The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Marie Loucká (* 1935)

• narodila se 14. července 1935 v Uherském Brodě Josefu a Anežce Zemkovým

• dětství prožila v početné rodině v domku ve Vlčnově; silně ji ovlivnila vzpomínka na smrt strýce Stanislava

• její strýc, dominikánský kněz, převor Antonín Zemek, byl významnou postavou odboje proti nacismu a komunismu; vězněn 12 let v komunistických žalářích

• kvůli perzekuci strýce byla vyloučena z gymnázia

• vyučila se zubní laborantkou, což se stalo její celoživotní profesí

• vedla tým deseti laborantů; kvůli odmítnutí vstupu do komunistické strany nebyla jmenována vedoucí

• vdala se za Slávka Louckého, spolu pečovali 47 let bez státní pomoci o postiženou dceru Evičku

• vychovali i syna Jarka, který bez problémů vystudoval tři vysoké školy a pracoval ve zdravotnictví

• v roce 2025 žila Marie Loucká ve svém domku ve Vlčnově

Osud Marie Loucké z Vlčnova je úzce spjat s dramatickými dějinami 20. století. Její strýc, dominikánský kněz Antonín Zemek, patřil k těm, kteří se postavili nacismu i komunismu, za což zaplatil 12 lety vězení. Jeho příběh i důsledky, které postihly celou rodinu, jsou svědectvím o tvrdosti režimu i o odvaze jednotlivce. Stálý politický tlak doprovázel i Mariin profesní život. Její vzpomínky ukazují, jak politické represe zasahovaly do každodennosti obyčejných lidí.

Dětství ve Vlčnově

Marie Loucká se narodila 14. července 1935 v Uherském Brodě. Rodina se brzy přestěhovala do Vlčnova, kde pamětnice žila celý život. Její matka Anežka Zemková, rozená Šlintáková (1916), pocházela z Nivnice, z pěti dětí, pracovala jako kuchařka. Otec Josef Zemek (1910) byl Vlčnovjan a měl šest sourozenců. Vyučený krojový krejčí, „oblekl polovinu vesnice. Vstával ve tři hodiny ráno a šil. Nohavice, kordule, pánské i dámské. Košile, to už šily švadleny. Dělal pro Vlčnov i pro Slovensko. Byl velmi šikovný,“ vzpomíná pamětnice. Za války pracoval v Uherském Brodě v takzvané Zádruze, kde se poznal i s budoucí matkou Marie. Po válce už zůstal u šití ve Slovači v Uherském Hradišti. Zemřel v roce 1996. Marie Loucká vzpomíná na své dětství s babičkou, která připomínala babičku ze stejnojmenné knihy Boženy Němcové. „Zbožná, skromná, nesmírně laskavá.“ 

Dům byl plný příbuzných, kteří k nim chodívali za prací nebo jídlem. Když strýc Stanislav, „prý nejhezčí kluk ve Vlčnově“, dostal španělskou chřipku, všichni ho ošetřovali. Marie Loucká vzpomíná na děsivý zážitek, kdy jako dítě viděla jeho úporné záchvaty a zvracení. Vzpomínka v ní zůstala celý život.

Začátek služby

V rodině byl také řeholník, dominikánský kněz, Mariin strýc Antonín, bratr otce. Antonín odešel do juvenátu dominikánského kláštera v Praze už v 11 letech, aby se připravil na kněžské povolání. Narodil se 13. června 1914 ve Vlčnově v silně věřící rodině venkovského krejčího. Rodiče byli členy třetího řádu sv. Dominika. V roce 1937 byl vysvěcen na kněze a započal „celoživotní službu Bohu a lidem“, jak vypráví Marie Loucká. 

Svou duchovní dráhu spojil především s misiemi mezi venkovským obyvatelstvem. Ještě před vypuknutím druhé světové války působil ve Znojmě, kde velká část obyvatelstva byla německé národnosti. Během mnichovské krize se otevřeně postavil nacistické ideologii přímo z kazatelny. Prohlásil, že „spása je v Kristově kříži, ne v hákovém kříži.“ Kvůli tomu byl přesunut do Uherského Brodu. Citace slov Antonína Zemka jsou použity z diplomové práce Hany Prouzové Kuželové – “Komunistická perzekuce 50. let východní Moravy” (Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích, Teologická fakulta, 2004).

