The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Oldřich Loveček (* 1934)

• narodil se 3. července 1934 v Dolním Dvořišti u Českého Krumlova

• rodina měla statek o 10 hektarech

• zažil mobilizaci a německou okupaci pohraničí v roce 1938

• rodina jako jedna z mála českých zůstala v Dolním Dvořišti po záboru

• navštěvoval německou školu, po roce 1945 českou měšťanku v Horním Dvořišti

• od roku 1950 pracoval jako elektrikář, výuční list získal v letech 1952–1954

• v roce 1953 byl rodinný statek začleněn do JZD

• v říjnu 1954 narukoval k Technickým praporům jako politicky nespolehlivý

• v roce 1960 se oženil s Marií Perousovou, žili v Kaplici, měli čtyři děti

• od poloviny 60. let žili v Českém Krumlově, pracoval na rozvodně ve Větřní

• o politiku se nezajímal

• kvůli spolupráci ho oslovila VKR a dle jeho slov ho kontaktovala i StB, spolupracovat odmítl

• jeho vášní byla hra na harmoniku, hrál na svatbách a oslavách

• celý život zachovával víru v Boha

• v době natáčení (2025) žil v Třeboníně

Oldřich Loveček vyrostl na statku v Dolních Dvorech u česko-rakouské hranice, kde rodina zůstala i po záboru v roce 1938. Jako dítě už na poli vázal snopy, ve čtrnácti měl prsty od vidlí tak ztuhlé, že je nenarovnal. Od ubíjející dřiny ho zachraňovala hra na harmoniku a touha po radostnějším životě. Když se vypracoval na elektrikáře v rozvodně, kde si ho považovali, smířil se s tím, že nemůže říkat, co si myslí, aby o práci nepřišel. „Nestarej se o politiku, mluv o děvčatech,“ říkával mu táta, a toho se držel. Jeho prioritou bylo uživit rodinu a důležitá byla pro něj také víra v Boha. Když mu v hospodě v Kaplici StB nabízela, jestli by se nechtěl podívat do Rakouska, protože umí dobře německy, odpověděl prostě: „Podívat bych se tam jel, ale špiclovat ne.“

Oldřich Loveček se narodil 3. července 1934 v čp. 30 v Dolním Dvořišti. Otec Antonín Loveček byl celý život soukromým sedlákem; matka Marie, roz. Jandová, vedla domácnost a pomáhala na statku. Oldřich vyrůstal se starší sestrou Růženou (nar. 1932). Jejich rodinné kořeny jsou pestré. Matka pocházela z Bukvice u Trhových Svinů, zatímco otcova rodina měla původ v Krčmani u Olomouce. Právě odtud pocházel i dědeček, neúnavný „cestovatel“, který opakovaně prodával statky, zveleboval nové a znovu se stěhoval – na Moravu, Slovensko, dokonce třikrát do Rakouska. Neusadil se, dokud všechny jeho děti – včetně dcer, které se nakonec provdaly v Rakousku – nebyly zajištěné. Když koupil statek v jižních Čechách, seznámil se jeho syn Antonín s Marií Jandovou.

Dle vyprávění Oldřicha Lovečka, Dolní Dvořiště před Mnichovem působilo jako učebnice česko-německého soužití. Češi, Němci i Rakušáci žili vedle sebe, dveře se nezamykaly a děti plynule přecházely z češtiny do němčiny. Oldřich chodil do české školky, která se nacházela v hostinci a po obsazení pohraničí se z ní stala školka německá. Hrával si běžně s německými dětmi. Na trávníku před jejich domem se scházely děti a starší děvčata vyprávěla německé „zlodějské pohádky“ o loupežnících. Oldřich díky tomu rozuměl oběma jazykům. „Když byla česká zábava, Němci nám drželi místa; když hráli Němci, hlídali jsme my,“ vzpomínal prý jeho otec Antonín Loveček. Obrat nastal s příchodem Konrada Henleina: jeho sudetoněmecká agitace rozdělila ves a dřívější sousedská srdečnost zmizela.

