The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Dušan Leitgeb (* 1957)

• narodil se 16. května 1957 v Kyjově

• v květnu 1968 jej otec přivedl do nově se obnovující skautské organizace

• v roce 1970 skautská organizace ve Veselí nad Moravou zanikla

• o dva roky později nastoupil na odborné učiliště do Valtic, kde se pokusil o útěk přes železnou oponu

• v letech 1976–1978 absolvoval základní vojenskou službu v Boru na Tachovsku

• v roce 1980 se podílel na organizaci festivalu Léto s muzikou, který byl nakonec zakázán

• o tři roky později se oženil s Lenkou Veverkovou

• v roce 1989 podepsal Několik vět a stal se jedním z hlavních iniciátorů sametové revoluce ve Veselí nad Moravou

• v roce 2022 žil na Baťově kanále na hausbótu, který si s pomocí přátel postavil

V 11 letech jej otec přivedl do právě se obnovující skautské organizace. Když Veselím nad Moravou projížděla o tři měsíce později kolona okupantů, jeden z vojáků na něj mířil samopalem. Když musel Junák v roce 1970 skončit, přidal se k máničkám a trampům, pořádal koncerty a hrál v amatérských filmech. V roce 1989 podepsal Několik vět a byl jedním z prvních aktérů sametové revoluce ve Veselí nad Moravou.

Dušan Leitgeb se narodil v kyjovské porodnici 16. května 1957 rodičům Věře a Antonínovi Leitgebovým. Dětství a většinu dospělého života prožil ve Veselí nad Moravou, kde jeho rodina žila po několik generací.

Ve skautském kroji rozdával protiokupační letáky, voják na něj mířil samopalem

Pro malého Dušana byl veselský zámecký park a břehy Moravy celý tehdejší svět. Opravdové dětství má ale spojené se skautingem. „Když mi bylo 11 let, vzal mě otec za ruku a vedl na veselskou hvězdárnu, kde se tenkrát právě obnovoval Junák.“ K tomuto setkání více než padesáti dětí odhodlaných stát se skauty došlo 7. května 1968.[1] „Byla tam s námi i většina předválečných skautů: bratr Miklíček, bratr Vašek nebo vedoucí družiny bratr Nováček,“ vyjmenovává Dušan Leitgeb a dodává, že když si oblékl skautský kroj, cítil opravdovou hrdost a nadšení dělat dobré skutky.

Když se ale 22. srpna 1968 vzbudil, jeho dětství skončilo. „Dodnes to mám před očima. Otec držel malou sestru na rukou. V televizi Moučková. Státní hymna. ‘Ani na krok,’ říkali mi naši.“ Tento rodičovský apel si Dušan přeložil po svém. „Navlékl jsem se do skautského kroje a s Aťou[2] jsme se šli podívat, co se děje. Nafasovali jsme vlajky od Mejdy Nováčka[3] a šli je pověsit na sokolovnu. Pak jsme se motali po městě.“

Tam vyfasovali letáky v azbuce, které odsuzovaly invazi. Když na veselské silnici zastavila kolona obrněnců, malý Dušan se rozhodl vnutit jeden leták i jednomu z řidičů. „Otevřely se dveře a přímo do obličeje mi namířil samopalem. ‘Hitlerjugend,’ zařval na mě. Ztuhl jsem. Za chvíli se kolona dala do pohybu.“ Zatímco jeden z okupantů mířil na mladého skauta zbraní, municí mnoha Veselanů podle pamětníkových vzpomínek byla shnilá rajčata a okurky, které po tancích házeli.

V těch dnech se Dušanův otec zařekl, že se neoholí, dokud okupanti neodjedou. „Vydržel to půl roku, pak to vzdal. Do té doby to byl přesvědčený poválečný komunista, takže to pro něj byla tvrdá rána,“ vysvětluje pamětník.

