The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Hana Landová (* 1934)

• narodila se 17. dubna 1934 v Praze

• otec Prokop Stanislav utrpěl během 1. světové války zranění ruky a lebky

• po válce jako učitel pomáhal na Slovensku a zakládal sokolské spolky

• v roce 1939 na následky zranění umírá, Haně Landové bylo pět let

• za války zpívala v Kühnově dětském sboru

• v roce 1953 maturovala na vyšší sociálně-výchovné škole

• matka Marie Stanislavová pracovala od 50. let v Národní knihovně, kde byla její kolegyní Lída Clementisová, manželka popraveného ministra zahraničí Vlada Clementise

• v roce 1959 se provdala za Vavřince Landu

• manželově rodině komunisté po roce 1948 zabavili rodinný Módní dům Landa

• manžela vyhodili z vysoké školy, musel nastoupit k vysokým pecím a později pracoval jako domácí dělník ve výrobním družstvu Směr

• po mateřské dovolené pracovala u památkářů a později v národním podniku Výstavnictví při Ministerstvu kultury

V pěti letech sirotkem

Když se Hana Landová, rodným příjmením Stanislavová, narodila, rodina si užívala klidného období mezi válkami. Otec Prokop Stanislav měl za sebou zkušenost v první světové válce, kde byl na italské frontě na sklonku roku 1917 raněn do ruky a do hlavy. Vystudovaný učitel vítal nově založené Československo a jako nadšený sokol šířil myšlenky nové republiky a ideály Sokola v několika slovenských městech. „Učil v Pezinoku a tam a v dalších městečkách zakládal sokolské jednoty. V Pezinoku v jeho přítomnosti očekávali návštěvu prezidenta Masaryka a otec tehdy stál v přivítacím výboru vedle faráře a starosty,“ vypráví Hana Landová. Ona sama si na tatínka nepamatuje. Zemřel, když jí bylo pět let. „Postřelili ho do ruky a do hlavy. Maminka vždycky vyprávěla, že jí říkával: ‚Podívej, Mařenko, jak tvrdá je česká lebka.‘ I když se uzdravil, znovu se začalo jeho zdraví horšit v roce 1938. Začal špatně vidět a měl problémy s rukou. Až při pitvě se zjistilo, že smrt mu způsobilo ono zranění lebky, přesněji krevní sraženina tam.“ Pohřeb otce se odehrál už v nacisty okupované Praze. I přesto jej přišli vyprovodit sokolové ve slavnostních uniformách s tasenými šavlemi. „O tatíčkovi tehdy vyšel oslavný článek v novinách, ale o jeho členství v Sokolu tam nepadlo ani slovo. Taková byla doba. Až jako dospělá jsem si uvědomila, že táta by asi skončil velmi špatně, možná v koncentráku nebo bůhví kde,“ doplňuje pamětnice.

Matka Marie Stanislavová, také původní profesí kantorka, pocházela ze staré jihočeské rodiny. Její otec byl českobudějovický středoškolský profesor Petr Šesták a matka Rozina pocházela z rodiny „fischmeisterů“ na rybnících Rožmberk a Bezdrev. Mezi rodinné přátele patřil podle vyprávění pamětnice také spisovatel Karel Klostermann: „V knize Snímky lidí a věcí zmiňuje prababičku Magdalenu, která byla vynikající kuchařka a dělala při výlovech rybníků hostiny pro panstvo. On na její adresu v knize píše: ‚Milostivá paní, ty vaše ryby, to byla pochoutka.‘“

Přebytečné lístky dávala rodina během války židovskému synovci

Okupaci Československa německými vojsky zažila pamětnice jako malé dítě v Českých Budějovicích, když byla s maminkou na návštěvě u prarodičů Šestákových. Pamatuje si, jak se s maminkou dívaly z okna, jak venku řádila chumelenice a velký vítr: „Naproti nám v domě vyvěsili hakenkreuz, což jsem viděla poprvé v životě. Najednou přišel takový poryv větru, že se ta vlajka zlomila a vichr ji unesl.“ Po smrti otce zemřel o rok později i dědeček Šesták a matka se s ovdovělou babičkou přestěhovala zpět do Prahy.

