Vladimír Lakva

* 1942

  • „To si vzpomínám. Tehdy jsem ještě dělal v Tosu. Zjistil jsem, že mám návštěvu, a tak jsem šel k bráně. No, poznal jsem tátu. Ale bylo to takové divné shledání, protože otec byl už trochu psychicky labilní, už to nebylo ono. Už se mnou pořádně nemluvil. Doma zamykal, měl strach. Potom už mluvil heslovitě – zelená, volno, červená stát. Taková hesla. Občas to dopadlo i konfliktem mezi rodiči. Už nebyl to, co byl kdysi. Chytrý a vzdělaný. Říkal, že ho ve vězení drželi faráři a byl tam se samýma vzdělanýma lidma, se žádnýma vrahama. On když přišel domů, tak to ale moc morálně nezvládal. Měl úbytek červených krvinek a doporučovali mu pít víno. Jenže nebyly peníze a on pil víno asi za osm korun a to si asi taky nepřidalo.“

  • „Děda už nežil a bydlela tam s námi babička se svým synem Josefem, který byl slepý. Tak ty, jak se říká, rozprášili, přestože vůbec nic neudělali ani náznakem. Strýce dali do chudobince a babičku do ústavu. Tím byla naše usedlost uvolněná a v momentě bylo ze strachu založeno družstvo JZD. Ostatní sedláci totiž nechtěli do družstva vstoupit, ale pak ze strachu všichni přihlášku podepsali. Po úpravách do našeho domu a chléva nastěhovali krávy a z místností udělali kanceláře, kde byl ekonom a předseda JZD. Z výměnku udělali ubytování pro brigádníky a většinou to byli Romové. V té době byla na Slovensku nějaká povodeň a k těm Romům – Cikánům přišli rodiny k nám. Spali na náspech u chléva a ve výměnku a nedovedete si představit, jaký tam byl binec na dvoře bez kadibudky. Hrůza.“

  • „Když jsem se vrátil z vojny, kterou jsem jako syn kulaka absolvoval u vojenských staveb, kterým se předtím říkalo pétépáci, tak jsem se mohli vrátit do našeho bývalého domu. Jenže to bylo v takovém dezolátním stavu, že si to ani nedovedete představit. Na dvoře hnůj dva metry vysoký, ze studny tekla močůvka, protože nic nevyváželi, vrata rozbitý, spadlá střecha ve výměnku a ve chlévě, stodola vyhořelá. To přišli estébáci a otce vyšetřovali, jestli si to neudělal sám. Nakonec se zjistilo, že to byl průchozí dům a děcka si tam hrály a zapálily to.“

  • „Šel se rozloučit s koňmi a krávami a od té doby jsme ho neviděli. Pak jsme šli za advokátem a ten nám říkal, ať seženeme potvrzení, že není kulak, což nám nikdo nedal. Potom byl rozsudek v Olomouci. Měl jsem deset let a jít jsem tam nemohl. Od sedláků jsem slyšel, že tam snad byly vystavené husitské zbraně a takové hlouposti. Pak byl zavřený. První a poslední návštěvu jsme absolvovali v Ostrově u Karlových Varů. Byla to taková místnost, pletivo, z jedné strany esenbák a z druhé strany esenbák. Máti říkala, že si ani nemohli dát pusu. Na deset minut. Pak se rodiče dohodli, že se nebudou navštěvovat, že je to hrozně srdcervoucí.“

  • „Přijely dvě nákladní auta. Na jedno jsme dali uhlí a dřevo a na druhý nábytek. Přijeli jsme tam v noci. Rozbitý barák, okna vytřískaná, jedna jediná místnost, uprostřed chodba a nalevo krávy. Ráno vstaneme, trochu rozkradeného uhlí a dřeva. Hned přišel vedoucí a řekl mámě, že musí do práce. Tak hlídala krávy na pastvě. Já jsem přes les jezdil do Cvikova do školy. Na mně se to také podepsalo. Byl jsem ze zemědělství a měl jsem celkem dobré známky a chtěl jsem v zemědělství zůstat. Jenže mě jako syna kulaka do žádné školy nepřijali. S učením to dopadlo tak, že jsem dostal místo strojního zámečníka v Mohelnici, kde jsem se vyučil. Protože jsme se po deseti letech mohli vrátit na náš barák, tak jsem musel jít dělat do dílen v JZD. Zůstal jsem deset let, ale nebylo to tam vytápěné a se zády jsem ze zdravotních důvodů našel práci údržbáře na dřevařských závodech v Bohuňovicích, kde jsem dělal třicet let až do důchodu.“

  • Full recordings
  • 1

    Bohuňovice, 24.01.2018

    (audio)
    duration: 02:06:14
    media recorded in project Příběhy 20. století
  • 2

    Olomouc, 09.09.2020

    (audio)
    duration: 01:41:56
    media recorded in project Příběhy regionu - Střední Morava
Full recordings are available only for logged users.

Aby nebylo dále narušováno budovatelské úsilí pracujícího lidu

Vladimír Lakva v roce 1976
Vladimír Lakva v roce 1976
photo: archiv pamětníka

Vladimír Lakva se narodil 20. června 1942 v Bohuňovicích u Olomouce jako jediné dítě rodičům Vladimírovi a Marii Lakvovým. Během kolektivizace zemědělství řízené komunistickým režimem odmítal jeho otec vstoupit do jednotného zemědělského družstva (JZD). Označili ho proto za kulaka a s pomocí konfidenta ve vykonstruovaném procesu v roce 1953 odsoudili za velezradu k devatenácti letům vězení a konfiskaci majetku. Jeho manželku a desetiletého syna Vladimíra následně vystěhovali do tři sta kilometrů vzdálené Lindavy. Z hospodářství v Bohuňovicích odstěhovali do ústavu slepého bratra Vladimíra Lakvy staršího a jeho nemocnou matku poslali do domova důchodců, kde po půl roce zemřela. Odpor v obci byl zlomen a krátce poté ustaveno JZD, do nějž ze strachu vstoupili i jeho odpůrci. Po půl roce se mohla matka s malým Vladimírem přestěhovat za svými rodiči do Lašťan u Bohuňovic a v roce 1960 po amnestii prezidenta republiky z vězení propustili i psychicky zlomeného otce. V roce 1965 rodině povolili návrat do jejich hospodářství, které JZD za dvanáct let užívání zdevastovalo. Všichni ale museli nastoupit do zaměstnání v místním JZD. Rodiče na fyzicky a časově namáhavou pozici krmičů krav a Vladimír Lakva do družstevních dílen. V nich zůstal deset let, než ze zdravotních důvodů přešel do dřevařských závodů v Bohuňovicích, kde zůstal až do odchodu do penze. V roce 1965 se oženil s Ludmilou Vychodilovou, s níž měl později syna Vladimíra a dceru Irenu. Pádu komunismu a rehabilitace se dožila jen jeho matka. Otec zemřel v srpnu roku 1981.