Za Protektorátu se jeho činnost rozšířila. V Uhřínově se seznámil s básníkem Janem Zahradníčkem a farářem P. Dokulilem. Zde se stal součástí neformální odbojové sítě. Pomáhal ukrývat manželku a dceru generála Svobody a zprostředkoval jejich spojení s rodinou ve Vlčnově. Antonín Zemek se dostal do styku i s odbojovou skupinou Clay-Eva, která měla spojení s exilovou vládou. Byl informován o přípravách Slovenského národního povstání a udržoval vazby s moravskými organizátory.

Zatčení a vykonstruovaný proces

Po válce se stal převorem dominikánského kláštera ve Znojmě, kde založil juvenát pro mladé uchazeče o kněžství. Jeho charisma přitahovalo mladé muže do řádu, ale i pozornost komunistických orgánů. Když v roce 1948 převzal moc komunistický režim, Zemek odmítl nabídku vstoupit do místního akčního výboru se slovy: „Nekolaboroval jsem za nacistů, nebudu ani za komunistů.“ Pomáhal lidem, kteří se rozhodli opustit zemi. Poskytoval jim jídlo, dočasný úkryt a podporu, zprostředkoval kontakt s převaděči přes hranice. Ještě počátkem května 1948 mu udělil tehdejší ministr obrany Ludvík Svoboda Diplom za statečnost. Přesto, že byl varován, neodešel do exilu. „Bylo by zbabělé utéct, když jsem jiné vybízel ke statečnosti.“ Jeho aktivita však nezůstala bez povšimnutí.

28. května 1948 byl odveden k výslechu a druhý den zatčen. Ještě před tím Státní bezpečnost (StB) nepozorovaně navezla do kláštera zbraně. Ve vykonstruovaném procesu byl odsouzen na 18 let těžkého žaláře za údajné „úklady proti republice“ a „vojenskou zradu“. Přestože mu nebylo nikdy prokázáno nic víc než pomoc několika uprchlíkům, stal se obětním beránkem. Jak sám později zjistil, stal se rukojmím v mocenské hře mezi arcibiskupem Beranem a ministrem Čepičkou, který požadoval odvolání suspenze Josefa Plojhara výměnou za to, že tři kněží – mezi nimi Zemek – nebudou zatčeni. Beran neustoupil. „Vyšetřovatel mi řekl, že jsem vedl lidovecké spiknutí. Nevedl jsem nic. Jen jsem pomáhal lidem.“

Vězeňské roky, korekce a ponižování

Ve vězeních Bory, Mírov, Jáchymov, llava, Leopoldov a Valdice zažil kruté podmínky, mučení, ponižování, nelidské zacházení, mráz, hlad, samotu, systematické lámání osobnosti. Jeho příbuzní ho občas navštěvovali. Marie Loucká vzpomíná na drsné výjevy z návštěvních dnů. Pobýval opakovaně v tzv. korekci – temné kobce bez topení, s minimem jídla, kde byl nucen stát nahý na kamenné podlaze a podstupovat sadistické procedury dozorců. „V korekci jsme byli nahatí, stání na betonu, žádné topení. Každou hodinu hlásit číslo. Dělali jsme dřepy, nemohli jsme spát. Deky tenké, voda ledová.“ 

Vězňové jej považovali za morální autoritu. V Leopoldově a na Mírově se setkal s mnoha dalšími nespravedlivě vězněnými duchovními i bývalými politiky. V rámci vězeňské skupiny duchovních vzniklo zvláštní vězeňské oddělení přezdívané „Vatikán“ – izolované oddělení jen pro kněze. Tam se Zemek setkal s osobnostmi jako opat Tajovský, biskup Trochta, profesor Braito nebo básník Václav Renč. V roce 1955 byl na krátkou dobu přeložen do jáchymovského lágru Nikolaj, kde pracoval jako kolejář na nočních směnách. Po třech měsících byl vrácen zpět – omylem tam byl poslán, přestože měl být trvale v „pevnostním vězení“. V Leopoldově sdílel celu s komunistickými funkcionáři a byl nasazen do dílen, kde drali peří. Zvlášť bolestné byly pracovní neděle. V době tuhých zim byly vězeňské dílny jediným vytápěným místem. Zemek spolu s dalšími kněžími odmítl “dobrovolně” pracovat v neděli. Bachaři je za to trestali korekcí. Po korekcích vážil pouhých 56 kilo. V roce 1957 se ocitl ve Valdicích, kde se brousilo sklo. Pracoval 12 hodin denně. Z důvodu neplnění přísné normy šel opět do korekce. Podmínky byly extrémně nezdravé, celá směna vězňů trpěla poraněními prstů a plicními potížemi. Antonín Zemek později řekl: „Nemohu vidět křišťál, vidím na něm krev a pot vězňů.“

