The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Aloisie Lukášová (* 1936)

Předseda mě chtěl místo školy poslat do JZD

  • narozena 21. června 1936 v Moravičanech jako nejmladší ze tří dětí

  • otec Alois Petřík bojoval v první světové válce v Itálii, za druhé světové války pomáhal partyzánům

  • strýc Vilém Petřík zahynul v první světové válce jako sedmnáctiletý

  • matka Aloisie Petříková byla zraněna 8. května 1945 výbuchem granátu v Moravičanech

  • v 50. letech rodina přišla o pole a řeznictví

  • bratr Stanislav byl v roce 1950 uvězněn a poslán na tři roky pracovat do dolů

  • studovala na zemědělské škole, pracovala jako fakturantka, posléze většinu života v uničovském autoservisu

  • v roce 1956 sňatek s Jiřím Lukášem, narodily se jim dvě děti

  • v roce 1968 podepsala petici proti invazi vojsk Varšavské smlouvy

  • v době natáčení v roce 2022 žila v Moravičanech

Život Aloisie Lukášové a její rodiny poznamenala kromě válečných událostí hlavně padesátá léta, kdy rodina postupně přišla o veškerý majetek i živnost otce, bratra uvěznili a následně poslali na tři roky pracovat do dolů. Díky měnové reformě pak rodina přišla o zbytek úspor.

Aloisie Lukášová, rozená Petříková, se narodila 21. června 1935 v Moravičanech jako nejmladší ze tří dětí rodičům Aloisi Petříkovi a Aloisii Petříkové. Otec bojoval v první světové válce v Itálii, domů se vrátil s několika zraněními po šesti letech. Jeho bratr Vilém Petřík, který byl odveden jako sedmnáctiletý, takové štěstí neměl. Rodina už ho nikdy neviděla. Petříkovi měli v Moravičanech hospodářství a řeznictví. Dětství Aloisie bylo naplněno především prací, musela jako spousta jiných dětí pomáhat v hospodářství. Vzpomíná si, že měla běžně napsaný dlouhý seznam úkolů, které musela za den splnit. Rodiče neměli odpočinek téměř žádný. Pokud měla volný čas, hráli si s kamarády venku a také chodila hrát ochotnické a loutkové divadlo.

Obsazení obce Němci

11. října 1938 byly Moravičany, společně s okolními moravskými vesnicemi, obsazeny německým vojskem. Na protest se postavili významní místní činitelé i občané, obec byla nakonec ze záboru vyňata a připadla k Litovelskému okresu. „Mezi Moravičanami a Mohelnicí byla taková strouha, kde stála budka hlídaná financi, jak se jim říkalo. Oddělovali Sudety od ostatního obyvatelstva,“ vzpomíná Aloisie Lukášová.

Otec byl povolán v rámci mobilizace, domů se vrátil asi za tři týdny. Matka zůstala na vše sama se třemi malými dětmi. Aloisii však byly v té době tři roky a tyto události zná pouze z rodinných vzpomínek.

Přišla druhá světová válka a s ní i konec poklidných časů. V Moravičanech se postupně zrodilo silné odbojové hnutí – v obci mají pomník Rostislav Ambrož a František Kruš, kterým se zapojení do odboje stalo osudným. Aloisie Lukášová si pamatuje, že otec dával pravidelně partyzánům přes okno balíčky s jídlem, jednou byli i u nich v domě.

Když bylo Aloisii pět let, toužila chodit do školy a místní pan řídící jí to umožnil. Dostala dokonce vysvědčení, které sice nebylo uznáno, ale do školy chodila o rok dříve ráda a poctivě. Prvních pět let školní docházky absolvovala v Moravičanech, další čtyři roky v Lošticích.

