Ještě jako středoškolský student se zúčastnil pochodu na Pražský hrad k vyjádření podpory prezidentu Benešovi. Mnoho jeho vzpomínek se týká také období po komunistickém převratu. Popisuje, jak vnímal způsob, kterým komunisté v 50. letech upevňovali svou moc, vzpomíná na období pražského jara, invazi vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968 i vše, co následovalo v tzv. normalizačním období. Na své první učitelské místo odjel v roce 1948 do vysídleného pohraničí v Krušných Horách, popisuje také situaci v poválečném pohraničí. Povinnou vojenskou službu strávil v dalším pohraničním městě, v Chebu, v době, kdy Československo začínalo budovat tzv. železnou oponu. Po sňatku se svou celoživotní partnerkou se vrátil do Roztok a na místní škole učil více jak tři desítky let. Krátce po sametové revoluci se zapojil do komunální politiky a jako člen zastupitelstva za Občanskou demokratickou stranu pracoval pro své rodné město dalších sedmnáct let. Během katastrofální povodně v roce 2002 přišla rodina Václava Majera o veškerý majetek. V roce 2023 žil v Roztokách u Prahy.