Evangelis Liolios

* 1950

  • „Rodiče [sem přišli] vlivem občanské války, která probíhala, která je z válek asi ještě horší než taktická válečná vřava. Občanská válka, to je prostě něco, co ani já jsem si nedokázal představit. Kdy bojuje sourozenec proti sourozenci a proti bratranci a podobně. Dochází k těmto událostem nepříjemným, které zasahují do života řeckých rodin. I v současnosti jsou takové tendence. A samozřejmě v Řecku se nic neodpouští. Tam když někdo někoho před padesáti lety zabil, tak na to nikdo nezapomíná. To se předává. Ona totiž ta italská omerta, nebo ta sicilská, ta vznikla v Řecku. Tím, jak se Středomoří civilizovalo, když měli Řekové ekonomickou sílu, i ta Sicílie byla kdysi řecká, je tam spousta řeckých potomků, takže převzali některé způsoby života.“

  • „Já taky musím dodat, že jsem byl v dětských domovech. Byl jsem v době, kdy mí rodiče neměli kde bydlet, nemohli se o nás plnohodnotně postarat, tak si vzpomínám, že jsem byl v Hadinci u Klokočova, to vím bezpečně. Dokonce vím, co jsem jedl před padesáti šedesáti roky. Byl jsem tam dva roky, než si mě otec vyzvedl, pak když už bylo bydlení, byla práce. Tady bylo sto dětských domovů. Já si vzpomínám ještě, mám představy, že jsem běhal po chodbách dlouhých. Vidím někdy ve snu zámky, kde jsem pobýval a kde jsem žil. Já jsem neměl s domovem tehdy problém, krom toho, že jsme tehdy plánovali útěk do Rakouska. V zimě, ještě k tomu sníh až po krk. My jsme tehdy utíkali, ani dodnes nevím, kdo určil směr a jak to tam bylo. Byli jsme čtyři kamarádi a říkáme: ‚Musíme pryč.‘ Prchali jsme a pak nás dohnali, pochopitelně. A tak nám ty dámy, co nás hlídaly, ty vychovatelky, protože jsme utekli jim, zmalovaly zadek do modra. Pak jsem musel být týden v obkladech. Pak nás hlídaly, pochopitelně, abychom to neudělali podruhé. Protože to by byla pěkná ostuda, socialistická země, a děti jim utíkají z dětských domovů.“

  • „Co mně na tom vadí nejvíc, je, že nějaký člověk zmizne, kdesi v nějaké zemi, okolnosti samozřejmě – je válka a tak podobně. Ale tam v tom Řecku na něho čekají rodiče, možná i jeho žena, jeho děti. A neví, co se s ním stalo. Jde o to, pokud je to možné, napravit tyhle křivdy. Tady už není prostor pro vyvíjení nějakých protiakcí a tak podobně. Protože my víme, že ta doba byla taková, a nic s tím nenaděláme. Ale co můžeme udělat, je zjistit skutečný stav, jmenovitě poslat zprávu do Řecka, že jsou pochovaní tam a onam. Ale my víme, jak to dělali tehdy ti estébáci, protože je likvidovali bezejmenně v hromadných hrobech a podobně. Než se otevřou informační kanály na Slovensku, nevím, a dozvíme se víc, protože určitě o tom nějaký záznam musí být. I když na mě byl taky činěn nějaký nátlak určitého druhu, ať toho nechám, ať se o to nestarám. A tak to bylo samozřejmě v zájmu hlavně komunistů, aby se tyto věci nedostaly na veřejnost. Ale tato věc, o které teď hovořím, mi vadí doposud, protože je to nedořešená věc.“

  • „Je pravdou, že ne všechno vůči nám jako Řekům bylo nějakým způsobem spravedlivé, protože když někdo nesouhlasil s politikou jako takovou, stranickou, tak pro všechny byl revizionista, dívali se na něho divně, a naopak byl šikanován a tak podobně. Bylo určité množství lidí, kteří se chtěli po pěti letech vrátit zpátky, a taky zpátky jely vlaky plné Řeků, kteří se vraceli. Taky docházelo k tomu, že se tady Řekové dostávali násilím. Když někdo zatknul protistranu, vojáka, hlavně sbírali důstojníky, ti naši soudruzi se o to postarali, že. A ti důstojníci sem byli přiváženi jako zajatci. Vírskou přehradu tady postavili z třiceti procent Řekové. A je tam ještě jejich krev v betonu. Naší snahou bude v té další etapě vývoje řecké komunity na území Česka ozřejmit faktograficky, co se vlastně dělo. A že se to dělo, o tom není pochyb. Někteří byli odsouzeni, někteří byli zabiti. To jsou věci, které se prostě děly. Ti, co nesouhlasili s režimem, politikou, dělali problémy takzvaně. Komunita to zaznamenávala, věděla to, cítila to. Ale moc se o tom samozřejmě nemluvilo.“

  • „Moji rodiče byli připraveni na to, že přijdou sem, že tu budou chvíli a že pak se změní situace v Řecku natolik, aby se mohli všichni vrátit. Protože jeden ze základních atributů o Vánocích, ta věta zněla: ‚Tětu chronu!‘ To znamená: ‚Za rok doma! Tětu chronu stepatrida! Za rok pojedeme domů!‘ Tak taková byla představa. I ti lidé, kteří tady přišli, včetně mých rodičů, tohle říkali. Věřili, že se vrátí, protože snaha každého je, aby se vrátil do své země.“

  • Full recordings
  • 1

    Brno, 16.01.2020

    (audio)
    duration: 01:40:50
    media recorded in project Příběhy regionu - Jihomoravský kraj
Full recordings are available only for logged users.

Československu patří dík za to, že se o nás postaralo

Evangelis Liolios, 60. léta
Evangelis Liolios, 60. léta
photo: archiv pamětníka

Evangelis Liolios se narodil 19. dubna 1950 v Českém Těšíně. Rodiče Theodoros a Anastasia Lioliosovi přišli do Československa v roce 1949 následkem řecké občanské války v rámci exodu levicových uprchlíků. Byli umístěni na severní Moravu, kde se jim narodilo šest dětí. Než se rodiče v nové zemi zabydleli, sehnali bydlení a práci, strávil Evangelis Liolios dva roky v dětských domovech. Vystudoval Střední zemědělsko-technickou školu v Krnově. Kvůli sportovnímu karate a práci odešel později do Brna, kde se seznámil se svojí budoucí českou manželkou. Pracoval jako zámečník v Královopolské strojírně a pak ve firmě Drukov. V roce 1991 se odstěhoval do Řecka, ale po roce a půl se vrátil za rodinou do Brna. Začal se aktivně věnovat krajanským organizacím, především Řecké obci Brno a nadačnímu fondu Hellenika. Zapojil se za svoji menšinu do lokální politiky jako člen Výboru pro národnostní menšiny v městském i krajském zastupitelstvu v Brně. V roce 2020 žil v Brně a pracoval na letišti.