Maminku zranil granát, další lidé zemřeli

Živé vzpomínky má Aloisie Lukášová na konec války. Vybavuje si vyhození železničního mostu do povětří, ke kterému došlo 7. května 1945. „Dobře si pamatuji našeho pana Válka, bubeníka. V obci nebyl rozhlas, tak vždycky bubnoval naproti přes vodu a vyhlašoval. Myslím si, že to vyhlásil, protože v kronice bylo napsáno, že jsme byli upozorněni, že se bude vyhazovat železniční most, ať si otevřeme okna, aby nám je výbuch nevyrazil. Vytřískalo to okna v kostele, taková ta barevná, takže některá tam už nejsou.“

V Moravičanech došlo 8. května 1945 k výbuchu granátů, které zabily a zranily několik obyvatel, a to i ve vedlejší Doubravici. Jednou ze zraněných byla maminka pamětnice. Když Němci prchali před blížící se sovětskou armádou, byla jich najednou plná vesnice, rozptýlili se po staveních ve vsi. Přišli i do domu Petříkových. Poručili, aby jim matka udělala kávu. Když pro ni šla, byla zraněna výbuchem a tři měsíce pak strávila v nemocnici. Následky si nesla celý život. Granát zasáhl také jednoho z Němců, kteří byli v tu dobu na dvoře stavení Petříkových. Aloisie Lukášová si vybavuje, jak jej vojáci ošetřovali. Po této události Němci okamžitě utekli. Bratr jel pro doktora do tři kilometry vzdálených Loštic. Cestou mu chtěli prchající Němci sebrat kolo, naštěstí jim ujel a zpět se vrátil jinudy. Aloisie, tehdy malá holčička, má v živé paměti dobu bez maminky, návštěvy v nemocnici i hodnou paní, která jim po tu dobu chodila domů vypomáhat.

Moravičany byly osvobozeny 9. května 1945. Petříkovi měli znovu dvůr plný vojáků, tentokrát sovětských. „Ještě mám jednu vzpomínku, to jsme museli být ve sklepě, v krytu. Přiletěl ještě jeden granát, od Loštic. Bouchl do střechy a nevybuchl, protože zapadl do plev, které se tam foukaly, když se dělalo obilí. Protože to bylo jemné, tak granát o nic nenarazil, takže zase taková krásná náhoda, nebo osud. Kdyby to bouchlo, tak jsme vyhořeli. Když přišli Rusové, granát vzali a zakopali ho, zřejmě ho odjistili. Já jenom vím, že jsem brečela, že už nechci žádné střílení.“ Pamětnice také vzpomíná, že v domě její tety a strýce v sousedství bydlel financ působící na hranici Moravičan, který byl koncem války zabit, pravděpodobně partyzány.

Při domovní prohlídce zachránil rodinu pes

Protože Němci zničili oba mosty v obci, byla přerušena železniční doprava. Dle dostupných zdrojů byla znovu obnovena už 20. května 1945.

„Od Mohelnice přijel vlak plný lidí, kteří utíkali. Nevěděli jsme, co je to za národnost. Měli dost kufrů a ranců, takže jim místní pomáhali s převozem, to už musel být ten betonový most opravený. Byli několik dnů na loukách, než je vzal jiný vlak, už bylo hezky.“ Jedna z rodin našla útočiště i u Petříkových ve stodole, kde pobyla, než bylo možné odcestovat. Aloisie Lukášová si pamatuje, že jim rodina jako výraz vděku věnovala velkou mísu rozinek, což bylo v době přídělových lístků na potraviny něco nevídaného.

Dva roky po válce se rodině ještě dařilo vcelku obstojně. Tatínek provozoval řeznictví a dále hospodařili. Nesmělo se však již zabíjet doma, jezdili pro maso do Bouzova, kde byla výdejna. V té době dvanáctikilometrová cesta zabrala většinu dne. V otcově nepřítomnosti Aloisie s maminkou prodávaly v obchodě. Vzpomíná, jak stříhala přídělové lístky.

