The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Marián Kvarda (* 1948)

• narozen 24. března 1948 v Božicích Anděle Kvardové

• dětství strávil v rodné obci pouze s matkou, viděl začátky stavby pohraničního pásma

• po dokončení základní školy odešel pracovat do stavební firmy Ingstav Brno jako buldozerista

• podílel se na stavbách dálnic, přehrad (Nové Mlýny, Dalešice) a dalších velkých státních projektů

• při projektu odklonu Dyje pracoval i na rakouské straně a měl propustku přes hranici

• po roce 1968 se v Mimoni spřátelil se sovětským vojákem

• po sametové revoluci odešel pracovat na OSVČ, vlastnil tři stavební stroje, s prací skončil roku 2020

• hodně cestoval, navštívil několikrát Rusko, Jugoslávii, byl i v KLDR (účinkuje v televizním dokumentu „Vítejte v KLDR“)

• v době natáčení rozhovoru žil v Božicích

Marián Kvarda často končí vyprávění jednou větou: „To bych ti zase vyprávěl, to bychom tady museli sedět ještě týden, abych ti všechno řekl.“ Jako buldozerista se podílel na výstavbě největších inženýrských projektů naší země, z platu poté cestoval v době komunistické i demokratické na místa, kam většinou běžný smrtelník ani neměl zájem jet – například do KLDR. Přirozená zvídavost ho provázela po celý život a provází ho i v dnešní době, kdy pomáhá hledat hroby padlých sovětských vojáků a jako místní amatérský místopisec pomáhá autorům odborných publikací svými znalostmi.

Rodina četníka-legionáře 

Marián Kvarda se narodil 24. března 1948 v jihomoravských Božicích matce Anděle Kvardové a neznámému muži, kterého bohužel nikdy neměl možnost poznat. Příjmení, které dostal po matce, patřilo původně československému legionáři Stanislavu Kvardovi. Na otce svých dvou nevlastních starších sourozenců dodnes Marián Kvarda vzpomíná jako na skutečnou osobnost a životní příběh jeho nevlastního otce tomu skutečně odpovídá.

Stanislav Kvarda byl šest let československým legionářem v Rusku, zúčastnil se bojů na východní frontě. Při bolševické revoluci spolu s ostatními druhy v boji překonali celou transsibiřskou magistrálu, domů se pak vracel přes Kanadu. Ve vlasti se přidal k četnictvu a byl přidělen téměř až do oblasti Podkarpatské Rusi, do města Humenné. Situace tam nebyla dvakrát růžová, protože četnictvo muselo potlačovat protistátní demonstrace zchudlých občanů. Stanislavu Kvardovi a Anděle Kvardové se na východním Slovensku narodili sourozenci Mariána Kvardy, bratr Hubert a sestra Jindřiška. „Matka měla za první republiky na tom Slovensku dokonce i služku. Měla se tam velmi dobře, byla to panička, klobouk a všechno, co k tomu patří. Ovšem nadávala na Masaryka, že lidé tam měli skutečný hlad a bídu a že se s nimi velmi špatně zacházelo,“ líčí vzpomínky své matky Marián Kvarda. V době mnichovské krize se Kvardovi rozhodli z nepokoji zmítaného východního Slovenska odejít a přesídlili do rodné vsi Anděly Kvardové, do Valče u Hrotovic. 

Během války byl jeho nevlastní otec odveden do pracovního tábora. „Udal ho nějaký učitel, Holoubek se jmenoval. Já mám dojem – a spousta dalších lidí taky – že můj nevlastní otec trochu tíhnul k myšlenkám bolševismu. A tomu Holoubkovi se to nelíbilo, a tak ho udal,“ vysvětluje možné důvody odvedení Stanislava Kvardy pamětník. „Tak se dostal do koncentráku, někdo tomu říká pracovní tábor. Do Zhořelce. Tam byly podmínky takové, že ho domů donesli kamarádi v plachtě od auta. A hned po návratu na ty útrapy umřel,“ líčí příběh nevlastního otce, kterého nikdy nepoznal, Marián Kvarda. Vdova se v roce 1945 přestěhovala do Božic, kde se jí měsíc po únorovém převratu narodil právě Marián Kvarda. Dům, který v pohraničí získala, patřil odsunuté německé rodině Krappelů, jež ho využívala při letních prázdninách. 