Skautskou klubovnu museli předat pionýrům

„Bylo jasné, že protisocialistickým a oportunistickým silám je třeba znemožnit jejich destrukční působení. Bylo nutné dostat státní a společenské sdělovací prostředky pod ideový a politický vliv KSČ,“ zní oficiální interpretace srpnových událostí 1968 a pomalu nastupující tzv. normalizace na stránkách veselské kroniky.[4] 

A tak se začalo smrákat i nad skautingem. „Už v roce 1969 se začalo proslýchat, že by se Skaut sloučil s pionýry nebo ČSM, což jsme samozřejmě nechtěli.“

Následující rok uspořádali veselští skauti výstavu k 25. výročí osvobození města. Na výstavě bylo možné vidět rukodělné předměty vyrobené družinami, totemy, repliku tábora na Vlčí skále, kroniky, deníky a další předměty se skautskou tematikou.[5] „Tu výstavu nám zničili a rozkradli[6],“ vzpomíná Dušan Leitgeb. Stejnou vzpomínku líčí pro Paměť národa i Břetislav Rychlík.

V roce 1970 vedení veselského Junáka definitivně odmítlo možnost sloučit se se Socialistickým svazem mládeže, a tak k 15. září 1970 byli donuceni ukončit svoji činnost.[7] „Výjimkou byl oddíl vlčat, který se přidal k pionýrům. Neměl jsem jim to za zlé, vychovali dobrá děcka, ale já bych k Pionýru nechtěl. Vždycky jenom stáli jak píchlá kola u nějakého pomníku, nejezdili na žádné výpravy, byla to komunistická blbina.“ Na otázku, proč by nesnesl, kdyby se Skaut včlenil pod pionýrskou organizaci, odpověděl stručně: „Srpen 1968. Proto.“

Po zrušení byli skauti donuceni předat svoji klubovnu pionýrům. „Staré prvorepublikové vůdcovské křeslo a totemy jsme sebrali a schovali u bratra Jaromíra Hynšta. Tam to zůstalo dalších 20 let.“ Pro to, co tehdy mladý Dušan prožíval, byla křivda slabé slovo. „Byl jsem strašně naštvaný. Ve Skautu jsem se nenaučil nic špatného. Vše, co jsem tam pochytil, se mi v životě hodilo.“ Mnozí veselští skauti se tenkrát stáhli do sebe. „Ale dobré dvě třetiny z nás pak chodily do házené, kde jsme se zase potkávali,“ dodává Dušan Leitgeb.

Vinohradnickými nůžkami se prostříhal skrz železnou oponu

Po dokončení základní školy v roce 1972 se Dušan Leitgeb přihlásil na odborné učiliště ve Valticích. „Byl jsem zblblý do dráhy, podobně jako většina mojí rodiny. Pro mě nebyla jiná volba než depo.“ Když do učení nastoupil, podobně jako další učni chodil na brigádu do vinohradů, které se nacházely poblíž železné opony. „Jednou jsem si přibrousil vinohradnické nůžky a riskl to. Dostal jsem se za první plot, kde mě ale chytil rotvajler. Jeden voják mě odtáhl na rotu. Velitel si vzal moji občanku, a když jí listoval, začal se usmívat. Ptal se, kde byl můj otec na vojně a kde teď pracuje.“ Když Dušanův otec přijel pro svého syna na služebnu, ukázalo se, že jsou s velitelem staří známí z vojny. Proto Dušanův pokus o útěk ututlal. Tehdy patnáctiletý Dušan měl jen velmi chatrný plán toho, co by na Západě dělal. Prostříhat se na Západ byl spíš momentální hec, který chtěl vyzkoušet.

Sotva mladý Dušan dostal výuční list, přišel mu v roce 1976 povolávací rozkaz na dva roky do Boru na Tachovsku k útvaru Čínsko-československého přátelství. „To byla vojna 24 hodin denně. Hnus. Pakárna. Třikrát týdně politické školení. Doteď si pamatuju jména různých komunistických papalášů z Mongolska. To jsme museli znát nazpaměť.“

V kápi Ku-klux-klanu šel na promítání sovětského filmu

Po návratu z vojny v létě 1978 se mladý Dušan Leitgeb sčuchl s partou veselských mániček a trampů, kteří se scházeli i ve veselském Klubu Q na Hutníku. „Poznali jsme se už na dálku: háro, zelená bunda, džíny, žebradlo.“