Rodina žila v rozlehlém bytě v Žitomírské ulici, který měl i pokojík pro služku a balkón. Matka tehdy byt zmodernizovala, když nechala vybourat kamna a zařídila plynový sporák. V koupelně zavedla místo válcových kamen karmu a ohřívač vzduchu, domácnost si zakoupila také lux. „Vedle pomáhání mamince v domácnosti bylo mou povinností česat třásně na koberci, protože za války už jsme samozřejmě služku neměli,“ vzpomíná Hana Landová. Vychodila obecnou školu ve Vršovicích a jako žákyně během války zpívala v Kühnově dětském sboru. Ve zpěvu pokračovala i na gymnáziu, kde se během jedné návštěvy poprvé v životě krátce po skončení války setkala s Janem Masarykem a Hanou Benešovou.

Válku rodina prožila bez větších problémů, kromě strýce Karla Stanislava, otcova bratra. Ten se před válkou oženil s Židovkou Reginou a oba dva byli odvlečeni do koncentračních táborů. Strýc Hany Landové válku přežil v Terezíně, teta Regina přežila Osvětim. „Měli jednoho syna, který mohl zůstat u rodiny, ale kvůli původu nedostával ani potravinové lístky. Rodina vždy spolupracovala, takže maminčina sestra Růžena, jejíž manžel byl zvěrolékař a nepotřebovali tudíž tolik lístků na maso, vždy posílala lístky k nám a my je zase dávali tatíčkově sestře, která se o malého Miloše starala. Nebyli jsme zdaleka samotní, kdo pomáhal,“ říká pamětnice.

Když v Praze vypuklo Pražské povstání, byla Hana Landová jako žačka základní školy doma. Staršího bratra tehdy učitelé z gymnázia ve Slezské pustili domů dřív. Všichni se několik dní schovávali ve sklepě. „Bydleli jsme ve velkém činžáku s výtahem. Jedna polovina sklepa byla vyklizená a každá rodina v něm měla svůj koutek. My jsme si do toho našeho nastěhovali postel po služce a měli jsme tam spoustu dek a peřin. Maminka napekla malé biskupské chlebíčky, abychom nezemřeli hladem, zabalila rodinné šperky – a to jsme vždycky nosili dolů do sklepa. Jedna paní tam nainstalovala bubínek, taková malá kamínka, a tam vařila guláš.“ Pamětnice si vybavuje také vilu v blízkosti domova, kde sídlila Hitlerjugend: „Ve vile bylo mnoho žen, které to tam řídily. Přišlo 8. května a okolo našeho domu šly pak dvě tyto ženy v uniformách, měly oholené vlasy a ruksak na zádech. Naše paní správcová tehdy v županu vyběhla ven a praštila tu jednu, až se jí cukr, co měla v ruksaku, rozsypal na zem.“

Manžel bojoval v Pražském povstání

Vavřinec Landa byl o dvanáct let starší než jeho žena. Když byla na konci války pamětnice teprve malé děvče, její budoucí muž se vydal během Pražského povstání k Československému rozhlasu. „Manžel maturoval v roce 1942. Měl jít na práci do Německa, ale místo toho se dostal na textilní školu do Brna,“ vypráví Hana Landová. Vavřinec Landa pocházel z rodiny s textilní tradicí –⁠⁠⁠ jeho otec byl majitelem Módního domu v Karlíně. „V roce 1945 žil manžel v domě na Karlínském náměstí. Slyšel volání o pomoc v rozhlase, a tak se vydal na nejbližší sraz bojovníků do kasáren na náměstí Republiky. Tam potřebovali někoho, kdo mluví rusky i anglicky.“ Vavřinec Landa ovládal oba jazyky a dostal se k rozhlasu k Balbínově ulici. Pamětnice vypravuje, jak manžel mimo jiné přes barikády běžel se vzkazem k vysílači ve Strašnicích, a když se vrátil do centra, zjistil, že hlavní budovu rozhlasu mezitím zasáhly německé bomby. „Ve vstupní hale ležela těla jiných mladých chlapců. Měl štěstí. Když povstání skončilo, vyprávěl, jak se šel po několika dnech poprvé domů vykoupat a najíst. Nemluvil o sobě nikdy jako o hrdinovi, spíš svou pomoc v povstání bagatelizoval,“ doplňuje jeho pamětnice.

