Hana Lamková

* 1934

  • “To jsme byli doma, tatínek s bráchou stavěli barikádu. Barikády byly všude tehdy. U nás je dělali z těch dlažebních kostek. Někdo to tam musel vzít na povel, kdo o tom měl ponětí. To bylo velmi dobře vystavěné a takovou to mělo chodbičku cik cak, že se tím dalo proběhnout nebo projít. Káceli kaštany v ulici na ty barikády. To začalo toho pátého [května], ale už předtím se to chýlilo, každý tušil, že bude konec. Maminka šila československé vlaječky do oken. Když začalo povstání, toho pátého [května], dávali jsme ty vlaječky do oken a koukali jsme, jak Slezskou a Vinohradskou ulicí jezdí k rozhlasu auta plná chlapů se zbraněmi.”

  • “A byl nádherný den, svítilo sluníčko. Nechala jsem si kabát u nich v bytě a šly jsme si hrát na louku vedle toho baráčku. Tam jsme blbly, honily jsme se a všechno možné. Přišel tatínek zahradník a říkal: ,Oběd je na stole.' Já věděla, že musím domů. Věra s tím malým bráchou se taky sebrali. Já měla, protože bylo teplo, kabát sundaný a uložený u nich v tom bytě. Šla jsem s nimi do jejich domu pro ten kabát. Vtom ten tatínek začal volat - protože byla slyšet letadla a začínaly být slyšet nějaké detonace. Ten tatínek volal: ,Shazujou bomby!' Koukla jsem se na nebe, kam se díval, a viděla jsem, že něco padá z těch letadel. To bylo opravdu vidět, že něco z toho letí. Vtom už jsme přiletěli. Oni pádili do toho baráku a já s nimi. Dveře do jejich bytu byly otevřené. Běžela jsem si pro ten kabát a viděla jsem, že tam nikdo není. Oni běželi do krytu, ale to já jsem nevěděla. A tak jsem si vzala ten kabát a vtom začaly všude kolem padat bomby. Napresovala jsem se mezi skříň a stěnu do takové úzké mezery, jako když kočka v nebezpečí vleze do nejužší díry. Takový instinkt. Pamatuju si, že jsem se modlila, ačkoli normálně mé náboženské city nebyly nijak intenzivní, ale taková chvíle vás dožene. Vyletělo okno, všechno sklo - to bylo v kuchyni. Oni měli kuchyň, pokoj a přes kuchyň se šlo do toho pokoje. Byla jsem v kuchyni natlačená u té skříně. Byla klika, že to sklo z oken na mě nevyletělo. Oni měli takový kuchyňský stůl před tím oknem a tam byly čtyři židle a na stole byly talíře, kde byly bramborové knedlíky se zelím. To bylo plné střepů a hlíny, protože jak to napadalo do parku, lítaly všude šutry a zemina, a to všechno letělo tím oknem. A byla tam uprostřed okna taková záclonka, která kryje střední část okna. Teď nastalo děsivé ticho. Tohle trvalo asi pět šest minut. Pak se rozhostilo totální, naprosté ticho. A jenom foukal vítr a takové ty kroužky, jak byly na té tyčce pro záclonku, to tam profukovalo. A jinak tam bylo všechno zdevastované. A to už mě ten tatínek té kamarádky hledal, protože nevěděli, kde jsem. Říkali si: ,Kde je? Už asi běžela domů.’ Přišel do toho bytu, to už jsem vylezla zpoza té skříně a vzal mě ještě do krytu. To nebyl vůbec sklep, bylo to na úrovni jejich bytu. Vzadu byla prádelna, která sloužila jako kryt. Kdyby spadla bomba na ten barák, bylo by jedno, jestli jsou doma, nebo v tom krytu. Jen že tam nebyla okna. Takže by třeba neměli úraz od skla. Jinak to k ničemu nebylo. Byla tam jejich rodina a lidé z dalších bytů v tom domku, asi čtyři nebo pět lidí. Pamatuji si, že tam byla nějaká slečna, asi sedmnáct osmnáct let, která měla nervový šok.”

  • Full recordings
  • 1

    Praha, 16.11.2020

    (audio)
    duration: 01:21:03
    media recorded in project Paměť národa: příběhy z Prahy 2
  • 2

    Praha, 07.06.2021

    (audio)
    duration: 01:41:54
    media recorded in project Příběhy 20. století TV
Full recordings are available only for logged users.

Byl krásný slunečný den. Pak začaly padat bomby

Hana Lamková se narodila 11. dubna 1934 v Praze v rodině Václava Ryšánka, účetního v nakladatelství Šolc a Šimáček, a jeho ženy Ludmily, která před svatbou pracovala jako učitelka. Už od dětství tíhla k divadlu, často navštěvovala Loutkové divadlo Umělecké výchovy a působila v Dismanově rozhlasovém dětském souboru. V únoru 1945 se v Riegrových sadech na Vinohradech stala svědkem bombardování, na které si uchovala velmi živé vzpomínky. Její otec a bratr se během Pražského povstání účastnili stavby barikád v ulicích Vinohrad. Po válce studovala na gymnáziu na náměstí Jiřího z Lobkovic. Její otec byl na konci roku 1949 odsouzen do tábora nucených prací za to, že nesouhlasil se znárodněním nakladatelství, v němž pracoval, a za výrok: „Za chvíli se to může obrátit a pak by všichni litovali.“ Po půl roce byl propuštěn na odvolání. Hana Lamková nicméně věřila komunistické ideologii a v roce 1952, krátce před maturitou, vstoupila do KSČ. Její vírou otřásla kritika kultu osobnosti v roce 1956, definitivně pak ze strany vystoupila po vpádu vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968. Vystudovala loutkářskou katedru na DAMU a se svým manželem Josefem Lamkou se věnovala práci pro loutkové divadlo, černé divadlo a animovaný film. Je autorkou mnoha komiksových příběhů publikovaných v časopisu Čtyřlístek.