Oldřichovi byly skoro čtyři roky, v září 1938 vyhlásila republika všeobecnou mobilizaci. Otec Antonín byl okamžitě povolán k pěšímu pluku a se zbraní hlídal celnici za Dolním Dvořištěm; poblíž byla narychlo postavená kasárna. „S maminkou jsme mu nosili svačinu až k závorám,“ vybavuje si Oldřich Loveček. Krátce nato ho otec odvezl k babičce do Trhových Svinů, aby byl z dosahu pohraničního napětí. Tam chlapec poprvé pochopil cenu války: vojáci zabavovali tažné koně, sedláci plakali, krmili je posledním chlebem a loučili se s nimi, než je odváděli pod plombovanými těžkými povozy.

Otec se rozhodl zůstat

Na hranici zatím rostlo napětí. Jakmile Hitler připojil Rakousko a přesunul armádu k Šumavě, české oddíly na jihu se ocitly v beznadějné přesile. Velitel jejich roty jednou večer pronesl: „‚Hoši, zahoďte flinty a jděte domů, tohle bychom nepřežili.‘ Otec poslechl, pohodil pušku do příkopu a vrátil se k rodině,“ vypráví pamětník. Po převzetí pohraničí Němci několik místních vojáků, včetně Antonína Lovečka, zatkli; díky tomu, že jejich jednotka nekladla odpor, ho po pár dnech propustili – „Kopli mě do zadku a poslali domů,“ smál se později. V Oldřichovi však zůstala navždy vzpomínka na plačící hospodáře, pochodující vojáky a náhlé ticho po rozkazu k ústupu: první lekce z toho, jak rychle se může zhroutit jistota.

Dne 8. října 1938 vstoupilo do Dolního Dvořiště německé vojsko v počtu 850 mužů a 16 důstojníků. Zpět do Lince se tato jednotka stáhla za tři týdny. Obec připadla pod správu landrátu v Kaplici a celé zabrané území bývalého okresu Kaplice a Český Krumlov se stalo součástí hornorakouské župy s hlavním střediskem v Linci. Obec opustili Češi – především státní zaměstnanci a Židé. Antonín Loveček se rozhodl v Dolním Dvořišti zůstat. „Měli jsme statek s dvanácti kravami a on prohlásil: ‚Já nikam nepůjdu, ať se stane, co chce.‘ Za to ho Němci nejdříve zavřeli, pak pustili a on pokračoval v hospodaření,“ vypráví Oldřich Loveček. Místní Němci vzali otce na milost. „Byl vyhlášený sedlák, který uměl obratně pomoci u telení krav a to drželo vesnici nad vodou.“

Hůře se po okupaci cítila ve vsi Marie Lovečková, která se německy nedomluvila. „Jednou na ni v krámě zvedli hůl a od té doby vyřizoval nákupy otec,“ říká. Změnily se i vztahy mezi dětmi. „Já a sestra jsme tady byli jediní Češi. Německé děti na nás pokřikovali Böhmischer Schwein, honily nás a hrozily bitím. Utíkali jsme, co nám nohy stačily,“ vzpomíná Oldřich. Když přišla v roce 1941 obsílka, aby šestiletý Oldřich nastoupil do Hitlerjugend, otec ji bez váhání odmítl. „Když já jako Čech nemusím na frontu, nebude můj kluk hajlovat,“ prohlásil a zajel do Kaplice vše vysvětlit. „Úředník ho po krátké hádce jednoduše vykázal – a bylo po Hitlerjugend.“

Tátu podezírali z kolaborace

Na konci války byl v Dolním Dvořišti zmatek. „Jeden den rozhlas poručil vyvěsit bílé prapory, druhý den je zase strhnout – prý se fronta ještě přiblíží. Nakonec dorazili Američané o pět dní dřív, než se čekalo,“ vzpomíná pamětník. Před statkem Lovečkových Američané postavili polní kuchyň se třemi kotli na studenou, teplou a vařící vodu; v neděli nastupovali v bílých rukavicích a s lesklými opasky, jedli z plechových misek a chovali se zdvořile. Jakmile se bojová linie posunula za železniční trať, Američany vystřídala Rudá armáda – a idyla skončila: „Rusové vyráželi dveře, rozházeli nám nábytek. Na vyhozeném ložním prádle podřízli naše prase a ženy honili po polích. Otec měl strach o naši čtrnáctiletou Růženu; ale naštěstí ji vojáci nechali být.“