Rozhlasový vysílač ve Strašnicích, kam byl Vavřinec Landa 5. května vyslán, hrál při pražských bojích zásadní roli. Jeho prostřednictvím se vysílaly zprávy České národní rady a řídila se celá povstalecká armáda v hlavním městě. Signál vysílače byl navíc slyšitelný po celých Čechách a jeho volání o pomoc 5. května znamenalo signál k povstání na celém dosud neosvobozeném území Československa. Zaměstnancům vysílače se podařilo odzbrojit německou stráž 5. května okolo 13. hodiny. Přivolali na pomoc české policisty, kteří převzali stráž nad vysílačem. „Vysílač přenášel modulaci z hlavní budovy rozhlasu na Vinohradské třídě. Německému letectvu se 6. května podařilo hlavní budovu rozhlasu zasáhnout a vyřadit její hlasatelny z provozu. Technici obsluhující vysílač vytvořili přímo v jeho provozních budovách s pomocí přineseného mikrofonu improvizované studio a po hodině a půl od posledního hlášení z Vinohrad se jim podařilo povstalecké vysílání obnovit. Mezitím technici z hlavní budovy zprovozňovali záložní studio v budově Husova sboru na Vinohradech, které převzalo vysílání 7. května v 16.35. Němci se dále snažili povstalecké vysílání umlčet a v okolí budovy na Vinohradech i v okolí vysílače na Třebešíně padlo jejich náletům za oběť několik desítek českých občanů,“ popisuje události květnových dní web mistapametinaroda.cz.

Už zase nesmíš, Haničko

V únoru 1948 jela Hana Landová na svůj první lyžařský výcvik. Vzpomíná, jak její lyžařskou výbavu maminka dala přešít z otcových kalhot. „Byla bída, já měla jen promokavou větrovku, upletenou čepici od maminky, boty, lyže a hůlky půjčené od Francka Laurinů. Když jsme se vraceli, maminka na mě čekala na Wilsoňáku. Puberta se mnou už házela a já měla tehdy politických vtipů na rozdávání. Maminka mě zastavila: ‚Haničko, teď už zase nesmíš, jako za války.‘ Šly jsme po Korunní třídě dolů k Ruské ulici a tam stál muž v civilu a přes ruku měl flintu. Tak to byl můj vstup do další éry, která pokračovala březnem 1948, kdy jsme stály s maminkou dlouhou frontu, abychom se poklonily zesnulému Janu Masarykovi.“

Převzetí moci komunisty se v rodině často diskutovalo. Původně byli lidé plní optimismu, že to vydrží jen do švestek. Nestalo se a Československo si na návrat do svobody muselo počkat dalších čtyřicet let. Maminka Hany Landové Marie Stanislavová se po smrti své matky začátkem 50. let musela vrátit do práce. Dostala místo v Národní knihovně. „Pracovala v oddělení povinných výtisků. Často jsem za ní chodila. To prostředí bylo úžasné, ale taky tam byla šílená zima. Pracovníci měli okolo sebe omotané deky,“ vzpomíná Hana Landová na historickou budovu Klementinum. Marie Stanislavová se tam seznámila s výjimečnými osobnostmi, mezi nimi byl například Miroslav Halík, otec kněze a spisovatele Tomáše Halíka. Miroslav Halík působil v Národní knihovně jako bibliograf v letech 1953–1961. Byl známý tím, že připravoval k vydávání díla Karla Čapka, později i bratra Josefa.