Představy komunistického režimu o „tom správném“ pojetí kultury a životního stylu se ale dost lišily, jak ukazuje úryvek z kroniky Veselí nad Moravou z roku 1980: „Je třeba formovat společenskou zábavu jako jeden z nástrojů ideově politické a morální výchovy. To znamená oprostit se od názorů, které ji považují za činnost únikovou, za prostředek k blahovolnému plýtvání volným časem, a učinit vše pro to, aby z ní definitivně vymizely aspekty primitivního subjektivního vkusu.“[8]

Proto se Dušan brzy dostal do hledáčku Státní bezpečnosti jako člen tzv. závadové mládeže. „Poprvé jsem byl u výslechu asi v roce 1979 po přehlídce trampské hudby, která se pořádala na výročí osvobození Veselí. Dal jsem si na hlavu karnevalovou masku vola a místo sovětské vlajky jsem tam vyvěsil rumunskou, protože nás osvobodili Rumuni. A už mě vezli. Ptali se mě, proč jsem to udělal a kdo mě navedl.“ Vzpomíná na první výslech na Státní bezpečnosti v Hodoníně. Místním estébákům neuniklo ani, když Dušan Leitgeb, kterému tehdy už všichni říkali Lobo, přišel na promítání sovětského filmu v kápi Ku-klux-klanu.[9] „Provokoval jsem, kudy jsem chodil.“

Ke spolupráci se Státní bezpečností Loba nutili podle jeho slov od prvního výslechu. „Neměli na mě žádné páky, neměl jsem rodinu, v práci taky žádný zázrak. Ale v naší partě práskač byl, to jsme věděli,“ říká. Podle něj šlo Státní bezpečnosti nejen o to, aby měla informace. „Chtěli nás taky rozeštvat mezi sebou,“ dodává. Od dubna 1980 byl u Státní bezpečnosti veden jako tzv. prověřovaná osoba.[10] [11]

Festival pro několik desítek tisíc lidí jim na poslední chvíli zakázali

V roce 1980 se ve Veselí nad Moravou podílel na organizaci „jednoho z největších koncertů v historii Československa“ nazvaného Léto s muzikou, který byl naplánován na 19. července 1980. “Mozkem celého koncertu byl Vlastimil Aťa Procházka, který díky svým výborným kontaktům v hudební scéně domlouval kapely, a Luboš Reichsfeld, který držel kasu. Koncem dubna se natiskly plakáty a akce se zpropagovala v rádiích. Záhy mi začaly chodit žádosti na vstupenky, celkem 25 tisíc žádostí. V předprodeji se jich prodaly tisíce.”

Vedení města Veselí nad Moravou však i přes dřívější povolení akci na poslední chvíli zatrhlo, oficiálně proto, že „pro velký rozsah akce není dostatečně zajištěná bezpečnost a veřejný pořádek“. „Přes ty svoje práskače s hrůzou zjistili, kolik už je prodaných lístků. Vždyť oni se báli srocení většího množství této ‘závadové’ mládeže. A nenapadlo je nic lepšího než nás v pátek zavřít na fízlárně v Hodoníně,“ komentuje zákaz akce Dušan.

Přestože se organizátoři snažili dát veřejnosti vědět o tom, že je akce zrušena, přijelo onoho 19. července do Veselí kolem dvou až tří tisíc lidí. „Když jsme se vrátili z výslechu, vypadalo to tady jako v obleženém městě,“ vzpomíná pamětník. Pozdvižení poklidného městečka je takto s ideologickým nádechem popsáno v zápise Rady Města Veselí nad Moravou: „Od 12. do 19. července, a zvláště v pátek, v sobotu a v neděli velké množství mladých lidí neupravených, často špinavých, se posjíždělo do města, tropilo výtržnosti, svým chováním vzbuzovali veřejné pohoršení a napáchali mnohé škody. Pro vyřešení této situace musela být požádána VB a učiněna další opatření, jako uzavření všech hostinců ve večerních hodinách, zákaz prodeje alkoholických nápojů ve městě apod. Situace bez příslušníků VB, jejich pomocníků a dalších občanů by nebyla zvládnuta, protože mezi účastníky byli převážně kriminální živly, recidivisté a lidi podobného druhu.“[12]

Organizátoři nevěděli, co si v nastalé situaci počít. Nakonec se jim podařilo alespoň část návštěvníků poslat na Horňácké slavnosti, které se v ten čas konaly v nedaleké Velké nad Veličkou, a tím situaci ve městě částečně uklidnit.

