The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Josef Kužela (* 1945)

• narozen 26. dubna 1945 ve Vlčnově při komplikovaném porodu jako druhý z dvojčat

• maminku zachránil před vykrvácením po porodu rumunský důstojník

• početná rodina malorolníků hospodařila na šesti hektarech půdy, v době kolektivizace jim byl přiděleno 5 ha úhoru

• kolektivizace hospodářství začala v rodině v roce 1953, otec vstoupil po mnoha vyhrožováních do družstva v roce 1959

• po měšťance se vyučil zedníkem, později absolvoval průmyslovku v Gottwaldově (Zlíně) a dálkově pedagogické minimum v Olomouci

• po absolvování dvouleté vojenské služby v Holyšově učil až do důchodu odborný výcvik na Průmyslové škole ve Zlíně

• po práci navrhoval rodinné domky a pomáhal jako stavební dozor na mnoha stavbách

• jako člen Mužského sboru Vlčnov zpíval na národopisných akcích a Jízdě králů

• sbíral staré hospodářské náčiní a nářadí, kroje, lidovou keramiku a připravoval otevření domácího muzea

• v době natáčení (duben 2025) žil v Luhačovicích a Vlčnově

Lidé ve Vlčnově se radovali z osvobození od nacismu. Kuželovi měli ještě větší důvod k radosti, v ten den na svět přišli, při těžkém porodu, dva zdraví chlapci. Celá rodina tvrdě pracovala na svém hospodářství, ale brzy pro ni nastala těžká léta. Od padesátého třetího roku šest let odolávali každodennímu ponižování a šikaně kolektivizátorů, všem těm Nálezům a Výměrům. Nakonec byli zlomeni a přišli o celé hospodářství.  

Narozeni v den osvobození vesnice

26. dubna roku 1945 zaujalo několik dělostřeleckých baterií rumunské armády palebné postavení nad obcí Vlčnov, na vrcholu Černé hory, v místech zvaném Čupy. Přímou palbou na ústupové cesty bránily fašistům zaujmout obranné pozice. Na obzoru naskakovaly obláčky kouře, jak jedna baterie za druhou odpalovala své řady. Sousedi byli poschováváni ve sklepích svých domů a doufali, že konec války je na dohled. 

„A v ten den se naplnily dny a hodiny mojí manželky a bylo nutno přivolat pomoc k porodu,“ zapsal později svou vzpomínku do rodinné kroniky pamětníkův otec Jan Kužela. Obecními zahradami, strom od stromu, běžel pro lékařku Marii Mikulcovou, s kterou byl dopředu domluvený. Než doběhl k zemnímu úkrytu paní doktorky za hřbitovní zdí, granáty vybuchovaly na všech cestách v horní části Vlčnova. Hvizd granátů nad hlavami a okolní výbuchy doprovázely i jejich společnou cestu zpět do sklepa Kuželovy chalupy. „Paní doktor neotálela, po rychlém zhodnocení situace nasadila ramena kleští a jeden kluk byl na světě a za chvilku druhý, který nejevil známky života. Pozoroval jsem doktorku, jak úžasně zručně masíruje tělíčko nedýchajícího dítěte a ponořuje ho do teplé a studené vody. Neustále, i když se tabulky sklepních oken vsypaly dovnitř po dalším výbuchu granátu na silnici před sousedním domem. Po půl hodině masáží chlapeček vyrazil první pořádné vydechnutí. V den osvobození Vlčnova se tak narodil František a jako druhý, já,” čte třesoucím se hlasem dojatý pamětník Josef Kužela z kroniky vzpomínku svého otce. 

Otec Jan, doprovázeje paní doktorku cestou zpět, potkával již první hlídky osvoboditelů. Rumunští vojáci padali únavou a hledali odpočinek i v jeho domě. „Neopouštěl jsem manželku a pozoroval je, jak se střídali i v hodinovém odpočinku na podlaze téže místnosti a pak museli zase dále.“ Druhý den se najednou otevřely dveře chalupy a vešel vysoký důstojník rumunské armády. Ubytoval se v poschodí domu. Když uviděl, v jaké se rodina nachází situaci, poslal svého vojáka pro pomoc. Ten přinesl krabici s léky a posilujícími prostředky a důstojník-vojenský lékař, ošetřil manželku Jana Kužely, která tak přežila velkou ztrátu krve po porodu. “Tehdy jsem pochopil,” čte s dojetím pamětník vzpomínku otce,  ”že moje rodina má v tyto dny již pokolikáté velké štěstí,“  

