The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Josef Mádl (* 1960)

• narozen 23. února roku 1960 v Praze

• otec Josef Mádl za války utekl z koncentračního tábora v Mauthausenu

• matka Anna Mádlová, rozená Zajíčková, byla v 50. letech vězněna z politických důvodů

• od mládí se pamětník učil celé řadě bojových umění

• do roku 1989 pracoval jako kontrolor na ředitelství Potravin pro Středočeský kraj

• po roce 1989 byl bodyguardem na volné noze, živil se mj. jako filmový herec či kaskadér

• v roce 2000 byl vysvěcen na zen buddhistického mnicha a přijal jméno Kodo

• po roce 2000 založil a vedl školu bojových umění, centrum Avaloka v Praze

• v roce 2025 žil v obci Babín

Za největší štěstí a nejkrásnější věc na světě považuje Josef Mádl den svého narození, tedy 23. února roku 1960 v Praze. Proč? Protože se, jak sám říká, narodil nejlepším lidem na planetě. “A prožil jsem s nimi nejlepší čas, který jsem mohl prožít,” chválí své rodiče.

Jeho otec byl vězněn nacisty, z koncentračního tábora v Mauthausenu se mu ale podařilo utéct. To byl také důvod, proč už ve čtyřech letech začal malého Josefa učit bojovým uměním, konkrétně střelbě. Mělo to své opodstatnění. Tatínek totiž boxoval, ovládal ju-jitsu a když v koncentračním táboře onemocněl tuberkulózou a žloutenkou, měl velké štěstí právě díky svému fyzickému fondu, že to přežil.

Tatínek byl pro Josefa nejen absolutní autoritou, ale také skutečným hrdinou. Jednak právě kvůli tomu, že se mu podařilo utéct z nacistického koncentračního tábora, ale vedle toho bojoval i v Pražském povstání. 

“Společně s mým strýcem tady zadržovali esesáky, kteří utíkali z Prahy a násilím a eventuálně i zabíjením si obstarávali civilní šaty, aby mohli utéct do amerického zajetí do Plzně. Oni je zastavili a zabraňovali tomu, aby terorizovali civilní obyvatelstvo,” vzpomíná Josef na svého tatínka, který zemřel, když mu bylo třináct let.

Týrali jí hrozně moc

Maminka byla politickým vězněm 50. let a podle Josefa byla “nesmírně silným člověkem” se spoustou vlastností, které obdivuje dodnes. Svou maminku označuje za největšího učitele svého života, ačkoli v dospělosti měl v rámci bojových umění nespočet českých i japonských mentorů, ji prý nikdo nepřekoná.

Maminka byla podle Josefa státním soudem obviněná za ilegální přechod hranic, ačkoli se nic takového nestalo. “Nejdřív měla návrh trestu za velezradu a špionáž, bylo jí 23 let a vůbec, ale vůbec nic neudělala. Jen měli majetek a tehdy měla přítele, který měl restauraci. Maminka dostala nakonec tři a půl roku za ilegální přechod hranic, zatčená byla na Náměstí bratří Synků v Praze. Byl to vykonstruovaný proces státním soudem jako tehdy stovky a tisíce procesů,” popisuje Josef.

Jako třiadvacetiletou tehdy maminku komunisté zavřeli, vyslýchali, podle Josefa jim šlo o jedinou věc - získat peníze její rodiny. “Vyslýchali ji velmi krutě. Maminka jim řekla, kde ty peníze jsou, a oni že to tam prohledali. Maminka proto řekla, že jim to tedy ukáže, to bylo právě na Náměstí bratří Synků, kde měla byt. A říkala mi, že byla připravená, když by tam ty peníze nebyly, že vyskočí z okna, protože ji týrali strašně moc. A nebylo to jen fyzické, ale i psychické týrání,” vzpomíná Josef.

Například když šla k výslechu, táhli před ní schválně zkrvavené ty, kteří byli na výslechu před ní. “Mamince zavázali oči a hnali ji klaky chodbou, kde byly kýble s vodou, takže zakopávala a padala do těch kýblů. Potom jí zavřeli a ona přišla do věznice, kde byly politické vězeňkyně, zlodějky, vražednice, prostitutky a další vězeňská společnosti,” říká Josef. Maminka krom jiného věznili v pracovním táboře, konkrétně v cihelnách v Červených Pečkách u Kolína. 