Po osvobození zmizela ze vsi více než polovina Němců. Oldřich Loveček si osobně nepamatuje, jejich odsun. Vzpomíná jen, že Rakušané odcházeli sami a dobrovolně. Z někdejších pronásledovatelů dětí zůstali jen tři či čtyři němečtí chlapci. Do svých domů se vraceli místní Češi a novým přistěhovalcům česká správa přidělovala domy po Němcích a Rakušanech. „Někteří Češi přišli jen rabovat, jiní zůstali natrvalo,“ vzpomíná Oldřich Loveček, kterému tehdy bylo jedenáct let. Lovečkovi, kterým se během války narodily další dvě děti, se tísnili v malé chalupě. Antonín Loveček proto vyměnil statek čp. 30 za patrový dům rakouské rodiny Mayerových na rohu u hospody. „Táta o ten dům měl zájem už dřív a domluvili se. Proběhlo to ale podle pravidel. Rakušák svůj dům odevzdal státu, táta za něj pak doplatil devět tisíc korun a nastěhovali jsme se. Mayer chtěl stejně odejít, syn mu padl ve válce,“ vysvětluje Oldřich Loveček.

Poválečná doba a stěhování nebylo bez hořkosti. Češi, kteří se do Dolního Dvořiště po válce vrátili, hleděli na Antonína Lovečka s nedůvěrou. Protože za okupace zůstal na místě, podezírali ho z kolaborace. „Jednou chtěli tátu dokonce zbít. Brzy však zjistili, že jen bránil statek a nikdy k Němcům nepřešel,“ říká pamětník. Ústrky utichly.

Škola skončila, sedlačina pokračovala

Oldřich Loveček vyrostl v sedláckém rytmu: statek o deseti hektarech a tucet krav znamenaly práci od úsvitu do soumraku. Na pole byl zvyklý už od batolecího věku, kdy ho maminka odkládala na mez do košíku, zatímco ona pracovala, a pak, jen co začal chodit, vázal s matkou snopy za otcem, který kosil obilí. Když pak chodil do školy, každé ráno nakrmil pět kusů dobytka, teprve potom se najedl a běžel na vlak do Horního Dvořiště. Na hry nezbýval čas. „Ostatní děti si hrály, my se sestrou jen pracovali,“ říká. Když ale přece byla volná chvilka, sestra si hýčkala panenku, Oldřich si hrál s autíčky, které mu koupil tatínek, ale raději než kupované hračky měl vyřezávané figurky souseda řezbáře – dřevěné krávy, koně a vozíčky. Po těch toužil nejvíce. Připomínaly mu skutečný dvůr.

Oldřichův školní prospěch poznamenal jazykový chaos. Pletl němčinu a češtinu dohromady. V první třídě začínal psát staroněmeckým písmem, vzápětí přešli na latinku; dějepis i počty v němčině, doma mluvili česky. „Na konci jsem neuměl pořádně ani jedno,“ vzpomíná. Po osvobození přestoupil do české měšťanky v Horním Dvořišti, kam dojížděl vlakem a snažil se srovnat zmatek v hlavě.

Ve čtrnácti letech měl prsty tak ztuhlé od hrábí a vidlí, že je nedokázal narovnat a když v roce 1948 dokončil měšťanku, rozhodl otec: „Statek tě potřebuje.“ Ve vzdělávání tedy nepokračoval. „Škola skončila, sedlačina pokračovala,“ říká Oldřich Loveček, kterého nekonečná práce na statku ubíjela, a tak si našel únik – harmoniku, na kterou uměl obstojně hrát. Večer hrával brigádníkům v malém domku u nádraží, o půlnoci ho traktory vozily domů, až jednou otec pohrozil: „Ještě jednou a letíš z domu.“ Na jaře 1949 odešel ke statku v Rybníku nedaleko Dolního Dvořiště. Traktoristé mu slíbili volant i muziku: „Hele, jezdi s námi a občas zahraješ.“ Místo toho ale strávil první zimní měsíc smejčením stájí za 900 Kčs. „To nebylo k uživení,“ říká.

