The following text is not a historical study. It is a retelling of the event of the witness’s life based on the memories recorded in the interview. The narrative was written by external collaborators of the Memory of Nations.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jan Macháček (* 1965  )

Jakmile jsme se odpoutali od ambicí, dělali jsme, co jsme chtěli

  • narozen 2. 6. 1965 v Praze
  • nepolitická rodina
  • v letech 1979-1983 studoval na gymnáziu v Radotíně
  • přátelství s dětmi disidentů
  • od roku 1983 studoval na VŠE, studium nedokončil
  • práce v dělnických profesích
  • od roku 1983 kytarista The Plastic People of the Universe, později členem kapely Garáž
  • v roce 1988 podpepsal Charty 77
  • několikrát vyslýchán StB
  • po roce 1989 působil jako ekonomický novinář (Respekt, Prague Business Journal, MF Dnes, Lidové noviny)

Novinář a hudebník Jan Macháček se narodil v Praze jako mladší ze dvou dětí. Jeho maminka Eva pocházela z významné pražské rodiny, její dědeček František Mencl, mostní inženýr, projektoval několik pražských mostů. Janův druhý pradědeček Jan Koloušek, národohospodář a politik, se v roce 1918 jako člen československé delegace účastnil vyjednávání ve Versailles, jeho syn, Janův dědeček Jan Koloušek, se zabýval penzijními systémy, už ve 30. letech vymyslel průběžný systém důchodového pojištění, který funguje prakticky dodnes.

Maminka vystudovala francouzštinu a bohemistiku na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy a pracovala ve vědeckém ústavu. Tatínek Svatopluk Macháček pocházel z moravské vesnické rodiny a vystudoval lesní inženýrství. Rodiče se seznámili v 50. letech ve folklorním tanečním souboru Blaťan. Rodiče nebyli politicky aktivní – otec sice krátce před rokem 1968 vstoupil do komunistické strany, ale během stranických prověrek ho brzy vyloučili. Matka do komunistické strany nevstoupila nikdy. Během studia absolvovala pobyt na pařížské Sorbonně, ale za normalizace rodina podobně jako většina obyvatel cestovat nemohla.

Dětství Na Farkáně

Na formování Janových životních názorů a postojů se pochopitelně podílelo rodinné zázemí. Rodina v 50. letech přišla o veškerý majetek a úspory znehodnotila měnová reforma v roce 1953. I když rodiče nebyli majetní, udržovali si určité noblesní způsoby.

Bydleli v městské části Na Farkáně, na pomezí Smíchova a Košíř, kde rodina původně vlastnila dům se třemi byty. Ty byly ovšem obsazené nájemníky, takže čtyřčlenná rodina žila v bytě 2+1, ale v podstatě šlo o přebudovaný byt 1+1. Své rodiče Jan Macháček charakterizuje následovně: „Navenek jsme fungovali jako běžná rodina. Rodiče byli rádi spolu, nevyhledávali velkou společnost, nějaký večírky… Oba úplně splňovali tu představu úprku na chaty a na zahrádky, na čemž se podepsala normalizace. Hodně pracovali na zahradě, na chatě, hlavně dělali manuální práce. My jsme neměli dlouho ani automatickou pračku a máma prala v neckách, ještě nějakou odstředivku jsme měli. To si člověk dneska dost těžko představí. Takže když máma měla jeden den v týdnu studijní volno, tak furt prala.“

Jan vzpomíná i na to, že když si jeho rodiče chtěli koupit auto, museli si na ně půjčit od svých rodičů a dluh jim postupně spláceli. I když se doma otevřeně bavili o svých názorech nebo nadávali na režim, nikdy neopomněli upozornit děti, aby nic nevykládaly ve škole.

Továrník ve školce

Jeden z Janových raných zážitků souvisí se srpnovou okupací. Tehdy jako tříletý jezdil v srpnu 1968 na tříkolce mezi tanky. Pozoruhodný a dnes stěží uvěřitelný je jeho zážitek z mateřské školky. Na způsobu výchovy nejmenších dětí se projevila blízkost dělnické kolonie. Vzpomíná si na bizarní hru na továrníka a nezaměstnané: „Děti postavily z krabic zeď, ve které bylo okénko, jímž vykukoval jeden chlapec, zatímco ostatní děti stály ve frontě, mačkaly v ruce kulichy a ptaly se chlapce-továrníka v okénku: ,Pane továrníku, nemáte pro mě nějakou práci, moje děti mají hlad?‘ Čtyřletý chlapeček zakřičel: ,Nemám žádnou práci!‘ Tuhle hru mi nikdo nevěří,“ směje se dnes Jan Macháček.