Život v mezerách

“A proto jsme se chystali na každou příležitost, která by se naskytla na emigraci. Bylo nutné připravit se i na to, že nás budou pronásledovat, střílet po nás. Takže od malička jsem se učil různým dovednostem,” popisuje Josef. Postupně se kromě střelby učil také bojovým uměním, přípravě rostlinných i živočišných jedů včetně léků i toho, jak se léčit. “Moje dětství bylo velmi dobrodružné,” říká.

Život v 60. letech, který rodina musela žít, nazývá Josef životem v mezerách. Rodina se totiž musela značně izolovat od okolní společnosti. “Nemohli jsme nikomu věřit,” vzpomíná na tehdejší dobu. Tatínek si například jako nepřítel režimu nemohl vydělat víc než 1200 korun za měsíc, což byl podle Josefa i na tehdejší dobu opravdu malý výdělek. 

“Život byl zdánlivě chudý, bez předmětů, barev, pěkných obalů, ale na druhou stranu nás to všechny nutilo k tomu, abychom si velmi intenzivně hledali cesty poznání různých věcí, vět, různých částí lidské kultury a života. Takže možná jsme se daleko hlouběji zabývali věcmi, které dnes musíme míjet, protože na ně v tom obrovském proudu velmi povrchních informací není čas. Věděli jsme, kdo je nepřítel, jak ten nepřítel lže,” říká Josef.

Vše to, co ho jeho otec naučil, chtěl Josef proměnit i ve svém studium. Dva roky se hlásil na studium přírodních věd, poté zhruba pětkrát na právnickou fakultu. Ačkoli přijímací zkoušky vždy udělal, důvodem, proč studovat nemohl, byla právě jeho rodinná politická anamnéza.

 “Vytvořili jsme si své životy v mezerách a žili v podstatě ve svých koridorech, které jsme si vytyčili. Věděli jsme, co není dobré, jak pracuje a funguje nepřítel, kdo s ním kolaboruje,” říká k tomu dnes Josef.

Příprava na vytržení z komfortní zóna dnešního světa

V roce 1984 se Josef začal učit u legendárního skauta a odbojáře Vladimíra Lorenze. Vzpomíná na něj jako na skutečně fenomenálního učitele bojových umění. Těch mimochodem Josef dělal či dělá skutečně mnoho, věnoval se například judu, ju-jitsu, aikidu, kung-fu, karate, boji s nožem, mečem a holí. Absolvoval také ruský způsob sebeobrany či bojový systém sambo a vyzkoušel také krav magu.

Josef říká, že spoustu věcí dodnes dělá tím nejobtížnějším způsobem, jakým to jde. Jmenovitě zmiňuje například jezení studené rýže a když byla jeho maminka nemocná, pral prádlo v ruce, bez pračky. “To je cesta, která člověka odnaučí propadat slabostem a fňukání a připraví ho na okamžiky, kdy je vytržen z komfortní zóny tohoto světa,” vysvětluje Josef.

Zakousněte do všeho, co vám přinese vzdělání a poučení

V roce 1989 Josef Mádl pracoval v Dlážděné ulici v centru Prahy, veškeré dění převratných změn pak zažíval z první ruky. Sametovou revoluci velmi přivítal Později měl také příležitost setkat se s Václavem Havlem a dalšími lidmi, kteří se tehdy angažovalii.

Za zlomový okamžik svého života pak označuje moment, kdy se rozhodl stáž se mnichem školy Sótó a po několikaletém výcviku se nechal vysvětit jako zen buddhistický mnich. Od té doby se například věnuje učení technikám meditace, kdy se lidem snažím pomáhat na jejich spirituální cestě životem.

Když má Josef říct, jaké je jeho současné přání, pak je to žít dost dlouho na to, aby mohl vidět svého aktuálně čtyřletého syna jít do školy a pak i na střední školu. “Přál bych si, aby nebyla taková doba, abych musel zase třeba využívat techniky boje jako v minulosti,” doplňuje.

Josefův vzkaz pro mladé generace pak zní jasně: “Dejte pozor, abyste nevěřili hajzlům, kterých je všude spousta. Zkuste používat kritického myšlení, ale to můžete teprve tehdy, pokud máte dost velké zkušenosti a znalosti. Takže se zakousněte do všeho, co vám přinese vzdělání a poučení,” uzavírá své vyprávění Josef Kodo Mádl.