Koncem března 1960 byl převezen na Pankrác. Zde byl opakovaně vyslýchán. Tentokrát se ho režim pokusil získat ke spolupráci. „Řekli mi, že mám dobrou pověst, že by takového člověka potřebovali. Odpověděl jsem: ‘Tu pověst bych ztratil, kdybych to udělal.’“ Podali mu kávu s látkou „zvyšující sdílnost“, pravděpodobně scopolamin. „Káva chutnala divně. Najednou se mi hrozně příjemně mluvilo. Ale opakoval jsem si: ‘Nemluvím o lidech, jen o věcech.’“ (Citace slov Antonína Zemka jsou použity z diplomové práce Hany Prouzové Kuželové – “Komunistická perzekuce 50. let východní Moravy”, Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích, Teologická fakulta, 2004.) 

Propuštění a návrat do civilního života

12. května 1960 byl po 12 letech věznění propuštěn na amnestii. Žil v Brně, tajně sloužil mše. Pracoval jako dělník v První brněnské, poté v Pozemních stavbách. Žil velmi skromně. Své bydlení poskytl studentům. Spřátelil se s Matkou Terezou a organizoval pomoc do její misie. Až v závěru života se mohl vrátit ke službě duchovního. Zemřel v roce 1989, pár měsíců před pádem režimu, který ho připravil o 20 let svobody.

Zubní laborantka

Rodina Zemkova nesla následky. Marie byla kvůli strýci vyloučena z gymnázia po prvním ročníku. „Otec běžel na obecní úřad a dožadoval se, aby mě nevylučovali. Řekli mu jen: ,Půjde do dolů.’ A on křičel: ,Co, ženská půjde do dolů?’” Nakonec se vyučila zubní laborantkou. „Dnes děkuju Pánu Bohu, že jsem tam šla. Bavilo mě to. Práce rukama, jemná, zodpovědná.” Vypracovala se až na zástupkyni vedoucího, ale vedoucí se nikdy nestala. „Závodní výbor mi řekl, že pokud chci vést laboratoř, musím do strany. Usmála jsem se a bylo po řeči.“ Nakonec pracovala v Uherském Brodě 40 let. Vedla deset laborantů, měla na starosti pobočky, jezdila po okolí, do Nivnice, Nezdenic, Bánova. „Někdy jsem i dělala práci za kolegyni, když nestíhala. Ne každý to měl v ruce.“

Rodinný život

Marie se vdala za Slávka Louckého, studenta gymnázia, který ale kvůli politickému profilu otce nebyl připuštěn k maturitě. Dokončil ji o rok později. Pracoval ve Slováckých strojírnách, po roce 1989 i na obecním úřadě ve Vlčnově. „Byl nesmírně chytrý, ale skromný. Ovládal cizí jazyky. Vždycky věděl odpověď v televizní soutěži, ale nikdy se nepřihlásil. Říkal: ,To se přihlásí jiní.’” Společně vychovali dvě děti. První dcera, Evička, se narodila s poškozením mozku po těžkém porodu. Nemluvila, nechodila, ale vše chápala. „Starali jsme se o ni 47 let. Bez pomoci státu, bez úlev. Masti, pleny, vše jsme kupovali. Rodiče hodně pomohli. A nikdy nebyla zaleželá.”

„Evička zemřela v našem náručí o svátku Petra a Pavla. Držela panenku, dívala se po světnici. V deset večer začala chrčet. Po půlnoci vydechla. Doktor řekl, že to byl plicní infarkt,“ vzpomíná Marie Loucká. Druhý syn Jarek vystudoval, má doktorát z přírodních věd a další dvě vysoké školy. Pracuje ve zdravotnictví. Vnuk Petr zdědil lásku k vlakům, vystudoval v Pardubicích, pracoval jako dopravní inženýr v Praze a dnes je v Brně. „Říká mi: ‘Babi, ty se pořád opakuješ.’ A já mu říkám: ‘Až budeš starý jak já, budeš se taky opakovat!’“

Marie Loucká zůstala ve Vlčnově, kde ji navštěvují sousedi, bývalí pacienti i rodiny dětí, které s manželem pomáhali vychovávat. „Stáří je smutné. Samota bolí. Ale každý večer děkuji Bohu, že jsem tady. Za to, že jsem mohla pomoct druhým. A že je ještě komu pomáhat.“ 

V době natáčení v roce 2025 žila Marie Loucká ve svém domku ve Vlčnově.