Mezi kolegy Marie Stanislavové v Národní knihovně patřil také další významný knihovník Boris Mědílek anebo Lída Clementisová, manželka někdejšího komunistického ministra zahraničí Vlada Clementise. „Paní Lídu jsem tam potkávala jako takový přelud. Byla to krásná, elegantní a tichá paní, která nesměla brát telefony a nesměla se s nikým bavit,“ říká pamětnice. Lída Clemetisová se za Vlada Clementise provdala v roce 1933. Válku prožili v Paříži a později v Londýně a do Československa se vrátili v roce 1945. Po smrti Jana Masaryka se Clementis stal ministrem zahraničních věcí, ale po dvou letech jej komunisté donutili rezignovat. V lednu 1951 jej zatkli a uvěznili a ve vykonstruovaném procesu o rok později odsoudili a popravili. Jeho manželku zatkli také, propustili ji až po popravě manžela v prosinci 1952. Dostala zákaz veřejného vystupování a 1. května 1953 nastoupila do Národní knihovny. „Byla velmi pilná – splněním závazku k 9. 5. 1945 ušetřila v roce 1955 jednu pracovní sílu při bibliografickém popisu. Zvýšila si kvalifikaci, když od listopadu 1955 do října 1956 absolvovala střední knihovnický kurz pro absolventy škol 3. stupně. V knihovně byla zaměstnána až do 14. ledna 1964. Pak byla přidělena do Základní knihovny ČSAV. Podle vzpomínek PhDr. Vladimíra Kaňky, který s ní pracoval ve jmenném popisu začátkem šedesátých let, byla i jako padesátiletá žena velmi krásná. Chodila oblečená s nenápadnou elegancí, pilně psala na psacím stroji a hodně kouřila. Její fyzický a psychický zdravotní stav byl chatrný, poznamenaný pobytem ve vězení. Nakonec se však dožila téměř osmdesáti let a zemřela 4. ledna 1988,“ uvádí web Národní knihovny.  

Tchánovi vzali nejdřív obchod a později i dům

S Vavřincem Landou se Hana seznámila v polovině 50. let na plese. Svatbu měli v roce 1959. O rok dříve zemřela na rakovinu manželova sestra a mladý pár se rozhodl pomoci tak, že si k sobě ještě před svatbou Hana Landová vzala na starost pětiletého synovce. Hana Landová se přivdala do rodiny bývalých podnikatelů. Její tchán Vavřinec Landa starší vlastnil před komunistickým převratem rohový dům na Karlínském náměstí, známý jako Módní dům Landa. Koncem 50. let už rodině nepatřil ani obchod, ani dům. „Každý den jsme čekali, že nás vystěhují. Nakonec se nás ale zastala jedna soudružka na národním výboře. Děda vyprávěl, že to byla jeho bývalá zákaznice. Kdysi si prý u Landů něco koupila a děda jí špatně vrátil peníze, zůstal jí dlužen asi dvě tři koruny. Večer při vyúčtování na to přišel a peníze jí šel tentýž den vrátit. Na základě jeho poctivosti nás prý nechali být,“ říká pamětnice.

Původní majitel Vavřinec Landa i přesto nadále žil ve strachu, že se kdykoliv objeví kontrola a obyvatele obviní z toho, že je na ně byt příliš velký. Jeden pokoj byl proto vždy uklizený a rodina předstírala, že v něm žije podnájemník. První patro, kde původně šily švadleny, národní výbor nechal přestavět na tři byty a pronajímal je.