Dne 6. května byly křtiny, „převelice skromné. Připravila se poslední slepice, která přežila průchod fronty. Byli jenom dva cizí hosté. Paní doktorka a rumunský vojenský lékař divize Scantea. A tehdy požádal onen voják, aby mohl moji manželku malovat. Drželi jsme ji z obou stran, tak byla zesláblá, ale portrét byl a je,“ vzpomíná otec pamětníka v kronice.

Početná rodina malozemědělce

Josef Kužela se narodil 26. dubna 1945 ve Vlčnově, do rodiny malozemědělce. Vzpomíná na své narození a záchranu maminky s dojetím a se slzami v očích. „Jsou to vzpomínky mého otce, já to mohu brát jako fakt.“ Josefovi rodiče hospodařili na třech hektarech půdy. Maminka Marie, narozená v roce 1919, pocházela z rodu Kučerů, ze šesti sourozenců. Vyučila se zahradnicí. V roce 1944 se provdala za Jana Kuželu, který se narodil v roce 1911 a měl osm sourozenců. Otec se vyučil u stavitele Málka v Uherském Brodě a získal zednické mistrovské zkoušky. Provozoval řemeslo, ale většinou se věnoval svému hospodářství.

Byla to malá zemědělská usedlost, v řadové zástavbě rodinných domků. Rodina nakonec hospodařila na šesti hektarech půdy. Dům měl průjezd do zahrady, po levé straně byla chodba, kterou se prošlo do části dvora. Po pravé straně byla jediná místnost s pecí, kde se i spávalo. Děti se musely vejít i na takzvanou komoru, ve dvoře, kde v patře také spávaly. Po svatbě otec provedl nástavbu o druhé podlaží, a tím zvětšil prostory k bydlení. Za dvorem stály po pravé straně chlévy pro dobytek, tři koně s hříbátkem, a na druhé straně byly umístěny krávy. Otec také přistavěl „svinčák“, v kterém žila prasata. Maminka se věnovala hlavně chovu selat. Za svinčákem stál sklep, kde se umísťovaly zemědělské produkty. Projíždělo se dvorem povozem a do sklepa se spouštěly brambory, řepa a vše potřebné pro hospodářství. Nad sklepem byla takzvaná „futerňa“. „Od slova futro, to je žrádlo pro dobytek. Tady se připravovalo krmení pro dobytek. Sláma a vše ostatní se vozilo ze stodoly,“ vypráví pamětník. Pole byla v katastru Vlčnov, část v Havřicích a část v katastru Dolní Němčí.  Pozemky měly šířku většinou šest metrů, dokonce se obdělávaly i pozemky s šířkou tři metry, ale ty byly zase hodně dlouhé.

Maminka byla druhou manželkou Josefova otce. První žena otci zemřela na tuberkulózu v jednadvaceti letech. S manželkou měl otec Jan dceru, kterou Josefova maminka přijala za vlastní. Jejich děti se o tom dozvěděly až někdy v patnácti letech. Dědeček František se narodil v roce 1875 a zemřel v domě v roce 1954, babička Mikulcová se narodila 1879 a zemřela v roce 1964. Otec měl sestru Ludmilu, bratra Františka a dalších šest sourozenců.

Šest let ponižování

Zemědělství začalo směřovat ke kolektivizaci. Ta kulminovala v obci kolem roku 1960. „Vzpomínám si, že už od roku 1953 probíhalo takové přesvědčování do toho JZD. Přicházeli i známí, dokonce z firem brodských, ze zbrojovky a přesvědčovali otce ke vstupu do JZD. Probíhalo to vždycky v nočních hodinách. My jsme dělali, že spíme, ale všechno jsme slyšeli. Chodili po desáté, často i k půlnoci,“ vypráví pamětník. Ti, co měli půdy méně, ti byli přesvědčeni ke vstupu rychle. Ostatní hospodáři, kteří měli půdy více, kolem pěti hektarů, pokud mohli, tak se snažili vydržet. Otec byl vášnivý myslivec. V roce padesát tři mu byly odebrány všechny zbraně, brokovnice, kulovnice, malorážka. Měl i velmi kvalitního honícího psa Broka. „Ten potom velmi záhadným způsobem náhle po honu zemřel, zdechl. Jestli byl otráven, to nevím. Takže takhle to probíhalo,“ vypráví s dojetím Josef Kužela. 

