The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Petr Louda (* 1958)

• narozen 16. září 1958 v Jablonci nad Nisou

• pochází ze smíšené česko-německé rodiny, do čtyř let mluvil pouze německy

• vyučil se strojním zámečníkem

• v letech 1979–1981 absolvoval vojenskou službu na Slovensku

• oženil se s Dagmar Treglovou, má dva syny

• v roce 1989 pracoval v JZD Janov nad Nisou

• v listopadu 1989 se v Jablonci zapojil do revolučního dění

• na náměstí četl studentskou výzvu požadující odstoupení prezidenta Husáka a dalších funkcionářů

• stal se členem Koordinačního centra Občanského fóra

• po revoluci se živil jako obchodník

• v roce 2009 vstoupil do TOP O9

• v roce 2024 žil v Jablonci nad Nisou

V neděli večer uslyšel zvonek. Bylo 19. listopadu 1989. Když tehdy jednatřicetiletý Petr Louda otevřel, za dveřmi bytu v Jablonci nad Nisou stál soused. Líčil mu novinky po pátečních událostech na Národní třídě v Praze, které již rezonovaly v sousedním Liberci. Na druhý den svolali demonstraci i do Jablonce. V centru se jich sešlo pouhých osm. Tehdy je ještě odvedla Veřejná bezpečnost. O pár dnů později již pamětník s česko-německými kořeny četl před zaplněným Mírovým náměstím studentskou výzvu požadující odstoupení nejvyšších komunistických pohlavárů a zapojil se do dění v Občanském fóru.     

Petr Louda se narodil 16. září 1958 v Jablonci nad Nisou. Vyrůstal ve smíšené česko-německé rodině. Jeho otec Kurt Louda se narodil v roce 1931 česko-německému páru Františku Loudovi a Olze Müllerové. Maminka Erika Loudová, rozená jako Franzelová (ročník 1938), pocházela z čistě německé rodiny.

Česká větev Loudů se do Jablonce přestěhovala na přelomu 19. a 20. století, kdy do rozvíjejícího bižuterního střediska přesídlil z Jenišovic u Turnova pamětníkův praděda Josef Louda. „Když 28. října 1918 vznikla Československá republika, vyvěšoval české vlajky,“ vypráví jeho pravnuk o 106 let později. Četníci ho kvůli tomu zatkli, brzy však propustili a v prosinci byl kooptován do jabloneckého zastupitelstva. 

Chudou Němku nechtěli

Josef Louda provozoval podnik na ozdobnou obalovou kartonáž. Měl dva syny, Josefa Loudu mladšího a pamětníkova dědu Františka Loudu, který se na přelomu 20. a 30. let seznámil s Němkou Olgou Müllerovou. Jelikož byla dcerou chudého skláře, svazek z počátku neměl požehnání Františkovy rodiny. „Moje prababička (Františkova matka) byla potomkem česky mluvící šlechty von Rosendorfů. Byť jde o německé jméno, byla českou vlastenkou. A na mého dědečka se zlobila, že se zamiloval do Němky, a ještě k tomu do chudé,“ líčí Petr Louda jablonecký příběh lásky z první republiky. Národnostním i ekonomickým poměrům navzdory, v roce 1931 se narodil jeho otec Kurt Louda.

Loudovi na počátku 30. let postavili v dnešní Vzdušné ulici v Jablonci nad Nisou velkou pětipodlažní rodinnou vilu pomocí úvěru, který rodina definitivně splatila až na začátku 60. let. V přízemí fungovala dílna na kartony. 

Širší národnostně pestrou rodinu rozdělily mnichovské události a obsazení Sudet na začátku října 1938. „Pradědeček s rodinou a dědečkův bratr s tou svou museli Jablonec nad Nisou opustit. Dědečkův bratr šel do Hronova a dědečkův otec do Turnova. Tam to prý bylo hrozné, když musel bohatý český podnikatel chodit stát frontu na sociální dávky,“ vykládá Petr Louda. Vyhnání se však díky německému původu netýkalo Olgy, jejího muže Františka Loudy ani jejich sedmiletého synka Kurta. 

Do Jablonce pašoval chleba

Ten za války jako dítě pašoval chleba z pekárny v Jenišovicích (tehdy ležících v protektorátu Čechy a Morava) do Jablonce, patřícího nově k německé říši. Nedostatkové zboží pekl v Jenišovicích bratr pamětníkova pradědy Václav Louda. „Zajímavé bylo, že v Hodkovicích byl ke konci války nějaký zajatecký lágr, údajně tam měly být ruské a francouzské zajatkyně. Holky si našly někde v plotě díru, dozorci o tom určitě museli vědět, a chodily si do pekárny pro chleba. Za to byl trest smrti. Táta chválil Jenišováky, že nikdy nikdo nikoho neudal, a přitom se tohle dělo relativně dlouhodobě,“ líčí pamětník.

