Ivan Landsmann

* 1949  †︎ 2017

  • “Zazvonil jsem u Jaroslava Hutky doma. Ke vchodu vedly strmé dřevěné schody, Jarek otevřel, postavil se do dveří a já se zeptal: ‘Vy jste pan Hutka?’ On odpověděl: ‘Ano, jsem. Co potřebuješ? Pojď dál!’ Velmi jsme si rozuměli a Jarek mi půjčil svůj ateliér, abych měl kde bydlet. Asi rok jsem pak v ateliéru zůstal, než mi v Rotterdamu pomohli sehnat vlastní byt. Ten Jarkův se nacházel jen asi 200 metrů od mého, stále jsme se navštěvovali a byli jsme spolu.”

  • "Nebýt Jarka Hutky, spisovatelem jsem se nestal. Jarek věděl, že trpím stresem, na Vánoce mi koupil blok a poradil mi: „Ivane, zapisuj si své zážitky a pocity, to ti pomůže, uvidíš.“ Tak jsem začal psát. Pak se mě Jarek zeptal, jak pokračuju. Já mu řekl, že něco mám, dal jsem mu to přečíst a on mi povídá: „Ale to nejsou žádné poznámky, to je kniha! Piš dál.“ Tak jsem psal dál. Když jsem dopsal první část, zeptal jsem se ho: „Jarušu, myslíš, že bych měl psát o hornictví?“ On na to: „Piš!“ Tak jsem psal."

  • Moji knihu chtěl přeložit nějaký Holanďan, asi třikrát u mne byl, přeložil začátek, ale pak to vzdal, že by to prý nebylo ono, že používám slova, která přeložit nejde.

  • „Já jsem se narodil v Novém Jičíně, to je Valašsko. Byly dohady, že to je Lašsko, ale zjistilo se, že to je Valašsko. Valaši jsou na to trochu pyšný, že jsou Valaši. Jako třeba Bolek Polívka. Ten o mně prohlásil, že nejsem Valach, ale Valalach, protože Nový Jičín to je hranice, ale zjistilo se, že to je Valašsko. Takže nejsu Valalach, ale Valach. Valašsko je tvrdé, jsou to tvrdé nátury a jsou to výborní lidé. Mí rodiče. Mamka se narodila v Příboře, to je kousek od Nového Jičína, otec je z Jihlavy. Oba se potkali v Tatrovce, taťka tam dělal mechanika, mamka brousila auta. Tak se potkali, vzali se, že. Bydleli jsme tedy v Příboře u babičky, nebylo kde. A pak taťka nějak vystudoval strojní průmyslovku, tak šel pracovat na důl Antonín Zápotocký, kde jsem později dělal i já. Odstěhovali jsme se do Havířova, tehdejšího Šumbarku. Tam jsem nastoupil do školy, do první třídy a bydlel tam až do vojny. Mám dva bratry. Jeden, ten podařený, je v Kanadě. Tomu se daří velice dobře, protože to je kapitalista, podnikatel. A ještě jednoho mladšího, který je pořád u mamky. Stále je to svobodný kluk a dělá zedníka."