V roce 1958 byla sestra Marie výhružkami donucena odejít ze svého místa první instrumentářky u hradišťského primáře Kudláče. „Že pokud nenastoupí okamžitě do JZD, tak na druhý den může zůstat doma,“ vzpomíná s třesoucím se hlasem pamětník. V roce 1959 dostal otec – když tedy chce hospodařit, tak může, - dalších pět hektarů výměry půdy navíc, „takže se to počítalo kolem deseti hektarů a na základě této výměry mu byly předepsány pravidelné dodávky pro stát,“ vypráví pamětník.

Nepřátelé lidově demokratického zřízení

Již v roce 1953 poslal hospodáři Janovi Kuželovi Okresní národní výbor Uherský Brod „Nález“, že je vinen, že nesplnil předepsanou dávku 270 kg brambor, 12 kilo drůbeže, 1440 kilo obilí. Neuvedl prý také do evidence 7 kusů selat a prodal bez povolení MNV, oznámení a dobytčího pasu jednu krávu. Tím se údajně dopustil přestupku v oboru výživy a zásobování a přestupku ochrany veřejné správy a „ukládá se mu za to trest peněžité pokuty v částce 3000 korun a v případě nedobytnosti náhradní trest odnětí svobody v trvání 42 dnů. Dále se nařizuje uveřejnění tohoto nálezu ve stručném znění na náklady obviněného, a to rozhlasem v místě jeho bydliště a na závodě, kde pracuje jeho dcera.“ Odvolání není možné. „Obviněný se dopustil uvedeného přestupku záměrně a promyšleně, z nepřátelství k lidově demokratickému zřízení a za tím účelem, aby narušil plánovanou výrobu hospodářskou a výživu obyvatelstva a vzbudil tak nespokojenost mezi obyvatelstvem.“

Nový „Výměr”

Na rok 1958 přišel Janu Kuželovi „Výměr“ nový: „Rada MNV stanovila vám pro rok 1959 následující množství produktů na státní nákup, které jste povinen splniti: Maso vepřové 666 kg, maso hovězí 794 kg, mléko 4867 litrů, vejce 2226 kusů, seno 317 kg, zrniny 4135 kg, brambory 3310 kg,“ tedy nesplnitelné podmínky. Přidaná půda byl úhor, neúrodné pozemky u lesa na severní straně, kde nic nerostlo. 

V té době provozovali Kuželovi doma takzvanou přidruženou výrobu. Vyráběli povřísla, do kterých se vázalo obilí. Jan Kužela si také v zahradě postavil sušárnu a pro zájemce se sušilo ovoce, vařila povidla. Veškerou práci Kuželovi zvládat sami nemohli. Pomáhali jim hlavně se sezónními pracemi sousedi, takzvaní „naoddělo.“ V roce 1958 a 1959 se pracovalo i v sobotu. Vesnice potřebovala uhlí k topení. Dovoz uhlí se prováděl v době volna, v neděli, po mši, na které Kuželovi synové ministrovali. Čtrnáctiletí bratři jezdili na nádraží do Račovic, často i s dvěma vozy taženými koňmi k vagónům s uhlím, ty naložili a rozváželi uhlí za úplatu sousedům. V padesátém devátém roce nakonec otec podepsal vstup do družstva. Pamětník vzpomíná s dojetím, jak tatínek nechtěl odvést svůj dobytek sám do stájí. Nakonec odvedli dobytek do družstva jeho synové. Vyhláškou bylo stanoveno, že při vstupu do JZD se musí stát jeden člen rodiny členem družstva a pracovat na takzvané jednotky. Další mohou být zaměstnanci. V JZD nakonec byla členkou matka pamětníka. Bratr musel po osmé třídě pracovat -buď v zemědělství, hornictví, nebo hutnictví. Nesměl jít dále studovat. Nastoupil také do družstva. 

