The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Pavla Líhařová (* 1946)

• narozena jako Pavla Hofmanová 11. srpna 1946 v Brně

• otec Miroslav Hofman pracoval v Brně ve Zbrojovce jako odborník na ušlechtilou ocel

• roku 1952 rodina přesídlila do Prahy

• vystudovala užitou grafiku na střední uměleckoprůmyslové škole na Žižkově

• po 21. srpnu 1968 byla v Praze-Podolí svědkyní střelby okupačních vojáků, při níž zahynuli dva civilisté

• roku 1969 se provdala za Eduarda Líhaře a přestěhovali se do Mladé Boleslavi

• v letech 1969–2004 pracovala ve fotooddělení a v propagaci AZNP Mladá Boleslav, později Škoda Auto

• syn narozen v roce 1970, dcera v roce 1974

• po roce 1989 jako fotografka jezdila na rallye se závodníky Škoda Motorsport

• její fotografie jsou součástí obrazového archivu Škody

• 2004 odešla do důchodu

• v roce 2024 žila v Mladé Boleslavi

„Moji kolegové ze Škodovky vždycky říkali: ,Když potřebujete něco vědět, zeptejte se Líhařové, ta pamatuje ještě Laurina a Klementa,’“ usmívá se Pavla Líhařová. V propagaci automobilky Škoda pracovala celých pětatřicet let. 

Rodiče Pavly Líhařové, manželé Hofmanovi, pocházeli z Prahy. Matka Jarmila vyrostla v Hodkovičkách, kde si její otec, majitel zasilatelské firmy, nechal v době hospodářské krize postavit vilu, aby i v době hospodářského útlumu dal práci svým zaměstnancům a nemusel je propouštět. Vystudovala módní návrhářství, ale většinu života byla v domácnosti a práci s textilem se věnovala jen jako koníčku, když tkala na domácím stavu nebo pletla na pletacím stroji. 

Otec Miroslav Hofman byl synem žižkovského řezníka a vystudoval obchodní akademii. Pracoval v kladenských železárnách, v roce 1942 se oženil a manželům se narodila starší dcera Jana. O dva roky později přesídlili do Brna, kde Miroslav Hofman začal coby odborník na ušlechtilou ocel pracovat ve Zbrojovce. Zde přišla 11. srpna 1946 na svět druhá dcera Pavla. 

Bezstarostné mládí ukončila střelba v Podolí

Když bylo Pavle šest let, rodina se přestěhovala zpět do Prahy a usadila se v Antonínské ulici na Letné. Vyrůstala v rušném a veselém rodinném prostředí: rodiče měli mnoho zájmů, Miroslav Hofman byl filmový amatér i sportovní rybář, a široký okruh přátel, takže žili bohatým společenským životem. Nástup komunistů k moci se podle jejích slov do rodinného života nijak nepromítl a o politice se doma nemluvilo. Hofmanovi nicméně byli věřící, Pavlu nechali pokřtít v brněnském kostele sv. Petra a Pavla a na začátku základní školy chodila do hodin náboženství. 

V době, kdy Pavla chodila do sedmé třídy, se rodina přestěhovala do Podolí, brzy poté dívka nastoupila na střední uměleckoprůmyslovou školu na Žižkově náměstí, kde studovala užitou a propagační grafiku. Na brigádách malovala plakáty pro kulturní středisko v Braníku nebo kreslila titulky pro Československou televizi. Volný čas trávila často se starší sestrou a jejími přáteli, chodila s ní do Národního divadla i na taneční zábavy. 

Po maturitě nastoupila do podniku Textil Středočeský kraj v Železné ulici, kde připravovala síta pro sítotiskový tisk na textil, jejím kolegou zde byl Jiří Grossmann. „Bylo to takové uvolněné, byli jsme mladí a šťastní,“ vzpomíná na období pražského jara. 

V Praze prožila i invazi vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968: „Se sestřinou partou jsme se šly podívat k budově rozhlasu, myslím, že rodiče trpěli, když jsme jim to vyprávěly.“ K těmto dnům se pojí i vzpomínka na incident, k němuž došlo nedaleko od jejich domu v Podolí: „S mámou jsme se večer dívaly z balkónu na Vltavu. Sovětští vojáci stáli po celém nábřeží se zbraněmi namířenými na domy. V době nočního zákazu vycházení se tam potloukali dva kluci a oni je zastřelili.“ 

Normalizace? Hleděli jsme si svého 

V téže době se Pavla seznámila se svým budoucím manželem Eduardem Líhařem, kterého potkala na výletě s partou své sestry. V únoru 1969 se vzali a přestěhovali se do Mladé Boleslavi, kde žili manželovi rodiče. 

Pavla nastoupila do nově založeného fotooddělení ve vývojovém centru automobilů mladoboleslavské Škodovky, přezdívaném Česana. Jejím úkolem bylo ofotografovávat veškerou dokumentaci a vzhledem k tomu, že často přicházela do kontaktu s patenty a utajovanými materiály, musela pokaždé podepisovat protokol o mlčenlivosti. 