Svatbu jim nechtěli na příkaz Státní bezpečnosti nikde povolit

Na začátku osmdesátých let se Dušan Leitgeb seznámil s Lenkou Veverkovou. Na leden 1983 si naplánovali svatbu. „Když se úřady dozvěděly, že se chceme vzít, najednou nás nikde nechtěli oddat. Když jsem se šel na radnici ve Veselí zeptat, co je za problém, řekli mi, že jim přišel přípis ze Státní bezpečnosti, ve kterém psali, že by kvůli naší svatbě hrozilo větší srocení závadové mládeže z celého Československa. Řekli mi, že když jim to doručila Státní bezpečnost, je to pro ně rozkaz.“ Svatbu se nakonec podařilo uspořádat na středisku Turistického oddílu mládeže Psohlavci v Uherském Hradišti, kterého byla nevěsta Lenka členkou.

„Takže v sobotu svatba a v úterý hurá na fízlárnu do Hodonína podívat se na fotky z vlastní svatby, které jsem ještě neměl. Oni už jo. Ptali se mě, kdo tam všechno byl a co mi dali za svatební dary.“ Jedním z nich bylo i samizdatové vydání románu 1984, který George Orwell napsal v roce 1949 jako varování, nikoli jako návod pro tehdejší Státní bezpečnost pro následující rok. Novomanželům jej daroval jejich kamarád Vladimír Mišík.

V červnu 1983 se manželům Leitgebovým narodil syn Lukáš, v listopadu 1984 druhý syn Jakub.

Za Několik vět ho odvezli na vyšetřovnu

Díky přátelství s Lubomírem Reichsfeldem se Lobo v létě 1989 dostal k dokumentu Několik vět, který podepsal. „Jenže se na to přišlo, přijeli si pro mě domů fízlové a jménem zákona odjezd. V Hodoníně mě zavřeli do cimry a nechali čekat hodinu, pak druhou hodinu. Když jsem měl žízeň, musel jsem se napít vody z výlevky na záchodě. Pak přivedli moji ženu a usoplená děcka, protože měla chřipku. Na svoje milované jsem se díval skrz mříže.“ Státní bezpečnost tehdy zajímalo hlavně to, jestli Dušan Leitgeb i sám sháněl podpisy pod Několik vět. „Ale jelikož u mě žádné archy nenašli, tak mě pustili.“

Byl u zrodu sametové revoluce ve Veselí

I přes tuto zkušenost, která musela být traumatická zvláště pro jeho dva syny, se nenechal zastrašit. 17. listopadu 1989 večer poslouchal Hlas Ameriky, ale přenos byl velmi nekvalitní. „Tehdy k nám přiběhl Luboš Reichsfeld a řekl mi, co se stalo v Praze na Národní.“ O tři dny později manželé Hana a Lubomír Reichsfeldovi sepsali prohlášení k tehdejší situaci[13] a začali dávat dohromady lidi, kteří by se zapojili do protestů ve Veselí.

S tímto prohlášením se v úterý 21. listopadu 1989 vydali do ulic Veselí. Šel s nimi i Dušan Leitgeb. „Na náměstí nás tenkrát bylo jen pár, ale v kině na nás bylo nachystaných šest muklů se samopaly. Čekali jen, jestli dostanou příkaz, nebo ne.“

S každým dnem se veselské náměstí začalo plnit větším a větším množstvím lidí. Na Den lidských práv, 10. prosince 1989, veselští iniciátoři revoluce uspořádali Řetěz lidských rukou, kterým prošli centrum města. Byl mezi nimi i Dušan Leitgeb.

Ten se spolu s dalšími vydal 19. prosince 1989 na koncert věnovaný „všem vězňům svědomí“ do pražské Lucerny. Veselané tam tenkrát předali Vladimíru Hutkovi, Martě Kubišové, Ivanu Martinu Jirousovi a dalším těm, jejichž hlas byl dlouhá léta umlčován, 25 chlebů s nápisem ‘Svoboda’. Jeden z bochníků, ve kterém byl zapečený pilník, si převzal i Karel Kryl: „Věřím, že ten už nikdy nikdo z nás nebude potřebovat,“ řekl tenkrát.[14] „Měl jsem možnost si s Krylem chvíli povídat. Když jsme spolu mluvili o vině a trestu, mluvil mi z duše. Že se to s námi potáhne jako smradlavá stopa.“