Elektrikářem bez výučního listu

Po měsíci si ho všiml vyhlášený dvořišťský elektrikář mistr Pryšl. „Řekl, že potřebuje tak šikovného a pracovitého kluka jako jsem já a šel to dojednat s otcem. Ten nakonec souhlasil.“ Oldřichovi se tedy otevřely dveře do nového oboru, který mu rozhodně nebyl cizí. „Řemeslo jsem už v podstatě uměl – od dětství jsem rozebíral motory a vyznal se ve vedeních, jen výuční list jsem neměl.“

V roce 1950 přijal nabídku Aloise Rybáka ve Vyšším Brodě, který prodával rádia a dělal elektroinstalace. Oldřich stále tahal kabely po domech načerno, protože se bál, že by při přezkoušení propadl – po pěti letech německé školy si nebyl jistý v češtině ani v němčině. Jenže bez papírů už tehdy žádný podnik nepřijal ani toho nejšikovnějšího elektrikáře. Poslechl proto radu a přihlásil se do učení v podniku Jihočeské elektrárny v Českých Budějovicích, kde nakonec dostal výuční list.

Vstup do JZD tátu trápil, ale nestěžoval si

Po převratu v únoru 1948 dorazila do Dolního Dvořiště kolektivizace. Otec Antonín Loveček – do té doby bezpartijní, byl v roce 1953 nucen vstoupit do JZD. „Nikdo mu nic nevysvětloval, přišli, sebrali krávy a on zůstal v JZD. Veřejně si nestěžoval, ale bylo znát, že ho to trápí. Aby měl aspoň nějaký vliv na hospodaření, vzal funkci předsedy nově vzniklého družstva – a s ní i legitimaci KSČ. „Utěšoval se, že jinou cestu stejně nemá,“ říká pamětník. Jako zkušený sedlák na správném místě družstvu prospěl, stejně jako další šikovní lidé, kteří tam vstoupili. „Dohromady to šlapalo,“ říká Oldřich Loveček.

Ve Dvořišti měl téměř každý hospodář kolem deseti hektarů, což stačilo na nálepku „kulak“. Kdo vstup do JZD odmítl, dopadl zle. Na takové případy si Oldřich Loveček v Dolním Dvořišti nevzpomíná. Zmiňuje jen jednoho statného sedláka, jehož jméno si už nepamatuje, kterého komunisti zavřeli za to, že odmítl vstoupit do družstva. „Už se nikdy nevrátil. Byl to dříč a zasloužil si úctu,“ vzpomíná. Oldřich Loveček byl už v té době elektrikářem v Jihočeských elektrárnách a do kravína nemusel. Mladší bratr se mezitím vyučil tesařem; sestra Růžena se provdala na Ostravsko. Rodiče zůstali v družstvu až do důchodu.

Byl jsem tzv. politicky nespolehlivý

Do armády narukoval v říjnu 1954 s nálepkou „politicky nespolehlivý“. Ve vojenské knížce měl poznámku, že pochází z kulacké rodiny. Původně měl narukovat k PTP (Pomocné technické prapory). Šlo o vojenské útvary pro „politicky nespolehlivé“ brance: místo pušky dostali krumpáč a pracovali v lomech, na stavbách či v uranových dolech, často za mizivý žold a v prodloužené službě. Černé výložky je na první pohled cejchovaly jako kulaky, věřící či jiné odpůrce režimu. Práce byla fyzicky i zdravotně nebezpečná, disciplinární tresty tvrdé a samotná hrozba přeřazení do PTP fungovala jako silný nástroj zastrašování. PTP však byly do května 1954 zrušeny a tak se dostal do mírnějšího režimu Technických praporů, konkrétně k chemickému vojsku. „Neměl jsem žádné předchozí zkušenosti s chemií, ale na vojně se dělalo to, co bylo přiděleno, bez ohledu na odbornost. Většinu času jsme byli na PVS (politicko-výchovná světnice), kde jsme se učili o chemických zbraních. Bylo tam více teorie, než fyzické dřiny. Vojnu jsme nakonec měli lepší než ostatní. Hrál jsem na trubku i harmoniku a pomáhal opravovat různé věci,“ vypráví.