Ani na základní školu nevzpomíná rád, podle jeho slov ji vedly „nestvůry“. Panoval v ní tvrdý režim, zdobily se koutky tradic, všude visely nástěnky a hesla. Se spolužáky ze základní školy se dnes nestýká. Spíš než škola pro něj tehdy byla důležitá kytara. Chodil do hudebky na klasickou kytaru a rocková hudba mu v té době ještě nic neříkala. Teprve později mu o tři roky starší sestra přehrála na magnetofonu hudbu, která ho okamžitě zaujala: „Nejdřív punk a potom Velvet Underground,“ vzpomíná na své první hudební zážitky kytarista revivalové kapely, v jejímž repertoáru jsou právě skladby legendární newyorské kapely.

Tři maminčiny počiny

Janovi bylo asi dvanáct nebo třináct let, když objevil v garáži krabici, kterou tam pravděpodobně uložila matka. Našel v ní Literární noviny z roku 1968 a 1969. Zatímco Jana velmi zaujaly, matku zájem vyděsil, takže krabici zase schovala. Jan ji ale znovu našel a v četbě pokračoval. Další maminčin počin, který se měl zásadně podílet na formování názorů jejího syna, byla přihláška do turistického oddílu Slavoj Praha. V oddíle se tajně dodržovaly zásady skautingu, chodila tam spousta dětí, jejichž rodiče patřili mezi zakázané spisovatele nebo novináře a další osoby z disentu. Atmosféra v oddíle byla velmi otevřená, nikdo tam neříkal známé varování: „Neříkejte to ve škole.“ 

Slavoj patřil mezi velmi „drsné“ oddíly, všichni se museli podílet na jeho chodu a dodržovat skautskou disciplínu, někdy poměrně tvrdou. Matka se trochu zalekla a chtěla opět zasáhnout, tak jak to udělala i s četbou Literárních novin. Uvažovala o tom, že syna z oddílu odhlásí, ale nakonec zůstal. Třetím matčiným nápadem bylo, že Jana přihlásila na gymnáziu v Radotíně. Studoval tam syn jejích příbuzných, kteří měli takzvaný „škraloup neboli kádrový problém a nemohli pracovat ve svém oboru. Na radotínském gymnáziu se zachovaly některé staré tradice, volili tam například tzv. krále gymnázia, což byl chlapec s nejdelšími vlasy, a s ním ředitelka gymnázia projednávala některé problémy školy. Učilo tam několik profesorů, které vyhodili v rámci normalizace ze škol v centru Prahy. Opět tam potkal, podobně jako v oddíle Slavoj Praha, děti disidentů. To vše vytvářelo zvláštní klima radotínského gymnázia.

Chuligáni a intelektuálové

Přechodem na gymnázium se Janovi ulevilo. Setkal se tam s lidmi, kteří ho zásadně ovlivnili. Vzpomíná, jak na dvoře o přestávkách fungoval kuřácký koutek, kde se scházeli dlouhovlasí čtrnáctiletí až osmnáctiletí „chuligáni a intelektuálové“. Tam si vyměňovali knížky, mluvili o muzice, tam se skamarádil s Martinem Grušou, synem spisovatele Jiřího Gruši, který se stal nejlepším Janovým kamarádem. Rodina Grušova, zvláště Martinova maminka, na Jana měla velký vliv. Společně s Martinem založili kapelu, kde hrál i další spolužák Jakub Effenberger, syn literárního teoretika Vratislava Effenbergera. Z dalších zásadních osob, s nimiž se na gymnáziu setkal, připomíná bratry Jáchyma a Filipa Topolovy, syny dramatika Josefa Topola. Jáchym mladší kluky povzbuzoval, aby zkoušeli hrát, psali básničky. Jáchymův zájem o mladší spolužáky Janovi imponoval a velmi mu pomáhal.