Po nástupu komunistů k moci začalo přituhovat. „My jsme měli takové veliké psy a jeden z nich vždycky tahal vozík ke krámku, který jsme měli v dědině. Jednou tatínek dostal echo, že k nám přijde šťára, nic z masa se nesmělo nakupovat na volno. Vzal dřevěný sud, dal do něj maso, schované v bílých plachtách, a zahrabal ho do stodoly do slámy. Přišli k večeru, všechno prohlídli, nemohli nic najít a pak šli do stodoly. Najednou rychle vypadli, narazili tam totiž na našeho psa, který na ně vrčel a cenil zuby, takže nakonec odešli.“

Rodina přišla postupně o všechno, bratra zavřeli

V padesátých letech rodina přišla o pole i řeznictví. „Pole zabral kolchoz a řeznictví přešlo pod Jednotu, tatínek tam směl už jen prodávat. Udírnu zapečetili, nesmělo se zabíjet.“ Mamince bylo z JZD přiděleno sto prasat, která umístili do stodol a o která se dennodenně starala. Otec, který prodělal infarkt, jí už pak spíše pomáhal, řeznické řemeslo převzal bratr, který se mezitím vyučil.

Smutné události v rodině však nekončily. Roku 1949 ve vsi došlo k rozbití okna předsedy národního výboru, na silnici někdo napsal protirežimní hesla. Bratra s partou kamarádů za tento čin roku 1950 zatkli, aniž by jim někdo něco prokázal. Ocitl se ve vězení v Olomouci. Aloisie Lukášová vzpomíná, že matka psala předsedovi krajského národního výboru v Olomouci dopis s prosbou o propuštění syna. Z Olomouce byl bratr poslán k pomocným technickým praporům do ostravského dolu Pokrok, kde strávil tři roky. Vrátil se v roce 1953. Téhož roku rodinu postihla měnová reforma, přišli o vše, co měli.

Co s tebou, děvče? Půjdeš zaklápět do JZD květáky

Aloisie chtěla studovat střední školu, zavolal si ji však předseda národního výboru se slovy: „Co s tebou, děvče? Můžeš jít zaklápět do družstva květáky,“ dal jí jasně najevo, že jako dcera bývalého živnostníka nemá příliš růžové vyhlídky. Tehdy mu odvětila, ať do družstva pošle své dva syny a odešla. Rok pak studovala v Lošticích rodinnou školu. Na přímluvu místního učitele se dostala do Olomouce na zemědělskou školu. Po pár dnech jí přišel dopis od ředitele zábřežské zemědělské školy, ať ihned přestoupí do Zábřehu. Po škole pár měsíců pracovala v Krajském podniku zemědělského zásobování v Olomouci jako fakturantka a pokladní. Následně ji přeložili do Zábřehu, odkud ji zlákala kamarádka ze školy do Šumperku. Když se to dozvědělo olomoucké vedení, putovala záhy zase zpět.

Odmalička hrála ochotnické divadlo, kde se také seznámila se svým budoucím mužem. V roce 1956 se vzali, roku 1958 se jim narodila dcera Dagmar a v roce 1960 syn Jiří. Půl roku po svatbě bydleli u rodičů a následně se přestěhovali do Uničova. Manžel Jiří pracoval v Uničovských strojírnách, pamětnice po krátkém působení ve strojírnách našla zaměstnání v uničovském autoservisu, kde pracovala až do důchodu. Zde ji zastihla také srpnová invaze vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968. Vzpomíná, že s kolegy a vedoucím z práce odešli na národní výbor s narychlo sepsanou peticí vyjadřující nesouhlas s invazí. Roku 1970 začaly v práci prověrky, kde museli vše odvolat, aby nepřišli o zaměstnání. Manžel Aloisie Lukášové, který byl v KSČ, byl poté ze strany vyloučen. V zaměstnání mohl zůstat, protože nebylo dost kvalifikovaných pracovníků.

Další léta už proběhla bez velkých dramat. Roku 1971 začali manželé Lukášovi přestavovat dům po babičce v Moravičanech, což jim spolu se starostí o zahrádku v Uničově zabralo veškerý volný čas. Jejich děti již mohly studovat bez problémů.

Revoluční události v roce 1989 rodina sledovala v televizi, demonstrace v Uničově si nevybavuje. Dostupné zdroje však uvádí, že setkání na náměstí po 17. listopadu 1989 probíhala i zde. Roku 1991 odešla pamětnice do důchodu.

Mladé generaci by vzkázala, aby k sobě byli ohleduplnější a přála by jim více víry.

V době natáčení, v roce 2022, žila v Moravičanech.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy regionu - STM REG ED

  • Witness story in project Příběhy regionu - STM REG ED (Hana Langová)