Z vojny se vrátil v říjnu 1956. Pracoval u Okresního stavebního podniku v Kaplici, kde dostal garsonkou v novostavbě. V dubu 1958 si na taneční zábavě v Kaplici vyhlédl Marií Perousovou, studentku jedenáctiletky. „Když jsem o půlnoci naskočil do rozjíždějícího se autobusu, sedl jsem si za ni a slyšel, že s kamarádkou mluví německy – její otec byl Němec, matka Češka. Otočil jsem se k nim a promluvil na ně německy. Byly překvapené. Během cesty si domluvil s Marií schůzku – řekla, že večer půjde na „Májovou“. „Na květnovou pobožnost jsem přišel v pět hodin a od té chvíle jsme byli spolu. Po třech letech jsem jí řekl, že se buď vezmeme nebo rozejdeme,“ vypráví. Svatbu měli 20. ledna 1960 v Kaplici. Postupně se jim narodily čtyři děti. Oba byli věřící – ona hluboce, on, jak říká, „tak napůl“, ale kostel, kde kdysi ministroval i německy, byl pro něj přirozenou součástí života už navždy.

Chtěli, abych špicloval

Ještě v době, kdy žil v Kaplici, v roce 1952, si Oldřicha Lovečka vytipovali lidé ze státní služby. „Umíš perfektně německy, chtěl bys občas zajet do Rakouska?“ spustili na něj jednou v hospodě v Kaplici muži, které neznal. Oldřich Loveček říká, že neví kdo byli, ale zřejmě Státní bezpečnost. Jeho otec mu tehdy řekl: „Nedělej nic, buď tě zavřou tam, nebo tady.“ A tak jsem jim příště řekl: „Podívat se do Rakouska bych jel, ale špiclovat ne,“ vypráví Oldřich. „Nakonec ztratili zájem. Zkoušeli to na každého, kdo uměl dobře německy. Pokaždé v hospodě někdo od nich byl. Někdy si přisedli a bavili se s námi.“ Zda Oldřich Loveček (spíše s vojenskou kontrarozvědkou) nakonec reálně spolupracoval, už se nedovíme. On tvrdí, že nikoli, avšak dle Archivu bezpečnostních složek ČR v roce 1952 podepsal souhlas ke spolupráci s vojenskou zpravodajskou službou VKR, která chtěla využít jeho znalost němčiny k výzvědným službám v Rakousku. Další podrobnosti o tom, že se tato spolupráce realizovala, však materiály neuvádějí. Hodnocení pamětníka ve věci státní a bezpečnostní spolehlivosti je uvedeno jako nevyhovující. (zdroj: fond Zpravodajská správa Generálního štábu Československé lidové armády – svazky (ZS/GŠ – svazky): arch. č. OS-21200 ZSGŠ)

Na služebnu do Českého Krumlova se musel dostavit vždy, když k nim přijela návštěva z Rakouska či Německa. V Rakousku měl dvě tety a strýce z otcovy strany, v Německu měla příbuzné manželka. Od 60. let už mohli příbuzní do Československa bez větších problémů jednu za čas přijet. „Musel jsem při jejich příjezdu vždy dojít na služebnu a ohlásit je. Jeden policista mě znal a já znal jeho. „Chtěl po mě, abych před ním kladl hostům otázky, zatímco policista by poslouchal a mohl by získat informace. Třeba kolik berou. Řek jsem mu: ‚Víš co, když jsi zvědavej, tak se zeptej sám. Mě to nezajímá.´“ Oldřich Loveček tyto návštěvy na služebně policie nazývá verbovkami. „Věděl jsem, o co jim jde – chtěli, abych špicloval, ale já to odmítal,“ říká.