Nárožní činžovní dům koupil tchán Vavřinec Landa v roce 1912. Jeho babička Marie se se svou dcerou Filoménou živila tkalcovstvím v Jilemnici. V 70. letech 19. století se Marie s celou rodinou, včetně Filomény, usadila v Karlíně a otevřela svůj krámek. „Filoména potom měla dva syny, Vavřince a Antonína. Její manžel měl pletařskou dílnu na Smíchově, ale brzy zemřel a ona zůstala na obchod sama. Vavřinec kvůli smrti otce skončil gymnázium v kvintě a plně začal matce pomáhat. Tím mohl alespoň zajistit studia mladšímu bratrovi.“ Vavřinec si vzal hypotéku a koupil rohový dům na náměstí, kam obchod přesunul a tím jej rozšířil. Vybudoval reprezentativní vstup z Křižíkovy ulice a nepodceňoval tehdy žádný detail. Zaměstnal kromě prodavačů také švadleny a aranžéra. „Pracoval pro něj pan David, který později po druhé světové válce dělal aranžéra v Domě módy na Václavském náměstí. Už jeho výlohy u Landů byly neskutečné. Byly často i pohyblivé –⁠⁠⁠ například černošská pradlena, jak pere utěrky. Anebo takzvané bílé týdny po Novém roce bývaly tehdy v Karlíně pojmem.“

Módní dům Landa se specializoval na prádlo. V přízemí se prodávaly látky a výrobky do domácnosti, jako utěrky, ručníky a ubrusy, a v prvním patře pracovaly švadleny. „Dole jste si koupila látku a v patře jste si z ní něco nechala ušít. Vedle byl sklad a z půdy pak děda nechal postavit dvougarsonku a ateliér, kde stály šicí stroje v řadě a tam se šilo pánské prádlo,“ přibližuje Hana Landová místo, které už ona sama v 50. letech zažila úplně jinak. Tchyně pracovala v obchodě a pomáhala s účetnictvím. Mrzelo ji, že jejich rodinný obchod nedosahuje kvality konkurence Mičíka ve Vršovicích, dodává s úsměvem pamětnice. Když komunisté rodině vše, co po generace budovala, zabavili, museli starší manželé Landovi před odchodem do starobního důchodu nastoupit do práce v jiném „textilu“.

Z Módního domu Landa se stal státem řízený Textil, kde se nově prodávaly i koberce. „Zlikvidovali tu krásnou architekturu v obchodě. Byl tam původně dlouhý pult lemovaný zrcadly a u toho ještě židličky pro zákazníky. Tradovalo se, že si tam lidé z okolí vždy k večeru chodili povídat. To všechno se zestátněním zmizelo,“ říká Hana Landová.

Procestovali celou Evropu

Hana Landová vystudovala vyšší sociálně-výchovnou školu a pracovala nejdříve ve školství jako učitelka v mateřské škole a později jako vychovatelka v internátu. V 60. letech se jí narodily dvě děti – Magdalena a Robert. Manžel nemohl kvůli buržoaznímu původu vystudovat a v té době pracoval pro družstvo Směr jako domácí dělník. Díky dobrým organizačním schopnostem se později vypracoval na vedoucího obchodního oddělení. Když si chtěli manželé vydělat na jejich společnou vášeň –⁠⁠⁠ cestování –⁠⁠⁠ vyráběli spolu po nocích cínové vojáčky. „Naše první cesta vedla do Rakouska, Švýcarska, Francie a Španělska. Měli jsme několik připravených obálek s měnou příslušné země. Když jsme přijeli do první rakouské vesnice, děti byly tak nadšené, že vůbec nechtěly pokračovat v další cestě,“ vzpomíná pamětnice a přidává další zážitky. „Ve Valencii byla tehdy ukotvená americká válečná loď. Chtěli jsme si ji samozřejmě prohlídnout. Přijeli jsme do města a zastavili před příjezdem do přístavu v očekávání, že nás čeká nějaká zevrubná kontrola, že tam bude stát někdo, kdo nás pustí do areálu. Viděli jsme, že místní prostě jedou blíž k lodi, a tak jsme je následovali. Američtí vojáci nás pak ochotně provedli po celé lodi.“ Na tomto konkrétním zážitku si Hana Landová uvědomila, jak odlišná byla psychologie lidí žijících ve východním bloku. „Byli jsme zkrátka omezeni,“ dodává pamětnice.