Kurt Louda, jehož otec po nástupu komunistů k moci o svou živnost přišel a zemřel roku 1964, se někdy okolo roku 1957 seznámil s pamětníkovou matkou Erikou Loudovou, narozenou v roce 1938 jako Franzelová. Její oba rodiče byli německé národnosti, odsunu Němců po druhé světové válce se však vyhnuli. „Na konci války jí bylo sedm let, česky neuměli ani slovo. Český stát si tady však nechal německé odborníky, aby se nezhroutilo hospodářství. A můj dědeček byl jedním z těch, kterého si český stát vybral,“ osvětluje Petr Louda. 

Rodina Eriky Loudové se však po válce musela odstěhovat do Libáně u Jičína. Její otec musel jako expert-nástrojař povinně nastoupit do továrny Spilba. Michael Franzel v ní dělal pět let krom jara 1948, kdy Loudovi museli po udání několik měsíců pracovat u sedláka u Havlíčkova Brodu. 

„Spali jsme v malé místnosti u chléva, kde byly jen dvě postele a uprostřed taková chodbička. Z jedné strany jsme měli skříň a z druhé strany stůl. Když maminka nemohla kvůli bolesti zad pracovat, tak nám přestali dávat jídlo. Tatínek pak zapíchnul vidle do hnoje a přestal taky pracovat. Jedli jsme suchý chleba, který jsem vyžebrala,“ popisovala Erika Loudová ve studiu Paměti národa v roce 2022. 

Pro svého syna si ji jako manželku vyhlédla Olga Loudová. „Líbilo se jí, že jsem doma všechno dělala, protože maminka kvůli ekzému nemohla. A také byla ráda, že jsem Němka, protože ona byla také Němka a česky se nikdy pořádně nenaučila,“ vysvětlovala Erika Loudová.

Kvůli němčině ho nepouštěly na záchod

Doma se mluvilo jen německy. „Tři ze čtyř mých prarodičů neuměli česky,“ vypočítává Petr Louda. Česky se naučil až v pěti letech. Tehdy dostal akutní zánět slepého střeva. Přijali ho v nemocnici v Tanvaldu. „Neuměl jsem česky ani píp. Pan primář se naštval a pozval si mé rodiče na kobereček,“ popisuje pamětník příhodu z nemocnice, kde lékař jeho rodičům vyčinil. 

Problémy kvůli řeči dál pociťoval i ve školce. „Učitelky – komunistky taky uplatňovaly presumpci kolektivní viny. Pochopily sice, že jsem po obědě chtěl čůrat, ale na záchod mě nepouštěly. Tak jsem to musel pouštět na zem, takže do měsíce bylo po školce,“ přibližuje útrapy, které kvůli němčině tehdy zažíval. 

„Takže mí rodiče museli začít se mnou doma mluvit česky a mezi sebou taky. A začali mě pouštět ven mezi děti. Do té doby jsme navštěvovali jenom německy mluvící rodiny,“ prozrazuje. V roce 1947 žilo v Jablonci zhruba 23 000 obyvatel, z toho více jak 5 000 bylo Němců. Jeho o tři roky mladšího bratra Karla Loudu podobné jazykové trampoty minuly. Když mu byly dva, doma se již česky mluvilo. 

Říkali mu „Kompeta“

I Petr Louda se česky naučil poměrně dobře, byť přiznává, že i mnohem později ještě bylo slyšet nedokonalé „eř“. „V první a druhé třídě jsem měl štěstí, protože tam bylo hodně dětí právě z německých rodin. Tam jsem nepociťoval žádný hendikep,“ říká s tím, že obrat nastal po páté třídě. Vybavuje si, ze slýchával narážky na svůj původ poté, když se vysílaly filmy znázorňující Němce v negativním světle. „Nešlo o šikanu, ale bylo to otravné,“ připouští. „Dědeček se mnou na ulici mluvil německy, což se ‚nesmělo‘. Nebylo mi to příjemné. Když to nějaký blbec slyšel, měl blbé poznámky,“ doplňuje. Děti Petru Loudovi přezdívaly „Kompeta“ podle volání jeho babičky „Komm, Peter!“

Národnostní nádech měla pro Loudovy i okupace Československa vojsky Varšavské smlouvy v srpnu 1968. „Babička, která zažila obě války, poslouchala Deutche Welle a pamatuju si to jako by to bylo dnes. 21. srpna seběhla k nám dolů a říkala, že je opět válka,“ vybavuje si tehdy devítiletý Petr Louda počátek invaze.