Školní a studijní léta

Josef Kužela chodil do páté třídy na obecní školu a od šesté do osmé třídy do školy měšťanské. Ve třídách se v té době topilo v kamnech. Zúčastnil se exkurze do ostravských dolů. „Dokonce já mám dojem, že jsem měl po té osmé třídě podepsanou přihlášku na horníka, ale otec ji roztrhal.“ Nastoupil na rok do zemědělské školy, pokračovat v deváté třídě mohli pouze děti uvědomělých pracujících. Učil se pěstitelem – chovatelem. Po roce odešel do Uherského Brodu do učení jako zedník, se specializací na zemědělskou výstavbu-kravínů, vepřínů, sušáren, slepičáren. „V  těch letech se všechno začínalo teprve budovat,“ vzpomíná pamětník. 

Otec, zedník, pracoval již v družstvu při budování kravínů a stájí. Nakonec skončil ve funkci dílovedoucího a vedl výstavbu ve vlčnovském družstvu. Byl nestraníkem, účastnil se aktivit ve vlčnovském Orlu. Z gruntu zbyl jen malý vinohrad, sad a kousek pole pro pěstování obilí. Maminka byla dlouho členkou družstva, později až do důchodu pracovala jako uklízečka ve Slováckých strojírnách. 

Po vyučení nastoupil pamětník na stavební průmyslovku do tehdejšího Gottwaldova. Bydlel na tamních internátech a v sobotu se vracel domů. Na prázdninových brigádách vždy vydělal peníze na celoroční platbu ubytování a stravu v internátě. Škola byla na odborné úrovni, ne všichni studenti ji dokončili. Ze školy v tom čase odcházel učitel praxe. Ředitel školy během Josefovy vojenské služby oslovil pamětníka s nabídkou práce a ten nakonec po vojně v roce 1969 nastoupil do stavební průmyslovky jako učitel odborné praxe. Oblíbený učitel vychoval stovky stavebních odborníků. Dvouletou vojenskou službu absolvoval Josef Kužela u tankistů v Holyšově u Plzně.

Práce životním posláním

V sedmdesátém pátém roce se pamětník oženil s Libuší Zajícovou z Pašovic a přestěhoval se do Luhačovic. Manželka pracovala jako dietní sestra v luhačovických lázních. Narodil se jim syn Jakub (1976) a dcera Hana (1978). Josef Kužela si dálkově dostudoval pedagogické minimum na Pedagogické fakultě v Olomouci a po převratu ekonomiku stavebnictví, odhadování cen. Při práci ve škole navrhoval rodinné domky. Vstával ve tři hodiny ráno, do šesti hodin rýsoval a poté odjížděl učit na průmyslovku do Gottwaldova. Jen ve Vlčnově jich bylo podle jeho projektů postaveno 140, v okolních obcích dalších 70 domků. Od roku 1973 se ve Vlčnově začal stavět velký kulturní dům v takzvané „Akci Z“, kde pomáhal se stavbou jako stavební dozor, a spolupracoval i na dalších stavebních akcích. Učit přestal pamětník v roce 2018, kdy odešel do důchodu.

Mučednická smrt strýce Patrika

Natáčení s Josefem Kuželou probíhalo v jeho rodném domě ve Vlčnově. Nešlo si nevšimnout pamětní desky umístěné na fasádě domu, na které stojí: 16. listopadu 1915 se v tomto domě narodil Patrik František Kužela, jáhen dominikánského řádu, který položil život za vlast a víru. Zemřel mučednickou smrtí v Osvětimi 15. února 1942. František Kužela byl strýcem Josefa Kužely. Příběh umučeného jáhna vyprávěla spolu s pamětníkem i praneteř Patrika Františka Kužely Mgr. Hana Prouzová Kuželová, která se osudu Patrika věnovala ve svém článku ve Farních listech a v dalších třech publikacích. V diplomové práci na Katedře církevních dějin Teologické fakulty Jihočeské univerzity popsala i komunistické perzekuce 50. let východní Moravy.