  • „Když přišel osmašedesátý rok, tak na protest jsem přestal pracovat. Přestal. Rok jsem nedělal nic až do vojny. Rok jsem byl honěný, ne já sám, ale s kamarádama, s kterýma mám taky kontakt. Do vojny jsme čundrovali různě. Přehrada, Máchovo jezero, Oravská přehrada. Tam jsme to prožívali, sice bez peněz, ale byly holky. Vždycky jsme se nějak uživili. Já jsem to poznal tak, že jsem byl tenkrát v Karviné u kamaráda. Já už jsem potom málo spal doma, ale spíš tak různě po kamarádech. Jako kluk jsem měl možnosti všude. A jednou jsem byl u kamarádky přes noc. Teda, s jednou jsem chodil, ale spal jsem u jiné kamarádky, která měla zrovna volný byt. A ráno přiletěla ta moje holka, s kterou jsem chodil, a říkala: ,Vstávejte, je válka.‘ Že prý tanky jezdí. Tak jsme vyletěli ven a po Karviné jsme na té hlavní třídě viděli ty tanky. Nevěděli jsme, co se děje. Pak jsme se doslechli z rádia, že jsme tedy okupovaní sovětskou armádou, a teď jsme slyšeli výzvy, že se mají strhávat značky jako tabulky ulic ze stěn. Tak jsme se do toho vrhli. A ještě potom na protest, bylo nás asi dvanáct, jsme se nechali všichni dohola. Šli jsme k fotografovi, já napsal takový velký plakát: Okupanti v republice, naše vlasy do pudlice. Fotograf nás vyfotil zadarmo, tu fotku někde mám. (...) V šedesátém osmém už jsem chtěl zdrhnout. Už jsem měl ty myšlenky dávno, jenže já jsem buntoval ty kamarády, ale nikdo neměl odvahu. Měli strach, tak jsem říkal: ,Hoši, co tu budeme dělat? Máme možnost, jsou volné hranice. Jdeme.‘ Samotnému se mi nechtělo. (...) Měl jsem problémy s úřadama. Chodili ke mně. Pak jsem párkrát přespal doma. Brácha se vrátil z vojny v osmašedesátém. No a zvonili policajti. Já třeba spal doma, mamka byla jako pryč a on mě zapřel. Pak nás naháněli, nás bylo asi pět. Nechci jmenovat ty kluky, jednomu bych strašně poškodil. Ten má dneska strašně vysokou funkci. Na policajty nás vodili, vyslýchali. Byli jsme takoví lumpi. Jestli si pamatuješ na automaty na cigarety a ty my jsme chodili vykrádat. Vždycky jsem vzal cihlu, já měl dlouhé prsty, tak jsme to vytahovali a dávali za bundy a utekli. No a pak jsem narukoval na tu vojnu a tam jsem teprve byl pozvaný k soudu. Tak jsem dostal podmínku, myslím, že asi osm měsíců na dva roky. Příživnictví. Na ty krádeže nám nepřišli."

  • „Strach jsem tam nikdy nezažil. Jednou jsme na kombajnu do mořského oka najeli. To mě smetla voda. Mořská oka jsou takové kaverny. V zemi jsou místa, taková jeskyň a v ní je slaná, agresivní, jakoby mořská voda. To nikdo neví, kde to je. My jsme byli geologický průzkum od toho, abychom to prozkoumali. To se poznalo, jak začalo prosakovat. Tomu se říká štus. Nejdřív jde pomalu, pak se zvětšuje, zvětšuje a naráz to vybuchne. Voda je horší než oheň. A tak se mi to stalo. To zatopilo celý úplně překop, po celé šachtě to je. Záleží, jaké to mořské oko je. Zatopilo to, dělali jsme na devátém, osmé patro. Celé. ... Nikomu se nic nestalo, akorát já jsem měl trochu namále. Poslal jsem kluky pryč. Ale nic, byl jsem trochu potřískaný. Zavalilo nás též. Párkrát jsem měl takové úrazy, to se bez nich neobejde. Skoro všechny prsty polámané. ... To je sloj třeba. My jsme razili taky po sloji, po uhlí a my jsme to uhlí museli hledat, ono se ztratí. Uhlí jde třeba vodorovně a najednou je pokles třeba o tři metry dolů, tak jsme se museli vrátit a udělat svážnou. Svážná je takový kopec a do té sloje najet. Mezitím jsou taková volná místa, kde jsou třeba ty pestré vrstvy. Je to kámen mýdlový, zrádný. Je to zelené, červené, bílé. Různé barvy to má. Je to takový pěkný kámen, jenže zrádný a to neupozorní. Normální nadloží, to znamená břidlice, pískovec, slepenec, takové různé horniny dají na sebe upozornit. Jak to začne posypovat, tak ven. Pryč. Za chvíli to žuchlo. Jenže pestré vrstvy nedělají nic. V tom se člověk nevyznal. Najednou se to svalilo. A pod tím jsme museli dělat. Jeden hlídal nebo dva a já jsem tam musel jít první. Přeci tam nepustím kluky. Za ně jsem zodpovídal. Nejhorší také byly klobouky. Klobuk jsme tomu říkali. To také bylo v břidličném stropě. Já už jsem se v tom vyznal. To byly kmeny stromů, které zetlely. Z toho se stal kámen. Ta kůra – z toho se stalo uhlí. Stačilo do toho klepnout, a to se svalil jak tento stůl takový kámen. To spadlo taky někdy samo, kolik havířů to zabilo, ale já už přesně věděl, kde to je. To je rutina. člověk musí být v pozoru, nejde dělat flegmatika. Po střelbě jsem musel jít první, kluky jsem tam nepouštěl. Když se střelí, vše je volné, že. Je to volný prostor, pokoj a nad tebou je strop, kde jsou kameny. Musel jsem vzít takový starý vrták a objet to za sebou. Teď se vysunuly takové kolejnice, na to se daly dřeva, aby se ten strop aspoň trochu zachytil. Pak byly další práce. Když jsem to zajistil, tak už jsme tam vlezli. Navrtaly se tam tři lanka, my jsme tomu říkali klamoro – škrabák. Taková lžíce jezdila a přes rolku se to vyhrabávalo ven. Když se to vyhrabalo, tak jsme to zabudovali do těch hajcmanů. A tak to šlo pořád dokola. ... Ten důl měl devět pater a byl hluboko osm set metrů."

