Josef Mádl

„Takže to byly příběhy z pankrácké věznice. Jeden z těch příběhů se týká popravy Rudolfa Slánského (Salzmanna), kterého Gottwald nechal popravit na přímý a velmi intenzivní popud Josefa Vissarionoviče Stalina, který chtěl vymýtit Židy z české politiky, a nejenom z politiky, a poručil, že Slánský musí být popraven. Jeho přítel Klement Gottwald mu podepsal rozsudek smrti a Slánský v předvečer své popravy si vyžádal knihu Dějiny VKS(b) – komunistické a bolševické revoluce – a maminka mu tu knihu vydávala, protože tam dělala knihovnici. To je jenom taková drobná zmínka, která možná nikde ani v dějinách není zmíněná, že ten člověk se do poslední chvíle snažil nějakým způsobem možná projevit svoji loajalitu anebo poukázat na nespravedlnost, se kterou byl náhle vydán k této dehumanizační porážce.“

„Což byla taková nějaká lidová věštkyně a léčitelka, které říkali teta Melhofka. To byla taková bodrá Moravanka, která jela vlakem a v kupé proti ní seděl nějaký člověk v obleku a ona si zapisovala do nějakého sešitku, jak fungují byliny a podobně. A ten pán jí řekl: ‚Půjčte mi ten sešitek.‘ Ona mu ho bezelstně půjčila a on vyndal pero a něco jí tam poznamenal a zas jí ho vrátil. A najednou tam vtrhli estébáci s esenbákama, toho pána, toho hned zatkli, a ji začali prohledávat a našli ten sešitek a ona se tomu smála a vlastně se smála, ještě když ji vyváděli z vlaku, protože vůbec netušila, co se děje. A ten pán jí do toho sešitku napsal: ‚Brno, Zbrojovka Brno.‘ A ten estébák to chytil a vítězoslavně třímal ten sešitek a říkal: ‚No tak půjdete taky.‘ No a dostala osm roků, prostě úplně naprosto nesmyslně, a nikdy nepřišla na to, kdo byl ten člověk, nikdy nepřišla na to, proč, za co…“

„Moje maminka byla státním soudem vězněná za ilegální přechod hranic. Ona nejdřív měla návrh trestu za velezradu a špionáž, podotýkám, že jí bylo třiadvacet roků a vůbec, vůbec nic neudělala. Jenom jsme měli teda jako nějaký majetek, jenom prostě měla tehdy přítele, který měl restauraci. Moje maminka dostala nakonec tři a půl roku za ilegální přechod hranic. Byl to vykonstruovaný proces státním soudem, jako tehdy stovky a tisíce procesů. Protože ji jako třiadvacetiletou zavřeli. Samozřejmě, že ji vyslýchali ještě, to bylo tak, že oni chtěli hlavně získat ty peníze tý rodiny. Takže ji vyslýchali, vyslýchali ji velmi krutě. A moje maminka říkala, tak já vám ukážu, kde ty peníze jsou. Říkala mi, že byla připravená, že když by tam ty peníze nebyly, tak že prostě vyskočí z okna, protože ji týrali tak strašně moc a ještě navíc to nebylo jenom fyzické týrání, to bylo i psychické týrání. Než šla k výslechu, tam mlátili prostě ty, který tam byli na výslechu předtím, a táhli je prostě zkrvavený po chodbě před těmahle lidma, který přivedli na výslech. Zavázali mamince oči a hnali ji nějakýma klackama chodbou, kde byly kýble s vodou, a ona prostě jako zakopávala, padala do kýblů s vodou a tak podobně. A potom ji zavřeli a maminka přišla na ty věznice, kde byly ženy politické vězeňkyně, potom tam byly zlodějky, vražednice, prostitutky a další tahle vězeňská společnost.“

„Já jako každý židovský dítě jsem vnímal svého otce a svoji matku tak, jak tedy je to správný a jak mě vychovávali a jak je vychovávali. Pro mě můj tatínek byl absolutní autorita. Ještě navíc on byl skutečný hrdina. Krom toho, že utekl nacistům, prostřílel se z koncentráku, tak byl vyznamenán v Pražském povstání, protože když se dostal potom do Prahy, tak se tři měsíce skrýval tady pod Černým vrchem. A potom když začalo Pražský povstání, tak společně s mým strýcem, který vlastně tady zůstal a nešel do toho lágru, tak tady zadržovali esesáky, který utíkali z Prahy a násilím prostě a eventuálně i jako zabíjením si obstarávali šaty civilní, aby mohli utéct do amerického zajetí do Plzně. Oni je tam prostě jako zastavili a zabraňovali tomu, aby to civilní obyvatelstvo terorizovali. Jako pro mě tatínek byl hrdina krom toho, že můj tatínek byl obrovský bombarďák. Můj tatínek cvičil jiu-jitsu, boxoval, uměl střílet a vlastně v tom koncentráku, když byl, tak tam onemocněl TBC a žloutenkou a měl veliký štěstí, že měl tak úžasnej fyzickej fond, že to přežil. A když vždycky jako přišlo na to, jestli se nějakým způsobem tam dostal k nějakým lékům a podobně, tak říkal, že ano, že Němci na to měli lék, a to byly pochody smrti šedesát, osmdesát, devadesát kilometrů. Že tyhlety nemocný vzali a prostě je jako hnali někam, jako že jdou na nějaký ošetření nebo prostě jako opravdu pochody smrti. A oni padali po cestě a samozřejmě k žádnému léčení nikdy nedošlo anebo je prostě transportovali do Buchenwaldu nebo do Auschwitzu a tam je potom zabíjeli a řešili konečnou židovskou otázku.“

„Můj tatínek, který byl vězněm nacistů a utekl z koncentračního tábora, tak mě vzal zhruba ve čtyřech letech, abych se začal učit bojovým uměním, abych se začal učit střílet. Protože on sám se prostřílel z koncentračního tábora v Magdeburku, věděl, že budou následovat možná podivný věci. Moji rodiče, oba, byli vlastně političtí vězňové, můj otec pro svůj částečně židovský původ a moje maminka proto, že pocházela z velmi bohaté rodiny. A v době, kdy převzala moc komunistická, bolševická moc, tak celou rodinu zavřeli. A proto jsme se chystali na každou příležitost, která by se naskytla na emigraci, a bylo nutné se prostě připravit i na to, že nás budou třeba pronásledovat a že po nás budou střílet a podobně. Takže já jsem se učil odmalička různým dovednostem, které, obávám se, se mi ještě za pár let možná budou hodit.“