Do Božic dorazil komunismus brzy

Božice leží poblíž hraničního pásma a jednalo se o obec silně zasaženou vysídlením německého obyvatelstva. „Žilo zde 2800 obyvatel, dneska máme asi 1600 obyvatel – a to jsme pořád dobří. Vrchol všeho jsou Dyjákovice, ty měly 3000 obyvatel, ale dneska mají pouze 800. Úměrně tomu zmizely domy – chátraly, neudržovaly se, a tak to později přijely zbourat buldozery,“ líčí obraz vylidněného venkova Marián Kvarda. „To sis mohl zabrat dům, jaký jsi chtěl. Ale v celé ulici byl člověk sám. Jako děti jsme v tom řádily. Mně to přišlo normální, ale když k nám přijela nějaká návštěva z vnitrozemí, tak se o nás vykládalo, že jsme Divoký západ.“ Pohraničí bylo podle jeho názoru tehdy obsazováno hlavně spolehlivými lidmi, aby byla jistota, že se zachytí případní emigranti. 

V oblasti se komunistické výdobytky zavedly rychle. „Tady byl komunismus okamžitě. V Božicích se založilo družstvo už v roce 1949, v sousedním Hrádku už byli tak od soudruhů navedení, že družstvo založili ještě předtím, než ten zákon vyšel.“ Podle Mariána Kvardy však pro pohraniční oblast bylo zavedení JZD vysvobozením, protože přistěhovalci z velkých imigračních vln nepatřili zrovna mezi zdatné hospodáře. „Z devadesáti procent neuměli hospodařit, šlo to od desíti k pěti.“ 

On sám své dětství vidí jednoznačně. „Nikdo se o mě moc nestaral, byl jsem kluk ulice.“ Společně s kamarády si hráli v troskách vojenského vybavení, které bylo rozeseto v okolí Božic až do poloviny padesátých let 20. století. „Do školy chodili učitelé jako skuteční soudruzi. Pro některé z těch učitelů už to byla poslední štace. Ve školách se normálně zdravilo ‚čest práci‘ a říkalo se ‚soudruhu‘.“ Dle pamětníkova popisu lidé v Božicích v dobách jeho mládí komunismem skutečně žili. „První máj tu byl, tady byly průvody, dokonce dva. Každý šel z jedné strany vsi, uprostřed se všichni potkali a zdravili se. JZD bylo vysvobození. Já vím, že lidi sice nadávali, ale šlohnout si tam taky mohli, co chtěli,“ pokračuje Marián Kvarda s nadsázkou. 

V roce 1951 na hranicích skončila sranda

V prvních letech po pamětníkově narození ještě pohraničí oplocené nebylo, hranice sice byla hlídána, ale dostat se přes ni dalo, když člověk věděl kudy. Jejich dům dokonce navštěvoval vzdálený rodinný příbuzný z Rakouska. „Do roku 1951 to ještě šlo. Hranice hlídala jen SNB a bývalé finance (Finanční stráž),“ vysvětluje pamětník. „Vídeň byla vybombardovaná a byl tam strašný hlad, tak ten příbuzný chodil k nám a máma mu vždy něco dala. On byl rád, když dostal králíka a trochu kozího mléka.“ Postupně však byli příslušníci Finanční stráže nahrazováni Pohraniční stráží, jejímž příslušníkem byl i pamětníkův švagr. „Ten nás v tom roce 1951 varoval, že veškerá sranda končí, že se bude střílet bez vyzvání.“ Odvážný rakouský „dobrodruh“ se ještě jednou pokusil hranice přejít i za této konstelace. „On si nedal říct, pak ještě jednou přišel – dodnes to vidím – už ho nějak pronásledovali, tak tu musel zůstat čtyři nebo pět dní, než se situace uklidní. Máma mu pak chtěla něco zase dát, ale on už nic nechtěl – i konvičku na mléko nám tu nechal! Pak přešel, došel nám dopis, že koza měla dvě bílá kůzlátka, a díky tomu jsme věděli, že to dobře dopadlo.“ 

Hranice se začala oplocovat, některé úseky však ještě zůstávaly průchodné a podléhaly fyzické kontrole. K ráznému uzavření došlo po incidentu, který se stal přímo v Božicích. „Tady u nás byl postřelen Ludvík Hlavačka, první velitel Pohraniční stráže. Byla tu nějaká akce Světlana, skupina chlapů, co chtěli svrhnout komunismus. Z nich tu byl partyzán Daněk, ten toho Hlavačku postřelil do břicha. On se pak stal otcem myšlenky elektrifikace – u Jaroslavic vznikl první elektrifikovaný úsek železné opony,“ vysvětluje motivaci stojící za zpřísněním pravidel Marián Kvarda. 

