The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Alexandra Leskovjanová (* 1941)

• narodila se 22. června 1941

• otce Dimitrij Timoščuk padl ve válce

• spolu s matkou zavlečeny do Německa na nucené práce

• v roce 1946 návrat na Volyň

• v roce 1947 repatriace do Československa

• rodina se usadila ve Skorošicích na Jesenicku

• v době natáčení rozhovoru žila v Domově pro seniory v Javorníku

Její otec padl na frontě v řadách Rudé armády a její maminku odvezli z Volyně do Německa, kde musela, jako nuceně nasazená, vytrhávat pražce na železnici. Alexandra Leskovjanová (*1941) si to dodnes pamatuje. Stejně tak jako cestu zpátky na Volyň dobytčím vlakem ve společnosti opilých sovětských vojáků. Když maminka v jejích pěti letech zemřela, malé Saši se ujala teta Libuše. Se svojí novou rodinou pak Alexandra Leskovjanová odjela v rámci repatriace na Jesenicko v tehdejším Československu. 

Otec padl, maminka vytrhávala pražce

Narodila se v Dubně (bývalá Volyň, dnešní západní Ukrajina) do rodiny Dimitrije Timoščuka a jeho ženy Anny, rozené Havlíčkové. On byl Ukrajinec, ona Volyňská Češka, jejíž předkové kdysi přišli na východ za příslibem lepšího života. Rodinná pouta nemilosrdně přeťala druhá světová válka. „Když jsem se narodila, moje maminka o tom jela říct otci na frontu, ale už se nesetkali. Byl raněný a v tu dobu ležel v agonii, potom zemřel,“ vypravuje Alexandra Leskovjanová. Její matce Anně se i přes to dařilo. Ve Zdolbunově pracovala v restauraci, kterou zčásti vlastnila, a navíc tehdy dostala za manželovu smrt vysoké odškodné. Ve válce položili své životy i dva Dimitrijovi bratři, Michal a Leontin.

„Potom jednoho dne přijelo německé nákladní auto, na které posadili mě, maminku, babičku s dědou a tetu a odvezli nás do Německa,“ začíná Alexandra Leskovjanová svoje vyprávění. Tvrdí také, že k tomu došlo v roce 1945 - ale to je nesrovnalost, Volyň byla osvobozena sovětskou armádou již počátkem roku 1944. Brandenburg, kam je zavlekli, leží v braniborské oblasti, jež byla významným centrem nucených prací, zejména v oblasti železniční infrastruktury. Mnoho nuceně nasazených, včetně žen z východní Evropy, bylo přinuceno k těžké fyzické práci – Anna musela vytrhávat železniční pražce. Tyto práce byly často vykonávány v extrémně náročných podmínkách, s minimem životních potřeb a také pod neustálým dohledem. Některé ženy po určité době nuceného nasazení na těžkých pracích přešly do německých domácností, kde pracovaly jako hospodyně a pečovatelky. Těžké práce ubylo, dohled a kontrola zůstaly stejné. 

„Umíš vařit?“ zeptal se jednoho dne Annin nadřízený Němec.

„Vždyť jsem dělala v restauraci, odkud jste mne odvezl,“ odtušila.

„A tak se maminka dostala do rodiny, kde potom pečovala o nemocnou matku toho Němce,“ dodává Alexandra Leskovjanová.

Annu pošli do Ruska

Rodina, tedy Anna s Alexandrou, jejími prarodiči a tetou Marií, byla zpočátku v Německu rozdělena. Zatímco Anna trhala pražce, babička (také Anna) se starala o děti ve válečném útulku pro sirotky. Sem na čas umístili i malou Sašu. Teta Marie zmizela neznámo kde, rodina se o jejím osudu již nikdy nedozvěděla. 

Čas plynul a válka se blížila ke konci. Onoho Němce, jenž Anně zařídil lidštější práci, odveleli kamsi k Berlínu – kvůli tomu měla jeho matka odejít do ústavu. Nechtěla. Na Annu si velmi rychle zvykla, ale hlavně si ji oblíbila. „Já jdu do ústavu, ale ty pošli Annu zpátky do Ruska, hodně pro nás udělala,“ přikázala synovi. A stalo se. Alexandra s maminkou se na Volyň vracely vlakem vezoucím nejspíše sovětské vojáky domů do vlasti. Bylo po válce. 

„Jeli jsme dobytčákem s opilými vojáky. Na mě byli hodní, dostávala jsem čokolády, ale moje maminka byla moc krásná a oni ji dost tvrdě obtěžovali,“ vzpomíná na cestu do Zdolbunova Alexandra Leskovjanová. Anna se tehdy před dotěrnýma rukama ukryla na schůdky mimo vagon – za jízdy. Hodně foukalo a prostydnout nebylo nijak těžké. Možná i tohle pak přispělo k tomu, že po návratu domů se její stav prudce zhoršil. Prodělala mrtvici a v červnu roku 1946 zemřela. 