V létě 1969 manželé Líhařovi jeli na dovolenou do Jugoslávie, využili dosud otevřených hranic a navštívili také západní Německo a Nizozemí. Uvažovali o emigraci, v Německu měli dokonce možnost zaměstnání, ale Pavla, která krátce předtím otěhotněla, si přála, aby se dítě narodilo v Čechách. Vrátili se tedy a podle jejích slov svého rozhodnutí nikdy nelitovali. Syn Filip přišel na svět v dubnu 1970, o čtyři roky později se narodila dcera. 

„My jsme to moc nevnímali, hleděli jsme si svého,“ říká Pavla Líhařová o atmosféře nastupující normalizace. Podobně jako mnoho jiných rodin se soustředili na soukromou sféru, koníčky a sport: „Já jsem trénovala plavání dětí, jezdili jsme lyžovat, na vodu. Prostě jsme si tak nějak hezky žili a nedá se říct, že bychom střádali nebo byli zasažení politikou. Na Prvního máje jsme chodili do průvodu a pak do čínské restaurace na oběd, dělali jsme si z toho legraci.“ 

Na auta se čekalo v pořadníku, propagace nebyla potřeba

V roce 1976 po druhé mateřské dovolené Pavla Líhařová nastoupila do oddělení propagace ve Škodovce. Propagaci automobilů pro vývoz na Západ ovšem zajišťoval podnik zahraničního obchodu Motokov. Oddělení, ve kterém pracovala Pavla Líhařová, tedy měl na starosti pouze domácí propagaci, která byla spíše formální – škodovky byly v té době nedostatkovým zbožím, dostupným jen po dlouhém čekání v pořadníku. „Nebyla to propagace, spíš jsme jen to auto ukázali v hezkém světle,“ říká Pavla Líhařová. Automobily se fotografovaly na různých místech v české krajině, někdy i za účasti populárních herců, například Marty Vančurové. 

Tehdejší nadřízený Pavly Líhařové se prostřednictvím propagačních materiálů snažil zavděčit na mnoha místech: rozdával je funkcionářům z národního výboru i pedagogům na fakultě žurnalistiky, kterou dálkově studoval. Podlézal také důstojníkům ze sovětské okupační posádky v nedalekých Milovicích: „Tam jsme museli jezdit a cpát jim naše prospekty. Brali jsme to jako fakt, nedělali jsme z toho žádnou vědu.“  

Politika se nicméně Škodovky dotkla v podobě odvolání generálního ředitele AZNP Miroslava Zapadla, který se snažil v rámci možností o rozvoj podniku a vývojové inovace. Roku 1978 byl obviněn z nehospodárnosti, nízké úrovně řídící práce a porušení stranické disciplíny, a propuštěn i vyloučen z KSČ. Na jeho místo nastoupil Ing. Jan Banýr. Pavla Líhařová, stejně jako většina zaměstnanců, vnímala, že údajná Zapadlova nehospodárnost, či dokonce zpronevěra byly pouze záminkou, proč se zbavit nepohodlného ředitele. 

Ona sama se i nadále od politiky držela stranou. Když ji v kádrovém oddělení přesvědčovali, aby vstoupila do KSČ, vymluvila se na nedostatek času: „Řekla jsem, já dělám do sportu, trénuji plavání, přijdu z práce, jsem dvě hodiny v bazénu. To mi úplně vyplňuje život.“ Jako další argument, proč na stranické aktivity nemá čas, jí pomohla funkce kronikářky Brigády socialistické práce. 

Když přišli do fabriky Němci, všechno se změnilo

Události po 17. listopadu 1989 sledovala hlavně prostřednictvím televizní obrazovky. „Byla jsem nadšená, že se něco děje,“ konstatuje stručně. 

Více než rok 1989 ovšem v jejím pracovním životě změnil rok 1991, kdy byla Škodovka zprivatizována a stala se součástí německého koncernu Volkswagen Group. „Když přišli do fabriky Němci, všechno se změnilo,“ konstatuje. „Ta práce najednou měla jiný řád, jiný smysl.“ 

Radikálně se změnila práce v oddělení propagace, které nyní začalo působit v daleko velkorysejších podmínkách. Zatímco předtím jeho zaměstnanci tvořili víceméně na koleně, nyní začali spolupracovat s reklamními agenturami, účastnit se autosalonů a výstav. 

Pavla Líhařová se ještě více věnovala fotografování. Se závodním týmem Škoda Motorsport cestovala po celém světě na automobilové rallye a fotografovala auta i závodníky. Navštívila Skandinávii, Austrálii, Nový Zéland i mnoho dalších zemí. Z jejích snímků vznikaly každý rok kalendáře a dodnes bývají opakovaně publikovány ve vnitropodnikových materiálech i v médiích. Do důchodu odešla v dubnu 2004. 

„S manželem jsme začínali od nuly a snažili jsme se dát dětem co nejlepší vzdělání a hodně sportovních aktivit. A oni nám to teď vracejí, mají fajn rodiny, krásná vnoučata. Strašně bych jim přála, aby prožili hezký život,“ shrnuje Pavla Líhařová a pojmenovává své největší obavy: „Hlavně, aby byl mír, aby se válka na Ukrajině nerozšířila.“ 

„Aby byl svět pořád takový, jaký je, aby se lidé měli rádi a byli spokojení. Aby nechtěli haldy všeho možného, protože to si stejně do hrobu nevezmou,“ formuluje Pavla Líhařová své poselství budoucím generacím.