„Byli jsme psychicky zdrcení tím, že tady jsou zase Němci, ‚dederoni‘. Naše rodina z toho byla úplně nešťastná. Měli jsme strach, aby nebyla perzekvovaná spoluobčany za to, že tady jsou zase Němci. Když se to vytrhne z kontextu a převrátí vzhůru nohama, v rámci kolektivní viny to vždy odnesou i ti nevinní. Naštěstí byly tyto obavy zbytečné,“ vybavuje si pocity při okupaci.  

Dějiny však tehdy jejich rodinu opět rozdělily, neboť uzavření hranic znovu odloučilo jeho matku s tetou, která se v roce 1966 provdala do NSR a zřekla československého občanství. V onom roce ji ještě stihli jednou navštívit, po uzavření hranic tato možnost padla. „Nemohli jsme se stýkat. Spousta jiných německých rodin se z Jablonce odstěhovala do Západního Německa,“ podotýká pamětník a zmiňuje i osud příbuzného, antikomunisty Josefa Loudy, bratra dědy Františka Loudy, který na konci 50. let zemřel v Jablonci po pádu z prvního patra pošty. „Není tam možné přepadnout – tam musíte člověka přehodit. StB zakázala rodině se po tom pídit. Oficiálně spáchal sebevraždu, ale celá rodina to dementovala a brala to jako politickou vraždu,“ zdůrazňuje Petr Louda. 

Vojnu bral jako zrovnoprávnění

Po základní škole toužil studovat zahraniční obchod, ovšem na školu by ho režim pustil jen v případě, že my se rodina zřekla svých příbuzných v NSR, což se nestalo. „Příbuzných se rodiče nezřekli,“ zdůrazňuje Petr Louda. Nakonec se vyučil strojním zámečníkem – v roce 1979 udělal maturitu na průmyslové škole strojní v Jablonci nad Nisou.      

Vojnu absolvoval v letech 1979–1981, kde podle svých slov poprvé v životě přestal brát německý původ jako hendikep. „Vždy jsem tahal za kratší konec, ale na vojně to pro mě byl pocit osvobození. Tam jsme si byli všichni rovni. Pro mě byla vojna sociálně krokem dopředu. Jsem jí nesmírně vděčný, byť mě nebavila a počítal jsem dny do civilu. Z tichošlápka bez ambicí se ze mě stal odolný člověk. Na vojně jsem nabral dech, zrovnoprávnil jsem se. Předtím jsem měl pořád hendikep či mindrák z toho, že jsem ze smíšené rodiny. Vždy jsem byl Čech, ale pro Čechy jsem byl pořád Němec, a stačilo, když vám to dal najevo třeba jen jeden ze sta jednou za měsíc,“ prozrazuje Petr Louda. 

Po vojně se oženil s Dagmar Treglovou. Chvíli pracoval jako vedoucí provozu v kartonových obalech. Poté se až do sametové revoluce živil jako svářeč v JZD Lučany nad Nisou.

Na první demonstraci přišlo osm lidí

Události na Národní třídě v pátek 17. listopadu se ho poprvé dotkly o dva dny později.  V neděli 19. listopadu večer u něj doma v podvečer zazvonil soused David Červeň. „Studoval v Liberci a ptal se mě, jestli vím, co se v Liberci dělo. Konal se tam pochod na podporu studentů a demonstrantů, které v Praze v pátek zmlátili. V Jablonci ještě v neděli protestní pochod nebyl, tak nadhodil, jestli bychom s tím neměli něco udělat,“ vypráví Petr Louda.

Autem objížděl po Jablonci známé a spolupracovníky z družstva a svolával je na další den na dnešní Mírové náměstí před radnici, aby tam zapálili svíčky na podporu studentů. „Věřte mi nebo nevěřte, bylo to hrozné. V Praze to žilo a pulsovalo, v Liberci byl pochod, nás se tam sešlo osm! Zapálili jsme svíčky, zazpívali českou hymnu. Když se jde do radnice po schodech, na jejich levé straně byla telefonní budka,“ upozorňuje na místo, odkud necelou desítku odvážlivců sledovali tři příslušníci Veřejné bezpečnosti. „Nervali jsme se, neřvali, nebyli nahatí, neměli žádné vlajky, přesto nás normálně sebrali,“ líčí pamětník, jak skupinka skončila na služebně, kde je varovali před dalšími podobnými protesty. 

