Vladimír Lihun

„Jsem Vladimír Lihun, narodil jsem se 5. 3. 1938, to znamená, že jsem se narodil krátkou dobu před vypuknutím války. V roce 1942 byl můj otec nasazen na nucené práce do Německa. Dělal v továrně FO Werke, vyráběli letecké motory. Od té doby - od roku 1942 do konce války - jsme byli s maminkou a se sestrou sami. Byla to doba pohnutá. V létě, když už nebylo co jíst, maminka mě dala do kočáru, sestra šla za ruku a chodili jsme z Rokycan pěšky do Rakový, kde byl sedlák, u toho pomáhala na jaře při sázení brambor, potom při dobývání brambor na podzim. Selka občas, když jsme šli domů, vzala a dala mámě chleba. O té době se mi těžko povídá, i bych možná mohl začít brečet. Máma dělala různé práce, třeba vyráběla slaměné tašky.“

„Vedle byla cihelna. Potom ti ukáži střepiny bomb, mám je v dřevěné dózičce. Kolem 27. dubna 1944 byl jeden den nálet na Škodovku, na rokycanské nádraží. Při té příležitosti bomba ustřelila roh rokycanské sokolovny, že bylo vidět do loutkového divadla. Byla tam díra a bylo vidět, jak v divadle visely loutky. Když byl nálet na rokycanské nádraží, v hliništi, ve stěně vznikly trychtýřky. Jako kluci jsme tam chodili a vyloupávali jsme je, v nich byly střepiny od bomb. Ty mám stále schované, ještě dětskou rukou mám napsané, že to jsou střepiny z bomb z náletů z 24. - 27. dubna 1944.“