Po dokončení základní školy vystudoval obor strojního zámečníka na školách v Brně a Hranicích na Moravě. Doma ho nic nedrželo, a tak se vydal rovnou do práce. V Brně pracoval u státního podniku Ingstav jako buldozerista a operátor těžkých stavebních strojů. S tímto zaměstnáním nakonec spojil celý svůj profesní život. 

Nepostradatelným budovatelem stavebních projektů

Ingstav se specializoval na velká stavební díla, budoval dálnice, přehrady, elektrárny, odkláněl řeky. Marián Kvarda jako buldozerista strávil v Ingstavu čtyřicet let, sám nikdy po povýšení netoužil, protože práce se stroji byla to, co miloval. Díky tomu se zúčastnil většiny projektů osobně a viděl na vlastní oči změny v krajině, které státní podnik prováděl. „Stavěly se Novomlýnské nádrže, stavěly se Dalešice, začínaly se Dukovany, v Pardubicích Labe, v Ostravě jsem byl, Staré Hamry na Frýdecko-Místecku, silnice, dálnice, přivaděče, horkovody, ropovody,“ vyjmenovává Marián Kvarda díla, na kterých se podílel. „Za komunistů byly na všechno peníze, na ničem se nešetřilo,“ zdůvodňuje rychlost staveb. 

Jako buldozerista se podílel i na speciálním díle – odklonu toku Dyje. V rámci tohoto úkolu měl propustku na překročení hranic i mimo hraniční přechody. „Mohl jsem přejíždět jako stavař hranici mimo celnice, ale musel jsem kvůli tomu absolvovat školení.“ Celá anabáze představovala náročný inženýrsky úkol. „Dělali jsme úpravu Dyje od Břeclavi až po soutok Moravy. To se začaly stavět Nové Mlýny, musely se zpevňovat další nádrže, řeka se musela upravovat. Kvůli tomu jsme byli nuceni jezdit přes to území Rakouska. Potom jsme vyhazovali do vzduchu i asi sedm bunkrů a odklízeli jsme stržené mosty.“ 

Díky častému přejíždění hranice a díky tomu, že sám bydlel v Božicích, nedaleko od hraničního pásma, si pamětník udělal poměrně dobrý obrázek o tom, jak hranice fungovala. „Když se přejížděla hranice do Rakouska za komunistů, tak prakticky běžný smrtelník se už nedostal ani na začátek drátů. Protože v těch příhraničních obcích bylo obyvatelstvo i děti ze školy naočkovaný. Jakmile lidé viděli člověka, který se jim nezdál, tak šli k hlásiči a oznámili to – z devadesáti procent to nahlásili sami lidé. Pak byly skryté hlídky a pak tzv. pátrači, pohraničníci, co chodili v civilu, měli například jízdní kolo a montérky. Když jsem jezdil v polích s bagrem, tak se tam často schovávali v keřích. Tak jsem se u toho keře vždy schválně s radlicí otáčel a to pak utíkali jako zajíci,“ glosuje život v pohraničním pásmu Marián Kvarda. 

Hlídky bývaly často schované i v pohraničních bunkrech, jiné zase tajně jezdily autobusy, řidiči znali speciální signály dálkovými světly, aby nahlásili případné „narušitele“. Sám Marián Kvarda ovšem problémy neměl, jako spolehlivý zaměstnanec státního podniku dojmem narušitele či uprchlíka nepůsobil. Během šedesátých let také absolvoval pětiměsíční vojenský výcvik u ženijního útvaru. Nacestoval se mezi Břeclaví, Bruntálem a Karlovými Vary, ale díky zásahu Ingstavu se vrátil do práce rychle – byl příliš hodnotný, než aby trávil dva roky na vojně. Rok 1968 Božice nijak významně nezasáhl. „Je to někde ve statistice, tady bylo nejmíň aktivity. Všude se něco dělo, ale tady nijak velká podpora nebyla. Zkrátka tu těm osmašedesátníkům pšenka nekvetla,“ konstatuje suše pamětník. Později se sám s jedním z okupujících vojáků seznámil v české Mimoni. Zůstali spolu v kontaktu a dodnes si dopisují.