Na Západ se dle svých slov Oldřich Loveček podíval jen výjimečně. Koncem 70. let získali jednorázové devizové přísliby a pasy: on, manželka Marie – tehdy zapisovatelka na kaplické prokuratuře – i matka. Vycestovali celkem dvakrát či třikrát: do Mnichova za příbuznými Mariiny rodiny a do Horních Rakous za Oldřichovými tetami a strýcem. Každou korunu museli předem vyměnit oficiálně; stát dovolil směnit jen malou částku, zbytek jim občas přidali příbuzní v markách, aby si koupili drobnosti. Po návratu už je nikdo ze Státní bezpečnosti nevyslýchal ani nevyžadoval hlášení. „Možná nás sledovali tajně, ale o ničem jsem nevěděl,“ říká.

„Nestarej se o politiku, mluv radši o děvčatech“

Do Českého Krumlova se s rodinou přestěhoval v polovině 60. let. Pracoval pak jako elektrikář na rozvodně ve Větřní. Když 21. srpna 1968 rachotily na českokrumlovském náměstí tanky (Oldřich Loveček si pamatuje, že tam stály tři), byl na směně. Několik starých pistolí, které v rozvodně schovávali pro případ sabotáže, přišla milice zabavit – víc se ale prý nedělo. „Přijeli a bylo to hotové,“ krčí rameny Oldřich Loveček. Politiku bral jako něco, co se nedá ovlivnit a okupace v něm nevzbuzovala silné emoce. Řídil se radou otce: „Nestarej se o politiku, mluv radši o děvčatech.“

On sám nikdy nebyl v KSČ. „Neměl jsem s nikým problémy – se všemi jsem vycházel, nikoho neprovokoval a na harmoniku zahrál každému.“ Jak říká, nepatřil k těm, co u piva hlasitě nadávají, v práci by se mu to nevyplatilo. „Všechno jsem musel spolknout. Rozvodna byla střežený bod, pracovali tam hlavně velcí komunisté nebo lidé napojení na StB, nebyla to obyčejná úřednická místa,“ vysvětluje. Jemu se prý dařilo zůstat neorganizovaný. „Vydržel jsem tam díky tomu, že lepšího elektrikáře nenašli. Síť, kterou jsme měl na starosti, sahala od Benešova nad Černou až k Prachaticím. Byla to zodpovědná práce. Když z budějovického dispečinku volal šéf, což u jiných vzbuzovalo paniku, vyřizoval jsem to já.“

Politiku, ať už v roce 1968 nebo 1989, sledoval zpovzdálí. Sametovou revoluci registroval, ale jak říká, „kdo zrovna vládne, ten mě neživí; elektrika ano“. Změna režimu se ho výrazně nedotkla, ale pocítil ji zejména při cestách na Západ: po roce 1989 už k příbuzným do Lince nebo Mnichova nepotřeboval devizový příslib. 

Rodina žila vírou. Manželka Marie opisovala náboženské texty a modlitby a rozdávala je známým. Oldřich měl obavy, aby kvůli náboženskému samizdatu neskončili ve vyšetřovně. Do kostela v Českém Krumlově přesto chodili i s dětmi a k nedělním poutím přidali i slovenská poutní místa. Do penze Oldřich Loveček odešel v roce 1994, ale ještě tři roky poté přesluhoval. I když přežil velké zdravotní krize, říká: „V červenci mi bude devadesát jedna a cítím se výborně.“ A když se ho zeptáte na nejšťastnější období, odpoví bez přemýšlení: „Byl jsem šťastný pořád.“ Řemeslo ovládal, hudbu miloval. Hrál na svatbách, na oslavách – klidně tři dny v kuse. Ať se venku měnil režim nebo vlajky, jak říká, harmonika mu hrála stále stejně a udržovala ho v dobré náladě.