  • „Poslali jsme to Škvoreckému, a to mi právě pomohlo získat politický azyl. Měl jsem psí knížku a musel jsem se chodit hlásit na policii. On napsal dopis, že jsem spisovatel. Tak jsme to s Jarkem udělali tak, že mi na to dali status. Po deseti letech jsem měl nárok na holandské občanství. Dodnes jsem Holanďan, protože mi české občanství nedali. ... Škvorecký to nevydal, ale pomohl dopisem. ... To bylo také takové podivné. Jarek Hutka mi to tady zařídil a dozvěděl se o tom Stoilov, nakladatelství Torst. Měl zájem, že mi to vydá. Já jsem už také jezdil. Tak mi poslal smlouvy do Holandska, že mi všechny tři knihy vydá. Jenomže já ty smlouvy podepsal tam. A špatně, protože tam mělo být, že bych měl mít nárok na nějaké peníze z každé knížky, z každého vydání. Sice mi to postupně vydal, Pestré vrstvy ještě poslal do Holandska, ale bohužel ty smlouvy byly tak špatné, že jsem z toho neměl nic. Deset tisíc, ale žádné už další procenta, nic. Taky mě ošulil. ... Byla to kniha roku, s čímž jsem nepočítal. Taková sprosťárna, že. Moje matka to ani nečetla."

  • „Já jsem byl lump jako malý kluk, tak se mnou měli víceméně potíže, ale byli ke mně hodní. Byl jsem výborný žák až do třetí třídy, jenže se pak můj táta dostal do nějakého maléru na šachtě. To už dělal hlavního mechanika, když přišly nové kombajny. Dala se tam do kupy partička inženýrů a kradla chromované chrliče. Pamatuji se, že jsme měli v pětipatráku – činžáku takovou malou komoru a tam toho bylo haldy. Já tomu nerozuměl. A jednoho dne tatínek nepřišel domů a za pár dní přišli estébáci. Jako malý kluk jsem se schoval pod židličku, bál jsem se. Přišli, taťku sbalili, prohledali nám celý byt a sklep. Táta dostal, myslím, dva roky. Mě to pak nějak vzalo a přestal jsem se učit. Nějak jsem polevil. Mamka už musela jít na závory, neměli jsme peníze, nic. Musela dělat závorářku, nebylo na nás čas. Byli jsme tři kluci. On to vzal táta na sebe, takový byl frajer, tady ho mám na fotce. Studoval kdysi v Praze. Oni nedostali nic a on dostal tři roky. Pak přišel dom a už byl takový divný. On od nás potom odešel. Já jsem ty chlapy všechny znal, pak jsem jim to vyčetl za něho. Tvářili se divně."