„Bylo to velmi nepříjemné, ale nenechali jsme se zastrašit. V úterý jsme tam všichni přišli znovu a už nás bylo tři sta. Ti stejní byli opět naproti a věřte nebo ne, už nepřišli, měli strach. A ve středu už bylo plné náměstí – tři tisíce lidí,“ popisuje.

Myslel si, že ho klepne

Shromáždění měli v plánu přečíst studentskou výzvu. Jelikož pamětník chtěl, aby bylo slyšet, zašel za tehdejším starostou města Jaroslavem Čermákem s žádostí o poskytnutí elektrického proudu pro ozvučení. „Ale jak rychle jsem přišel, tak rychle jsem odešel. Proud nedal,“ pamatuje si.

Když pak někdo začal prohlášení číst, Petr Louda stál v první řadě. Ani tam však řečník slyšet nebyl. „Takže jsem zakřičel: ‚Nahlas!‘ V tom někdo řekl, že mám hlas jako zvon a ať to jdu přečíst já,“ směje se. Souhlasil. Když se však podíval na obsah prohlášení, do smíchu mu moc tehdy nebylo.

„Myslel jsem, že mě klepne. Mezi požadavky bylo odvolání Husáka, Jakeše, Štrougala... Na vyhodnocení situace jsem měl několik vteřin. A teď na mě koukalo celé náměstí. Říkal jsem si, že když se sesypu, nepřečtu to a půjdu dolů, pro všechny budu zbabělec. Když to přečtu, tak mě zavřou,“ nastiňuje vzniklé dilema. Nakonec apel přečetl. „Ale celý jsem se zpotil,“ přiznává Petr Louda.

Následně se na konci týdne stal členem Koordinačního centra Občanského fóra, které se usídlilo v budově podniku JAVOZ na dnešním Dolním, tehdy Švermově náměstí. „Ředitel JAVOZU Vladimír Opatrný nám dal k dispozici závodní klubovnu, kam jsme se přesunuli,“ popisuje počátek výboru, jenž čítal okolo dvou desítek lidí. Mezi nimi i Libuše Hájková, která pozvala zástupce k sobě domů. 

„Pamatuju si to jako dneska. Její manžel Petr Hájek, houslista, o tom neměl ani tušení. Jak tam lidi chodili, housle dal do rohu, protože měl strach, aby mu na ně někdo nešlápnul,“ zmiňuje detail, jenž se mu vryl do paměti.

Po vesnicích vysvětloval revoluci

Koordinační centrum se scházelo šestkrát v týdnu. „Každý den jsem domů chodil kolem desáté hodiny, až mi manželka z legrace říkala, že mi děti brzy začnou říkat strejdo, protože mě už neznají,“ říká pamětník, jehož dvěma synům bylo v revoluční době tři a pět let.

V centru řešili podle slov pamětníka úplně všechno. „To byl vždy sloupec různých úkolů, distribuce plakátů, návštěvy lidí, vylepování, shánění papírů, cyklostylování. Nebo jsme dělali misie do okolních obcí. Jezdil jsem do Janova. Janováci byli takoví komunisticky zatvrzelí. Jezdil jsem tam se spolužákem Petrem Landou a vysvětlovali jsme jim, co je sametová revoluce,“ říká.    

Kdy si uvědomil, že změna klapne a opravdu přichází svoboda? „To jsem si neuvědomoval dlouho. Na konci týdne jsme si ale říkali, že kdo, když ne my – a kdy, když ne teď. Věděli jsme, že máme možnost, která se už nebude opakovat. Ale spíše šlo o naději, nikoli přesvědčení. A jak postupoval čas dopředu, naděje sílila víc a víc,“ vypráví Petr Louda, jenž v OF působil do března 1990, poté se stal lidovcem. Ranou pro něj bylo, když dva dny před prvními svobodnými volbami vyšlo najevo, že šéf lidovců Josef Bartončík byl agentem StB. „Jako když do mě praští blesk,“ přiznává pamětník.  

Po revoluci podnikal. Obchodoval se vším, od doplňků stravy či bižuterie až po naftu. S obchodním partnerem provozoval čtyři čerpací stanice. V roce 2009 vstoupil do TOP 09. Má dva syny. V roce 2024 žil v Jablonci nad Nisou ve stejném domě, ve kterém se v roce 1958 narodil.