František Kužela se narodil v roce 1915. Již na základní škole vynikal velkým nadáním. Po pěti třídách obecné školy ve Vlčnově složil v 11 letech přijímací zkoušky z němčiny a latiny na arcibiskupské gymnázium v Praze. V roce 1934 se u něj projevila leukémie. Po maturitě vstoupil do řádu svatého Dominika v Olomouci a přijal řádové jméno Patrik. Rodičům v tom čase popisuje v dopise své plány: „Po maturitě mě čeká aspoň sedm let studií. To ovšem již budu patřit řádu. Myslím to vážně a těším se na to, protože si myslím, že v dominikánském klášteře budu na svém místě a budu užitečnějším členem lidské společnosti.“ Patrik měl velké nadání pro jazyky. Kromě latiny a němčiny ovládal řečtinu, angličtinu a francouzštinu. Svými představenými byl poslán na studia do Saulchoir v Belgii. Měl se stát profesorem teologie a dogmatiky. 

Po obsazení Československa nacisty v roce 1939 se bratr Patrik přidal k hromadné protestní akci Čechů žijících v cizině a k žádosti adresované československému vyslanci v Paříži, aby bylo zavedeno české vysílání francouzského rozhlasu pro Čechy žijící ve Francii. V roce 1940 se Patrik vrátil do Olomouce pokračovat ve studiích doma a chystal se na kněžské svěcení. Na československém velvyslanectví v Paříži našli nacisté jeho protest. 25. ledna byl v Olomouci zatčen a gestapem umístěn do vazby v bývalé vojenské nemocnici v Olomouci. Povzbuzoval ostatní vězně, aby neztráceli naději a aby nikdy nezradili. Gestapo vězně přemlouvalo, že když se přidají k Němcům, budou všichni propuštěni. Patrik odmítnul a promlouval ostatním do duše, aby se také nenechali zviklat. Mluvil o statečnosti a charakteru, zdůrazňoval, že ztratit svou vlast je totéž, jako ztratit rodiče. Jeho aktivita a odhodlání zapříčinily, že byl v říjnu 1941 odeslán na Kounicovy koleje v Brně a podroben tvrdému vyšetřování. Poté byl v listopadu poslán do koncentračního tábora Osvětim s obávaným označením RU – návrat nežádoucí. 

Dne 15. února zahynul Patrik Kužela, oslaben nemocí, v osvětimském táboře mučednickou smrtí. „Kdy potom vypovídali jeho spoluvězni, jak byl mučen a týrán ponořováním do močůvky. S jedním Židem byli svázání k sobě a museli někde běhat a v té tuhé zimě v roce 42, byli stříkání studenou vodou z hadic a omrzali. Potom přišel 17. února 1942 telegram, že zemřel na zápal plic, ale bylo to způsobeno dlouhodobým mučením,“ vyprávěla praneteř Patrika Kužely Hana Prouzová. 

V roce 2015 byla ke stému výročí narození Patrika Kužely odhalena na jeho rodném domě pamětní deska. Za účasti Kardinála Dominika Duky se uskutečnila ve Vlčnově laiky dominikány připravená vzpomínková pietní akce, spojená s besedou pro občany obce, na které se mohli seznámit s pohnutým osudem vlčnovského rodáka.

Josef Kužela dále ve svém vyprávění vzpomínal na nespočet projektů, kdy jako učitel odborného výcviku společně se studenty pracoval na mnoha stavbách na Zlínsku i v okolí. Jeho práce učitele a stavebního odborníka pro něho byla životním posláním. Pamětník  pracoval v době natáčení  i ve výboru společnosti Jízdy králů, byl správcem mužských krojů, pomáhal s přípravou jednotlivých ročníků, nácviky prezentace a na krojovém plese.

„Člověk je bohatý tím, co učiní pro druhé“, řekl Josef Kužela na závěr svého vyprávění. 

V době natáčení v dubnu 2025 žil Josef Kužela v Luhačovicích. Každý týden dojížděl na čtyři dny do rodného domku ve Vlčnově, kde pořádal své sbírky zemědělského nářadí a náčiní, obrazů insitního malíře Františka Bařiny, na kterých je zobrazen jeho rodný dům, kroje, tradiční kabát, rodiče, sourozenci, žně a vše připravoval k otevření malého muzea. Každý týden se také ve Vlčnově účastnil zkoušek Mužského sboru Vlčnov (MSV), s kterým zpěváci vystupovali na různých folklorních akcích a na Jízdách králů.