Já jsem zase tak nadšený pro tu demokracii nebyl

Marián Kvarda peníze, které vydělával, rád investoval do pozoruhodných dovolených. Nelákaly ho tradiční destinace, ačkoliv ani těm se nevyhýbal. V době komunismu tak z tradičnějších destinací navštívil například Maďarsko nebo Jugoslávii, několikrát také Ukrajinu a Rusko. V některých případech se jednalo i o zahraniční pracovní výjezdy, kdy pomáhal se stavbou tamějších projektů. Ze vzdálenějších spřátelených zemí se podíval do Mongolska či Vietnamu. „Mě to ani moc peněz nestálo, tedy to moje cestování. Ono taky spát v tajze, tundře... mohl jsi mít milion, dva, ale tam by sis za to stejně nic nekoupil...“ 

V roce 1973 se oženil a postavil si spolu s manželkou vlastní dům, s výpomocí Ingstavu – stavba ho tedy vyšla výrazně levněji, než bylo zvykem, sám vedoucí podniku prý prohlásil, že co chce, to dostane. Dům vznikl na původním rodinném pozemku získaném po odsunutých Němcích. Potomek rodiny Krappelů, syn Richard, se v osmdesátých letech na místo vrátil a s Mariánem Kvardou se spřátelil, přičemž posléze napsal o svých zážitcích v pohraničí knihu „Als Oma noch ein Fräulein war“ („Když byla babička ještě mladou dámou“), ve které setkání podrobně popsal.

Postupem času začala polevovat i opatření na hranicích, hlavní změna dle pamětníka přišla v roce 1983. „Potom už byla takzvaná signálka, to se od demarkační čáry posunulo do vnitrozemí, někde to bylo třeba až dva kilometry, někde 500 metrů. Bylo to méně hlídané, museli mít jenom dojezd a dostřel. Takže kdyby voják spal, kdyby pes neštěkal, kdyby auto nenastartovali, tak by stejně pořád měli deset dalších věcí, jak by dotyčného mohli zneškodnit.“ Došlo i ke stažení hlídek z bunkrů, osoby se už tolik neprověřovaly. 

V roce 1989 ČSSR zasáhla sametová revoluce, do Božic však dle slov Mariána Kvardy dorazila s velkým zpožděním. „Až už se všude něco dělo, tak se tady lidé zvedli. Polepili tu nějaké výklady a autobusové zastávky. Já jsem nijak nadšený pro tu demokracii zase nebyl.“ Po přechodu k tržní ekonomice odešel z Ingstavu a založil si vlastní OSVČ, vlastnil tři stavební stroje a vypomáhal tam, kde ho bylo potřeba. Nutno dodat, že během předlistopadové éry (ani po ní) Marián Kvarda nikdy nevstoupil do Komunistické strany Československa (KSČ). Politika ho příliš nezajímala – sám konstatuje, že „se měl za socialismu dobře“, a na komunisty pohlíží spíše s nadhledem. 

Cesty až po KLDR

Vášeň pro cestování Mariána Kvardu neopustila ani po sametové revoluci, ba právě naopak. Jeho cesty se staly smělejšími. Po přečtení románu Souostroví Gulag od Alexandra Solženicyna se například rozhodl navštívit Bělomořský kanál. „Všichni z toho byli na větvi, tak jsem si to taky koupil,“ vykládá o knize, která ho k cestě inspirovala. Dílo pro něj však bylo spíše zklamáním, připadalo mu přitažené za vlasy.

V roce 2008 při návštěvě Číny zavítal i do KLDR se skupinou českých turistů, ze které později vykrystalizoval dokument „Vítejte v KLDR“, v němž je pamětník několikrát vidět. Jednalo se o první českou turistickou skupinu, která zemi navštívila. V doprovodu severokorejských průvodců navštívili známá místa Severní Koreje, podívali se i na hranici na 38. rovnoběžce. „Už třicet kilometrů před tím jsou v silnici zátarasy. V poli jsou balvany velké jako osobní auto, tři řady vedle sebe. Je tam most a na tom mostě jsou na zábradlí kvádry protažené lanem. Takže kdyby někdo chtěl projet, tak oni za ten jeden kvádr zatáhnou a díky dominovému efektu by do té silnice spadlo tři sta balvanů. Navíc v tom mostě jsou i propadliště!“ Sám pamětník na dokument s odstupem pohlíží jako na povedený, ale nadbytečně sestříhaný – některé scény tak vyznívají jinak, než jak skutečně proběhly. 

Marián Kvarda pracoval s buldozery až do roku 2020, kdy dostal na dovolené v Rusku boreliózu a se zaměstnáním skončil. Dodnes se věnuje svému koníčku, místopisu. Spolu s odborníky pomáhá hledat hroby padlých sovětských vojáků po celé jižní Moravě, vyhledává vojenskou techniku a z historických publikací čerpá informace o posledních dnech války v jihomoravském prostoru nebo o vystěhování Němců. I ve svých téměř osmdesáti letech si tak život užívá plnými doušky. V době natáčení rozhovoru žil pamětník spolu s manželkou v Božicích, ve stejném domě, ve kterém přišel v březnu 1948 na svět.