Mami, vstávej a pojď si hrát…

Z nemocnice ji domů pustili jen kvůli tomu, aby mohla v klidu zemřít uprostřed blízkých. „Strašně jsem plakala a pořád jsem mamince říkala: ,Vstávej, pojď si hrát,´ ale ona už jen ležela a se zavřenýma očima se usmívala,“ vzpomíná Alexandra Leskovjanová. Její matka věděla, že odchází – proto poprosila svou sestru Libuši Novotnou, aby se malé Saši ujala. Sirotci to na Volyni neměli lehké. Hodně jich zemřelo hlady a pamětnice také vzpomíná na to, jak se některé děti pokoušely dostat na nákladní vlaky a odjet. Cestou však často umíraly, většinou pádem do kolejiště. 

Libuše Novotná i se svým manželem Emilem přijali Alexandru do rodiny a rok nato získali potřebné dokumenty k odjezdu do tehdejšího Československa. Vedle osobních věcí a dalších nezbytností si s sebou vezli také krávu: „Byla unikát, měla černé zbarvení. A lidé si ve vagonech z Volyně vezli i koně. Přijeli jsme do Jeseníku a tam se několik hodin stálo, protože chlapi mezitím rozváželi lidi po okolí, kde dostávali domy po odsunutých Němcích. Pamatuji si, jak teta brečela: ,Já budu spát v německé posteli?! Raději všechno podpalte a dejte nám tam naše věci.´“

Žádná škola, na pastvu půjdeš!

Strýc Emil Novotný koupil hospodářství ve Skorošicích. Peníze na to měl – během války se mu dařilo, byl vyučený krejčí a ještě spolu se svou ženou Libuší šili pro německé vojáky uniformy. Navíc Alexandřina maminka ještě před svou smrtí dala Novotným nemalou částku, kterou za svého života dokázala našetřit. Libuše Emila od koupě statku zrazovala, ale nedal si říct. Nebyl zemědělec a s půdou to prý neuměl. Rok nato přišel Vítězný únor 1948 a sedláci – hospodáři, se stali lovnou zvěří. Novotní museli svoje patnáctihektarové pozemky včetně několika koní a krav odevzdat místnímu JZD. Sašini pěstouni byli tehdy již důchodového věku a vedle toho si úspěšně vydělávali šitím na černo. „Strýc dokázal během jedné noci ušít kalhoty,“ říká Alexandra Leskovjanová, která v tu dobu již chodila do základní školy. Počáteční jazykovou bariéru se jí podařilo, i díky pochopení a vlídnosti učitelek, celkem rychle překonat. Neučila se špatně a jejím snem bylo jít studovat zdravotní školu – kvůli tomu se v patnácti letech vydala do družstva získat potvrzení, že ji JZD nebude potřebovat na práci.

„Půjdeš na Kamennou pást krávy,“ řekl jí tehdy místní předseda. 

„Díky tomu, že jsem měla poručníka, který se staral o tyhle moje právní věci, jsem nakonec mohla nastoupit alespoň na zemědělskou školu do Heřmanic [Horní Heřmanice, část Bernartic],“ upřesňuje pamětnice, která si ještě po třech letech studia doplnila další vzdělání – vyučila se kuchařkou. V devatenácti letech nastoupila do bernartické školy jako kuchařka, kde se zamilovala do Ladislava Leskovjana, svého budoucího manžela, se kterým společně prožili dlouhý a spokojený život. Jejich příběh byl v něčem podobný, oba dva byli původně odjinud než z Jesenicka – Ladislav sem přišel z po válce z Valašska ve vlně osidlování pohraničí po vyhnaných sudetských Němcích. Oba manželé byli také věřící. „Manžel s tím měl za režimu neustálé problémy, protože pravidelně doprovázel svoji maminku do kostela. I já jsem po celou dobu trvání režimu praktikovala, i když ne jako katolička, hlásím se k pravoslaví a svou víru jsem si dodnes uchovala,“ dodává Alexandra Leskovjanová, která v době natáčení rozhovoru žila v Domově pro seniory v Javorníku.

Léky v ceně zlata

Pamětnice se na Volyň několikrát během svého života vrátila. Je tam hrob její matky a také tam zůstalo několik příbuzných – bratranců, kteří zde po válce zůstali a všichni tři se potom stali lékaři. V dobách po sametové revoluci navštěvovali Leskovjanovy v Bernarticích. „Já jsem jim tehdy nakoupila asi za osm tisíc korun paraleny, léky na teplotu, za něž jste si tehdy na Ukrajině mohl koupit dům,“ vzpomíná Alexandra Leskovjanová. Po vypuknutí ruské invaze na Ukrajinu v únoru 2022 se bratranci odmlčeli. Možná šli ošetřovat raněné, možná zemřeli po zásahu vojenské rakety, pamětnice to neví a nemá o nich žádné další zprávy.