  • „Já jsem žádné problémy na šachtě neměl, měl jsem tu nejlepší partu. Byli jsme tak sehraná parta, že to měl málokdo. Já to s klukama uměl, oni mě poslouchali, já jsem je nebuzeroval. Taky jsem byl většinou na koberečku u pana ředitele – soudruha. Taky jsem mu neříkal soudruhu, ale vždycky pane. Brali to špatně, ale co nadělali, když věděli, že jsem dobrý rafan, pracant. Vyhodit mě nikde nemohli, tak to prostě museli snášet. Akorát mi párkrát dali deset, dvacet procent z platu, což bylo dost. Na tři měsíce třeba. ... To byl takový úsek. Byli jsme tři party a to se střídalo. Ranní, odpolední, noční. Bylo nás pět v partě plus dopraváři na ranní směně. Na odpolední, noční jsme byli sami pět. A pak ke konci už, když mi bratr posílal pozvaní třikrát, čtyřikrát nebo víckrát, což mi samozřejmě bylo zamítnuto, to už jsem měl jít dělat hlavního předáka. Ale to už jsem odmítal, já jsem i odmítal dělat předáka směnového. Mě to prostě přestalo bavit. Byl jsem rozhodnut jet do Jugoslávie, na což jsem po těch čtrnácti letech měl nárok, protože to má člověk nárok jet na zdravotní dovolenou do Jugoslávie, což by mi musel dát. To už mi bylo jedno, tam bych nějak zdrhl. Jenže to poslední pozvání, co bylo, tak už jsem dal k žádosti. Moc jsem nedoufal. To už bylo asi páté. Tam byl jeden můj sok, nějaký Závorka, v komisi a on mi to zamítal. Absolutně. Že i když byl Valach, byl to strašně zarytý komunista. Nějaký předseda, ne předseda KSČ, ale něco takového. Poskok. Nakonec to vyšlo tak, že mi to dali, protože věděli, že tam jsem patnáct let. Co z něho budeme mít. Částečný důchod už bych měl mít. Budeme mu platit, na čelbě nebude, tak ho pustíme. Tak mi to potom vysvětlil jeden. Tak mě pustili prostě do té Kanady."

  • „Jel jsem přímo na pozvání do Toronta. To pozvání mi schválili. Jel jsem letadlem tady z letiště, z Prahy z Ruzyně do Toronta. Už mě čekali a byl jsem tam dva měsíce a pak jsem zase musel odejít. Nevím proč, z nevyjasněných důvodů. Bohužel. Prostě bratr mi řekl, že to nejde, že mluvil s těma na emigračním oddělení, že musím požádat buď z jiného státu o politický azyl, anebo z Československa. Tak jsem požádal v Holandsku, což mě považovali za špiona. Proč nepožádal tam? ... V Kanadě to bylo krásné. Byli jsme na dovolené asi týden na jezeru Lucky Lake, což bylo velké asi jako půl Československa. Týden jsme tam byli na ryby. Jinak jsem od prvního dne dělal u něho v dílně. Brácha utekl v devětašedesátém do Švédska, tam byl asi deset let. A pak do Kanady. Ve Švédsku dělal automechanika, tam už si udělal svojí firmu na volva. A za několik let se odstěhoval na tu Victorii, má tam krásný barák. ... Já jsem neutekl, on mě podvedl a vyhodil. Řekl mi, musíš se vrátit. Jenže já bych se nevrátil ani za nic, i když mě nechali sedět na letišti sedm dní u dveří. To mi tedy cvakalo. Furt jsem myslel, že budu deportován. Pak jsem sehnal ,talka‘ , Polku mi dali, já neuměl anglicky nic. A ta mě upozornila, abych lhal. Abych neříkal, že jsem šel za prací, ale z politických důvodů. A dali mi jenom takový papír – povolení na jeden rok, ale neřekli mi běž tam, běž tam. Prostě mi ho dali na letišti, autobus jede a dostavte se na tamtu a tu adresu, tam se o vás postarají. Já to našel, jenže to bylo zavřené. Tam nikdo nebyl, to byla falešná adresa. Tak jsem se potloukal dva měsíce po parkách, než jsem narazil na Hutku. Ten mi strašně pomohl. Jarek."