Je beztrestné být v tomto státě svině, myslí si

Už na konci roku 1989 přestal být Dušan Leitgeb spokojený s průběhem revoluce a nechtěl mít nic společného s Občanským fórem. „Nechápal jsem, jak si mohli sednout s komunisty k jednomu stolu a vyjednávat spolu. Se zločinci se přece nevyjednává. Zlo se musí potrestat. Protože když není trestu, není spravedlnosti. Proto je dnes beztrestné být svině. Na to náš národ zase dojede,“ apeluje Dušan Leitgeb.

Když došlo na rozdělení Československa, nechápal to a nesouhlasil s tím. „Stáli za tím Klaus a Mečiar, ne obyčejní lidi. Proto s českými a slovenskými trampy pořádáme společné potlachy: jednou na Slovensku, jednou v Česku. A já radši jezdím na Slovensko,“ vysvětluje.

V době pořízení rozhovoru v roce 2022 žil Dušan Leitgeb na Baťově kanále na hausbótu, který postavil s pomocí svých přátel. Nadále se věnoval trampování a hrál na valchu v trampské kapele Kati Brno. Ve veselské skautské organizaci, která se obnovila v roce 1990, se nijak neangažoval.

 

[1] NOVÁK, Milan. 2013. Historie skautingu ve Veselí nad Moravou. Diplomová práce. Brno: Masarykova univerzita. Str. 30.

[2] Vlastimil Procházka, jehož svědectví jsme taktéž natáčeli pro Paměť národa.

[3] Ivan Nováček, přezdívaný Mejda, pracoval jako fotograf v Národním ústavu lidové kultury ve Strážnici. Měl chalupu ve Vrbovcích, kam často zval své přátele. V dobách normalizace byl v hledáčku Státní bezpečnosti, která proti němu vedla tzv. Akci Fotograf. Viz dokument Archiválie z Archivu bezpečnostních složek v sekci Dodatečné materiály.

[4] Viz dokument Kronika Veselí nad Moravou z roku 1969 v sekci Dodatečné materiály.

[5] NOVÁK, Milan. 2013. Historie skautingu ve Veselí nad Moravou. Diplomová práce. Brno: Masarykova univerzita. Str. 36.

[6] Podle diplomové práce Milana Nováka byla výstava po noční státní kontrole Státní tajné bezpečnosti úředně zakázána a část předmětů, především časopisy, byly označeny za protisocialistické. In: NOVÁK, Milan. 2013. Historie skautingu ve Veselí nad Moravou. Diplomová práce. Brno: Masarykova univerzita. Str. 36.

[7] Tamtéž. Str. 38.

[8] Viz dokument Pojetí oficiální kultury na stránkách kroniky Veselí nad Moravou 1980 v sekci Dodatečné materiály.

[9] Viz dokument Archiválie z Archivu bezpečnostních složek v sekci Dodatečné materiály.

[10] Tamtéž.

[11] Prověřovaná osoba je taková osoba, o kterou se Státní bezpečnost zajímala, ať už z toho důvodu, že z její strany očekávala potenciální nepřátelské jednání vůči režimu, nebo si ji vytipovala k tajné spolupráci. V případě tajné spolupráce později došlo k převedení svazku do kategorie tajné spolupráce (např. „kandidát tajné spolupráce“, příp. „agent“). In: Vysvětlivky k evidenčním pomůckám. abscr.cz [online]. [cit. 2022-08-25]. Dostupné z: https://www.abscr.cz/jmenne-evidence/evidencni-zaznamy-a-archivni-pomucky-vysvetlivky-zkratky/vysvetlivky-k-evidencnim-pomuckam/

[12] Viz dokument Stanovisko Rady Města Veselí nad Moravou k nepovolení festivalu Léto s muzikou v sekci Dodatečné materiály.

[13] Viz dokument Stanovisko k událostem v Praze dne 17. 12. 1989 sepsáno manželi Reichsfeldovými v sekci Dodatečné materiály.

[14] Viz dokument Zpravodaj Občanského fóra ve Veselí nad Moravou 25. 12. 1989 v sekci Dodatečné materiály.