Běžnou součástí života tehdejších gymnazistů byly návštěvy hospod, a to i přesto, že oficiálně směli v restauracích tak jako dnes nalít alkohol až od osmnácti let. Tohle nařízení ale jako by v osmdesátých letech tak úplně neplatilo. Jan vzpomíná, že někdy spolužáci vyrazili na pivo i před odpoledním vyučováním a na výuku pak dorazili opilí. V hospodách se tehdy probíralo všechno, co partu gymnazistů zajímalo. Středobod společenského života party kolem Jana Macháčka se přesunul do vyhlášené košířské restaurace Na Klamovce. „Říkali jsme tomu ,košířskej ungerground´,“ vzpomíná pamětník. „Kluci Topolovi a jejich parta byli z Malé Strany a jejich ,malostranskej underground‘ se zase scházel v Malostranské kavárně, kde stál čaj korunu osmdesát,“ dodává ekonomický analytik.

Topičem v Axe

Po maturitě nechtěl pokračovat ve studiu na vysoké škole, na toto rozhodnutí mělo vliv i prostředí, ve kterém se pohyboval. Jeho gymnaziální kamarádi spíš dělali reparáty, případně na vysokou školu, kde by chtěli studovat, nemohli ani pomýšlet kvůli kádrovým posudkům svých rodičů. Jan se učil dobře, čímž byl i trochu podezřelý. Kamarádi z gymnázia měli ovšem oproti Janu Macháčkovi tu výhodu, že se už během studia na gymnáziu snažili získat tzv. modrou knížku, která by je osvobodila od povinnosti nastoupit dvouletou základní vojenskou službu. I kvůli hrozící vojně proto po maturitě začal studovat na Vysoké škole ekonomické v Praze (VŠE), tím získal odklad vojny. Studium ho ale vůbec nebavilo. Začal proto navštěvovat psycholožku, později psychiatra a nakonec strávil dva měsíce na Psychiatrické klinice v Bohnicích, aby modrou knížku získal.

Vysokou školu přerušil a hledal si zaměstnání. Nastoupil jako topič v hotelu AXA. Tam byl spokojený. Jan vzpomíná: „Vlastně se mi tam líbilo. V zimě se muselo dělat spoustu práce – škvárování, vyvážení popelnic, nakládání, ale v létě jsme zase neměli do čeho píchnout. Topil tam i jeden jehovista a další zajímaví lidi. Pracoval tam i Míra Hájek, chartista, kterému se přezdívalo Nemíra, protože to byl alkoholik. Naučil jsem se ale od něj chodit na soudy podporovat souzené disidenty. To bylo takové jeho hobby.“ 

Ke studiu se už nevrátil a kýženou modrou knížku se mu podařilo získat. Cítil se v té chvíli jako šťastný a svobodný člověk, i když střídal zaměstnání topiče, hlídače nebo domovníka. Práci tohoto typu režim disidentům povoloval, protože při nich nemohli nikoho ovlivňovatVýhodou manuální práce bylo to, že se platila dobře podle dělnických tabulek, a také to, že mu zbýval čas na čtení na hraní na kytaru. Jeho poslední zaměstnání před sametovou revolucí, kdy čekal se svou ženou dvojčata, bylo místo topiče v Obvodním podniku bytového hospodaření (OPBH) na Praze 6, kde mu slíbili služební byt.

Charta 77

V české tradici se často mísí politika s kulturou. Okruh lidí, ve kterém se Jan pohyboval v 70. a 80. letech, na tuto tradici navázal. Většinou šlo o tvůrčí a inspirativní lidi, kteří psali, malovali, hráli na hudební nástroje, překládali, věnovali se publicistice nebo se podíleli na vydávání samizdatu. Tito lidé Janovi suplovali neexistující svobodnou kulturní scénu. Podobných skupin existovalo víc, ale podle Jana mezi jejími členy fungovala solidarita. Dnes je podle něj všechno daleko méně propojené: „Výtvarníci se kamarádí s výtvarníky a herci s herci. Dřív muzikanti pomáhali s výstavami, výtvarníci s koncerty a vypadalo to jako velká rodina,“ připomíná.

V roce 1987 začal žít se svou budoucí ženou Markétou Hrbkovou, která ho přivedla do skupiny disidentů z okruhu Václava a Olgy Havlových. Kolem Olgy Havlové se sdružovala skupina lidí, kteří si říkali stolní debatní společnost Hrobka. V podstatě šlo o recesistický podnik, přátelský kroužek manželek vězněných disidentů a jejich přátel. Pořádali svérázné kostýmované večírky, živé obrazy, dožínky, masopust, sbírali brakovou literaturu. V té době už byla budoucí žena Jana Macháčka chartistkou a na podzim 1988 podepsal Chartu 77 i on. Podpis pro něj nepředstavoval žádný životní zlom, do té doby podepsal hodně jiných prohlášení a většina z nich byla podle něj mnohem ostřejší než text Charty.