  • „My jsme měli nějakého mistra a on byl zarytý komouš. Já jsem byl takový výlupek a on mě furt nějak péroval a tak dál. Že mám delší vlasy, furt měl něco proti. Tak jsem šel k holiči a nechal jsem se dohola. Přišel jsem tam a on mě chtěl za to zmlátit. Tak jsem tam přestal chodit a šel dělat závozníka na to železo."

  • „Já jako předák jsem měl za úkol vést tu partu, napsat takový plán, co se má udělat dneska, napsat třeba na střelbu palníky, kolik máme navrtat děr a tak dál. To byl takový kolotoč. To se navrtalo, nebo když bylo střeleno, vybralo, zabudovalo, zas navrtalo, vybralo, zabudovalo. To byl takový kolotoč podle toho, jak se dařilo. Člověk se nezastavil. Hlavně záleželo na té šachtě, jak to člověk s těma klukama umí, že když nejsou sehraní, tak to nejde. A já měl tu partu, já nemusel nic říkat. Oni už kluci věděli, co mají dělat. Ten šel pro hadice, ten pro sbíječku, ten zas nanosil to a já jsem samozřejmě dělal s nima. I když bych nemusel. A štajgr? Zaleželo jaký, oni byli většinou komunisti. Některý byl teda s prominutím svině, s těma jsem měl potíže, neštval jsem se s nimi. Se mnou taky nebylo rady. ... Nikdo nebyl ve straně, dávali mi kluky, abych si vzal někoho. Nejdřív jsem se ptal: ,Jsi komunista?‘ ,Kandidát.‘ ,Tak běž, běž.‘ Tak říkali: ,Proč ho nechceš?‘ ,Nechcu ho.‘ Tak jsem měl kluky, ti byli anti. Všichni."

  • „Jarek se hned po revoluci odsunul sem. A mně už to začalo být líto, taky jsem si říkal, že už tu nechci umřít jak Jan Amos Komenský. Nikoho tu nemám. Holandština mě tak nějak štvala. Říkám si, tak co? Co mi tam můžou udělat? Vrátím se zpátky. Lákal mě Vlastík Třešňák, Jarek Hutka. Pojď, vrať se. Koupil jsem barák, budeš mi dělat domovníka tam někde v Kamenicích. Pak mi do Holandska začala psát nějaká paní, že četla moji knížku. A jmenovala se nějaká Lucie Váchová, která má bratra v Utrechtu a jezdívala tam. Tak jsme si psali a měla jednou cestu za bratrem a že by mě ráda poznala, viděla, tak se za mnou zastavila. A skončilo to tak, že jsem se nakonec odstěhoval k ní do Prahy, do tohoto bytu před sedmi lety. Takže od roku 2000 žiji tady."

  • „Když skončila vojna, to jsem nastoupil jako závozník na plynových flaškách u ČSAD. Tam jsem dělal tři měsíce a pak jsem si říkal, že půjdu tak na rok na brigádu na šachtu. To vydržím. Seznámil jsem se přitom s mojí holkou – bývalou manželkou. A zakrátko, po roce necelém, jsem se musel ženit. Neměli jsme byt, tak jsme bydleli v podnájmu v nějakém Dárkově u nějaké ženské, než jsem získal byt. Jsem si říkal, že potřebuji nějaké prachy, tak z té šachty neodejdu. Nejdřív jsem dělal v geologickém průzkumu u vrtů. Tam bylo málo peněz, tak jsem chtěl jít na čelbu razit. To mi celkem šlo a za dva roky už jsem dělal předáka, což je neuvěřitelně brzo. Patnáct let jsem tam vydržel."

  • „Já tam jezdívám občas. Vždycky dvakrát do roka navštívit. Za mamkou a taky pár kamarádů, ale s těma, co jsem dělal na šachtě, se vůbec nevidím. Hledal jsem je, třeba Tondu z Bohumína. Nevím, co s nimi je. Ale dozvěděl jsem se, že ti další kamarádi taky z Havířova, kteří také dělali, ale ne u mě v partě, že už jich je asi polovina. Šli pod drn. Teď jsem tam byl a kamarád mi povídá, že umřel Vlastík. Starej jak já."