Při cestě domů tehdy poprvé a naposledy v životě rodina zapřemýšlela o emigraci. „Vraceli jsme se přes Innsbruck v Rakousku, spali jsme tehdy někde ve stanu, ale byla neděle, tak jsme se šli podívat do města. Všude zvonily kostelní zvony, lidé vycházeli ven a procházeli se ulicemi. Ta pohoda lidí, ta bezstarostnost neděle, sváteční atmosféra, ty kostelní zvony, cukrárna, sváteční oblečení a kloboučky dam na hlavách, rukavičky na rukách, to bylo něco neskutečného! Tehdy jsem se rozplakala. Uvědomila jsem si, jak jsem blízko tomu, abychom tam zůstali. V Praze jsme ale měli babičky a domov. Tak jsem to obrečela a jeli jsme zpět.“

Uvolnění v 60. letech prožívali s očekáváním svobody a otevření hranic. Občas chodili s manželem na přednášky, a když přišel srpen 1968, přišla studená sprcha. „Na předvečer okupace si pamatuju velice dobře. Byla jsem s maminkou a dětmi na chatě blízko Sázavy, manžel byl v Praze se svou maminkou. Večer jsme šly na procházku. Rádio jsme hned ráno nepouštěly kvůli spící dceři. Ráno jsem si říkala, že musím jít na nákup. Seběhla jsem dolů na silnici, mým zvykem bylo, že jsem vždy někoho stopla na Sázavu. Někdo mně zastavil, ten šofér byl nerudnej, říkala jsem si, co se děje. Dojeli jsme na Sázavu a tam už byly u všech obchodů dlouhé fronty.“ Hana Landová se o okupaci dozvěděla od rodinného přítele. „Asi poprvé v životě jsem tehdy na veřejnosti řekla sprosté slovo. Pustila jsem tašky a ulevila si: ‚Ty svině.‘“ V parku vedle jejich karlínského bytu se mezitím usadili sovětští vojáci a rozstříleli okna a strop v jednom z pokojů. „Museli jsme okna vyměnit a na stropě máme dodnes dvě díry po kulkách. Kdykoliv jsme měli v domě malíře, chtěl vždy díry opravit. Vždycky jsem odmítla s tím, že díry ve stropě tady zůstanou napořád jako připomínka toho dne,“ uzavírá pamětnice.

Dobu normalizace manželé prožili mezi prací a rodinou. Hana Landová pracovala v památkovém ústavu a později na národním podniku Výstavnictví, který spadal pod Ministerstvo kultury. Manžel Vavřinec ze své pozice vedoucího obchodního oddělení družstva Směr často vyjížděl na veletrhy do zahraničí. „Kromě častých cest do NDR manžel jezdíval i do Norimberku. Na veletrhu hraček se tak seznámil s výrobcem forem na plastová letadla. Tyto starší formy Vavřinec koupil a v rámci družstva Směr se začaly vyrábět v Československu. Také se tam dal do kontaktu s anglickou firmou, od které získal formy na hračky dětských postýlek a kolébek,“ vzpomíná Hana Landová.

Po revoluci získala rodina majetek zpět

V roce 1987 se s manželem rozvedli, on se přestěhoval za svou přítelkyní do Kanady, po jejím úmrtí se ale po revoluci vrátil do Československa a rodina se dala znovu dohromady. Vavřinec Landa po sametové revoluci hned požádal o navrácení majetku a dům v Karlíně získal zpět. Rodinnou textilní tradici už ale mladá generace Landů neobnovila.

Hana Landová byla v prvních letech svobody nadšená z možnosti poznávat další země a z příležitostí pro své děti, které jim nová doba umožnila. Zklamání přišlo koncem 90. let. „O svobodu už nešlo, každý si mohl najít svou cestu v životě. Šlo ale o orientaci v myšlení. Hlavně s Milošem Zemanem se to začalo uchylovat stále víc na Východ – a to bylo obrovské zklamání. Teď máme zase strach z bláznivého Putina a z atomových zbraní,“ říká pamětnice v červnu roku 2022, jen několik měsíců po vypuknutí války na Ukrajině.