Odmítám vypovídat

Jeho podpis Charty pochopitelně zaregistrovala StB. Jan se proto nevyhnul výslechům. V souvislosti s nimi zmiňuje právníka Josefa Daniše, který byl autorem návodu, jak se chovat u výslechů. „Hlavní pravidlo znělo: ,Odmítám vypovídat, odmítám vypovídat, odmítám vypovídat,‘“  uvádí pamětník a domnívá se: „Já byl pro StB takový ucho, nepovažovali mě za zajímavého a důležitého. Po nepovolených demonstracích v roce 1988 mě sice sbalili, ale nijak nedusili.“ Demonstrace a zatčení měly někdy i humorné aspekty. Jednou se například rozbil autobus, ve kterém ho vezli k výslechu, tak přivezli jiný, který porouchaný autobus táhl na tyči. Zatčen byl i jeden Fin, který dostal hysterický záchvat, protože se bál, že je zastřelí. Jindy měl Janův kamarád při zatčení v kapsách „trávu“ (marihuanu) a spoutanýma rukama se ji společně s Janem snažili vyhodit z kapes. Jan Macháček si myslí, že záznamy o této době vypouštějí všechny momenty, které byly veselé, a líčí dobu příliš temně: „Byli jsme mladí, cítili jsme se hrozně svobodně, protože jakmile jsme se odpoutali od ambicí, dělali jsme to, co jsme chtěli. Takovou legraci jako v disentu si dnes už ani nikdo neumí představit,“ tvrdí.

S určitou lítostí ale mluví o vztahu k rodičům. Rodina s jeho protirežimním postojem nesouhlasila. Otec si přál, aby Jan nenosil domů zakázanou literaturu a další dokumenty, protože se bál, že ho vyhodí z práce a Janovu sestru z vysoké školy. Nesouhlasil ani s Janovým vystupováním s Plastiky. S rodiči se proto neshodl, což se projevilo na napjatých rodinných vztazích. Teď ho mrzí, že si nenašli čas a možnost si v klidu popovídat. Za svou rodinu pak začal považovat lidi z disentu.

Od Plastiků ke Garáži

V polovině 80. let si kytaristy Jana všimli muzikanti ze skupiny The Plastic People of the Universe a nabídli mu, aby s nimi hrál. Jan si dodnes váží toho, že ho ke spolupráci pozvali starší a zkušenější kolegové. Tehdy už kapela nesměla kvůli zákazu veřejně vystupovat, ale dál se scházela a nahrávala desky, které mohly vycházet jen za hranicemi. Jan Macháček s Plastiky natočil desku Půlnoční myš a hudbu ke hře Pokoušení Václava Havla. S Plastiky, především jejich frontmanem Mejlou Hlavsou, je spojena košířská zahradní restaurace Klamovka, která představovala jakési sociální centrum, kde se scházely podobně smýšlející party lidí.

V roce 1985 začal Jan hrát se skupinou Garáž. V porovnání s Plastiky byla Garáž rockovější a jaksi nenáročnější, ale na rozdíl od nich měla oficiální povolení k veřejnému vystupování. Často hráli v pražském Junior klubu Na Chmelnici i jinde, někdy i neoficiálně, například na svatbách. Ne všechny plánované koncerty se uskutečnily. I přesto, že koncerty byly vyprodané, hudebníci nedostávali skoro žádné peníze, v tehdejších podmínkách měli status amatérů. V souvislosti s kapelou Garáž si Jan Macháček vzpomíná i na sametovou revoluci: „Garáž měla hrát studentům při stávce, ale já nevěděl, co dřív – měl jsem topit, hrát, doma malá dvojčata a k tomu byla revoluce. Všichni už byli v Občanském fóru, v galerii U Řečických, kde bylo jedno z organizačních center revoluce, ale já se musel starat o rodinu a topit,“ vzpomíná na hektickou listopadovou dobu pamětník.

Po roce 1989 se mohl naplno věnovat oběma svým vášním – hudbě i žurnalistice. Nastoupil do týdeníku Respekt a jeho ekonomické a politické komentáře a analýzy vycházejí v mnoha různých médiích dodnes. Kromě toho je stále aktivní muzikant, vystupuje s Garáží, resp. Garage, vedle toho vede příležitostný Velvet Underground Revival Band.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století