Vlasta Lavalová

* 1924  †︎ 2021

  • „Začala jsem kašlat – a tehdy se ještě neuměla ta tuberkulóza léčit tak jako teď. A bylo na to jen, že musíš jíst dobrou stravu a že musíš být na vzduchu a tak. A já jsem měla vlastně začátek tuberkulózy. No, jenomže maminka... strýc jí to nabídl... a teď bylo do toho, že celej čtyřiadvacátej ročník musí pracovat v Německu. Brali všechny, co se narodili ve čtyřiadvacátým roku. No a strýc mě přihlásil, on byl v Sudetech a oni to počítali jako Německo. A on mě přihlásil jako dělnici, že tam mají málo… (pracovníků), že fůra německých vojáků, který šli na frontu, no a tak oni jim dali povolení, že já tam můžu pracovat jako dělnice. No, a takže mě přestěhovali, jenom mě, maminka tam nesměla vůbec vkročit. Ona byla Sokolka… velice činná v Sokole… a tak jenom já, já jsem vypadala tak na třináct, já jsem byla hrozně hubená, jako štangle, a tak oni si mysleli, tak ať si jde, tahle…“

  • „Bylo to krásný… opravdu… on každej nějak cvičil… necvičil jenom… to bylo i jako prohlášení, že tuhletu republiku milujeme a že ji nehodláme nikomu dát. To bylo z lidí cítit, takovej… to byla krásná píseň taky, já si nepamatuju ty slova, že prostě svou republiku nedáme. Nojo, a jak jsme ji museli dát. Proto jsem měla takovej vztek na ty Francouze a Angličany, protože my jsme měli s nimi smlouvy. Že kdyby nás napadl Hitler, tak že nám pomůžou. V poslední chvíli nám to odřekli, všechno. Takže já jsem měla na ně hrozně spadeno. A já jsem vždycky říkala: ‚Já si nikdy nevezmu cizince.‘ Ani za nic. No, a vidíš, vzala jsem si Luise. On se omlouval strašně a říkal: ‚My jsme o nějaký malý republice tam v Evropě vůbec nevěděli.“

  • Full recordings
  • 1

    Praha, 18.02.2021

    (audio)
    duration: 02:10:37
    media recorded in project Příběhy 20. století
Full recordings are available only for logged users.

Ztratím svoji rodinu a svoji vlast, ale nemůžu si pomoci

Vlasta s Luisem v květnu 1945
Vlasta s Luisem v květnu 1945
photo: archív pamětnice

Vlasta Lavalová, rozená Čepková, se narodila 9. prosince 1924 v Plzni jako nejmladší ze čtyř dětí Vlastislava a Fridy Čepkových. Její otec, vystudovaný inženýr, byl stavebním radou a matka, činná v Sokole, pocházela z významné podnikatelské rodiny Macenauerových. Výrazně vlastenecká atmosféra v rodině ovlivnila i Vlastin světonázor. Rodina se před válkou stýkala s celou řadou významných osobností. Vlastina starší sestra Emma Čepková je dodnes považována za jednu z nejlepších československých tenistek. Jejím manželem byl Eduard Outrata, během války člen exilové Benešovy vlády, v 50. letech vězeň komunistického režimu. Macenauerovi vlastnili velkostatek a zámky v Úlicích a Pňovanech, vesnicích ležících západně od Plzně. Na obou zámcích prožila Vlasta dětství a dospívání a také období, kdy byla nuceně nasazená na práci pro Velkoněmeckou říši. Úlice i Pňovany se staly součástí tzv. Sudet, majetek byl rodině zabaven a byli nuceni se vystěhovat. Pouze na zámku v Úlicích zůstal Vlastin strýc Pavel Macenauer, a to jako Němci tolerovaný dočasný správce. Vlasta nemohla kvůli situaci v nacisty obsazeném Československu dostudovat gymnázium a v rámci totálního nasazení měla odjet do Německa. V téže době vážně onemocněla a matce a strýci se podařilo vyjednat, aby byla přidělena na práci do zámecké zahrady v Úlicích. Během let 1938–1945 si začala psát deníky, ve kterých pohledem dospívající a citlivé dívky popsala postupnou proměnu vztahů mezi Čechy a Němci i události v pohraničí během války. Deníky byly knižně vydány pod souhrnným názvem Dnes nehlásili žádné popravy. V roce 1942 se v Úlicích seznámila s francouzským válečným zajatcem Luisem Lavalem. Křehký vztah, komplikovaný zpočátku vnějšími okolnostmi, přerostl nakonec v celoživotní partnerství. Po válce se Luis a Vlasta vzali a odjeli do Francie, odkud se po dvou letech znovu vrátili do Československa. Ve Francii, plni nadějí v lepší budoucnost, vstoupili do komunistické strany a oba podlehli iluzi spravedlivějšího uspořádání světa pod komunistickým vedením. Vlasta se zapojila do „budování socialismu“ a dobrovolně začala manuálně pracovat ve stavebnictví. Tehdy také považovala za spravedlivé, že majetek rodiny Macenauerových byl kompletně znárodněn. O iluze přicházela postupně, většina členů její rozvětvené rodiny byla po nástupu komunistů diskriminována a zámky Pňovany i Úlice postupně propadaly zkáze. Vlasta s Luisem natrvalo zůstali v Československu, přestože se pro ně největším zklamáním stala okupace v srpnu 1968. Vlasta se po pěti letech ve stavebnictví vrátila k práci s květinami a Luis až do penze pracoval v Armabetonu. Společně vychovali dva syny. Vlasta Lavalová zemřela 22. října roku 2021.