  • „Byl jsem z toho úplně paf. Volnost. Tam už bylo možné cítit tu volnost. Pro mě ale byla problém řeč. Já první, co jsem hledal, byly české hospody, protože mi brácha v Kanadě řekl, že v Holandsku, kdyby náhodou, tam je plno českých hospod. Jenže tam není ani jedna, já jsem je hledal v katalogu. Nikde nic. Pár jugoslávských. ... To jsem seděl jednou v hospodě a prohlížel si ten katalog hospod. Měl jsem slovník, a tak jsem tomu číšníkovi naznačoval, že hledám českou hospodu. Seděl jsem u barpultu a najednou si přisedl chlapík a promluvil na mě lámanou češtinou. To je jak z pohádky, že? Že tu byl za války v zajetí a tak... že tady chvilku byl, pracoval a uměl trochu česky. Poradil mi, že v Rotterdamu zná nějakého Hutku, že ví, že to je zpěvák. A Janu Beranovou – spisovatelku. Já jenom slyšel, že nějaký Hutka je. On mi pomohl zjistit číslo a rozjel jsem se do Rotterdamu z Amsterodamu. Našel jsem ho, přišel jsem tam k němu, jenže nikdo neotevřel. Tak jsem hledal tu Janu Beranovou. Taky zvoním, nikdo neotevřel. Pak jsem se dozvěděl od jedné Holanďanky, že ta Beranová odjela na dovolenou někam do Španělska a vrátí se až za dva měsíce. O Jaroslavovi Hutkovi jsem nevěděl nic. Měl jsem pár peněz, asi dvanáct set dolarů, co jsem si vydělal u bráchy. On mi platil padesát denně. Jako nádeníkovi. Tak jsem si našel hotel, tam jsem přespával, a když mi peníze došly, tak nezbylo než po parcích, v obilí a tak dál. Furt jsem chodil zvonit k tomu Hutkovi. Trvalo to měsíc a půl, skoro dva, než jsem ho zastihl doma. Jsem zazvonil jednou a on mi otevřel. Tak jsme se stali velkými kamarády. ... To byl on. Já měl takové stresy, nebylo divu, zažil jsem si toho dost. On mi řekl: ,Ivane, podívej se. Nejlepší lék na to je psát. Piš, piš si deník. To ti pomůže.‘ Tak jsem si začal psát deník a pak jsem řekl, ať si to přečte. On říká: ,To není deník, ale knížka. Piš dál.‘ Tak jsem začal psát Pestré vrstvy. A pak říkám Jarkovi, jestli mám psát o dolech. On na to: ,Jasně, piš.‘ Tak vznikly Pestré vrstvy. Vlastně to měly být dvě knížky, ale dali jsme je dohromady."

  • Full recordings
  • 1

    Praha

    (audio)
    duration: 01:47:15
  • 2

    Praha, 30.10.2007

    (audio)
    duration: 01:29:06
    media recorded in project Příběhy 20. století
  • 3

    v Praze, 24.03.2016

    (audio)
    duration: 02:13:00
Full recordings are available only for logged users.

Nejhorší jsou pestré vrstvy

Ivan Landsmann (1985)
Ivan Landsmann (1985)
photo: Pamět národa - Archiv

Ivan Landsmann se narodil 26. února 1949 v Novém Jičíně. Když mu bylo devět let, byl jeho otec uvězněn - a nadaný žák Ivan začal mít ve škole problémy. Učil se na malíře pokojů, ale učení nedokončil, až do svého odchodu na vojnu pak pracoval jako závozník. Když se z vojny vrátil, oženil se a začal pracovat na šachtě Antonín Zápotocký v Havířově, vydržel tam dlouhých patnáct let. Nicméně ovzduší v Československu mu bylo těsné a rozhodl se emigrovat. Nejdříve za brarem do Kanady, potom zpět do Evropy, do Holandska. Tam mu v jeho nelehkém emigrantském životě dosti pomáhal Jaroslav Hutka, mj. na Hutkův popud začal Landsmann psát knihy, většinou autobiografického ladění. Kniha Pestré vrstvy obdržela cenu Lidových novin Kniha roku. V roce 2000 se vrátil zpět do České republiky. Ivan Landsmann zemřel 17. března roku 2017 ve věku 68 let.