Marie Loucká

"On byl takový, že když došel z té věznice, neměl nic. Tak náš dědeček, tetička Jindrová – tito, co mohli. Náš dědeček mu koupil zimák, zimní kabát, tetička mu upletla svetr, dala mu prádlo, prostě všecko, aby měl v čem chodit. A on zpovídal, a přišel tam starý dědeček a strýček přijel v zimě domů a jen v obleku. Náš otec mu řekl: ,A Tonečku, kde máš ten zimák, co jsem ti koupil?' A on říkal: 'Přišel ke mně takový starý dědeček ke zpovědi, třásl se zimou, tož jsem vyšel ze zpovědnice, vysvlékl jsem ho a dal jsem mu ten zimák.' Prostě on byl takový. Potom se velice staral, spojil se s Matkou Terezou. Ten obraz jsem já dala, když byl vyfotografovaný. Ona když byla v Brně, on je s ní vyfotografovaný v kostele. My jsme ho viděli jenom chvilku, byl u nás tady. Ale potom ho chtěli dominikáni, tak jsme ho odevzdali dominikánům. U toho strýčka, když jsme přijeli do Brna, tak on v tom jednom pokoji měl tolik balíků, co lidi nosili pro tu Matku Terezu. On byl opravdu, takový člověk. Oni byli Zemci všichni dobří, ale on by opravdu rozdal všecko. Já jsem se vdala a měla jsem první dceru Evičku. Jenomže jsem měla špatný porod, zhmoždění mozku při porodu. Tak Evička všechno chápala, ale nemluvila a nechodila. Jenomže já, když jsem byla zaměstnaná na tom zubním, tak mi ji opatrovali rodiče. A já jsem reptala. Evička ho poznala, když byl na chodbě, a já jsem vždycky říkala – každý řekne: 'Proč zrovna mně se toto muselo stát?' První dítko. Vdávala jsem se v jednadvaceti, ve třiadvaceti se narodila. Manžela jsem měla šíleně hodného, z Brodu. Ten měl také špatný osud. A já jsem to prostě říkala tomu strýčkovi. A on mně to tak rozmlouval. Říkal: ,Nereptej. Pamatuj si jednu věc – o kom Pán Bůh ví, že takové trápení snese, tak ho musí někde naložit. Nemůže být samý blahobyt, nemůže být všecko dobré. Věděl, že vy se o ni budete starat.' Ona byla moc pěkné děvčátko. Však já ji mám tam vyfotografovanou s dědečkem."

"Byli jsme ve Znojmě, tam byl nějaký strojvůdce a jezdil Znojmo – Rakousko, jako strojvůdce. Byl to veliký ctitel dominikánů, celá jeho rodina. A na strýčka se obrátili tři z Vlčnova. Pavelčík Jožka, Moštěk – monsignora Mošťka bratr a Jožka Zemek, ten byl potom v Americe. To byli studenti, kteří měli jít na vojnu, ale byli proti tomu režimu. Strýček jim pomohl přes tohoto strojvůdce, který je odvezl do Rakouska. Tam byl už strýček ve spojení s rakouskými dominikány. Takže je tam ubytovali a ti kluci se dostali dál, do Ameriky. To jsem prostě věděla. Udali ho. Dovezli mu do sklepa zbraně, o kterých on nevěděl. Že prostě tam přechovával zbraně a že převáděl."