The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Marie Kuttelwascherová (* 1921)

Bratr viděl v koncentráku strašné věci

  • narodila se 27. prosince 1921 v Ostroměři

  • otec byl ruský legionář

  • bratr prožil válku v koncentračním táboře Dachau

  • pracovala ve zbrojní továrně

  • spolupracovníci prováděli sabotáže

  • v roce 1948 odešli s manželem do Vrchlabí

  • založila volejbalový oddíl

  • dvacet pět let vedla ženy v místní tělovýchově

  • v době natáčení (2025) žila ve Vrchlabí

Protloukat se životem po smrti otce nebylo pro rodinu Dejmkových za hospodářské krize ve 30. letech vůbec jednoduché. Navíc je po vypuknutí druhé světové války zasáhla ještě zpráva, že bratra Emila zadrželi v Maďarsku – plánoval se zapojit do československého zahraničního odboje. Jen zázrakem přežil čtyřiapůlleté věznění v koncentračním táboře Dachau, které jej poznamenalo na celý život. Před očima mu zastřelili přítele a utýranou viděl spoustu dalších lidí.

Otec odplul poslední evakuační lodí z Vladivostoku

Marie Kuttelwascherová, rozená Dejmková, se narodila 27. prosince 1921 v Ostroměři. Její rodiče František a Marie Dejmkovi se poznali během první světové války v Rusku, kde otec pamětnice působil jako legionář. Maminka, rozená Jaccard, pak byla švýcarské národnosti a do Ruska se dostala ještě před válkou jako guvernantka. 

Českoslovenští legionáři se od léta 1918 zapojili do bojů proti bolševickým jednotkám a v průběhu několika měsíců ovládli strategickou transsibiřskou magistrálu. I díky tomu pomohli zadržet statisíce německých a rakousko-uherských zajatců, kteří měli být podle Brestlitevského míru navráceni do států Ústředních mocností a znovu zapojeni do boje. Později legionáři spolu s ruskými bělogvardějci otevřeli několik protibolševických front. Jejich repatriace z daleké Sibiře začala být aktuální až při blížící se porážce ruských bělogvardějců v únoru 1920. Na návrat do vlasti čekali legionáři ve Vladivostoku, odkud vedla zdlouhavá cesta domů téměř kolem celého světa. 

Na transport do vlasti čekala i rodina Františka Dejmka se třemi dětmi. Z Vladivostoku nakonec odpluli na americké lodi Heffron 2. září 1920 – jednalo se o poslední loď, která pro legionáře přijela a na svou palubu pojala celkem 1 171 lidí. Transport putoval Tichým oceánem k Panamskému průplavu a dále kolem Gibraltaru do italského Terstu, kam připlul 11. listopadu. Odtud pokračovali legionáři sanitními vlaky až do Prahy, kde je čekalo slavnostní uvítání. 

Po smrti otce jsme se museli postavit na vlastní nohy

Rodina Dejmkova nalezla nový domov v Ostroměři, kde začali provozovat restauraci. Ke starším dětem Emilovi, Adélce a Kláře přibyly ještě dvě dcery, Růženka a nejmladší Marie. „Dětství jsem měla krásné, rodiče věčně pracovali v restauraci a já byla pořád venku. Od začátku obecné školy jsem také začala chodit do Sokola. Ke sportu nás vedl i ředitel ve škole. Byl to krásný člověk a dal nám základy cvičení,“ vzpomíná Marie Kuttelwascherová. 

V roce 1930 však potkala Dejmkovy rodinná tragédie. Otec pamětnice zemřel na rakovinu a maminka zůstala sama na pět dětí v době, kdy vrcholila hospodářská krize. Restauraci opustili a každé z dětí se muselo co nejdříve osamostatnit. Vystudovat se podařilo pouze nejstaršímu Emilovi, který absolvoval pohostinskou školu a následně odjel na dva roky do Paříže. 

Postavit se na vlastní nohy musela i pamětnice a místo obchodní školy nastoupila po vychození měšťanky v roce 1936 na místo kuchařky v Nové Pace. Zde ji také zastihla v říjnu 1938 zpráva o připojení československého pohraničí k Německu. „Když Němci zabírali pohraničí, bylo to kousek po silnici od Nové Paky. Měla jsem českou kamarádku, jejíž rodina žila za války ve Vrchlabí. Vyprávěla, že když chtěli jet do protektorátu, museli mít propustku. Její otec byl krejčí a šil pro všechny – pro Čechy i pro Němce,“ vypráví.

Za války slévači vždycky něco úmyslně zkazili

Více než tehdejší politická situace však pamětnici trápila vlastní ekonomická situace a strach o to, aby se v nejisté době uživila. Z toho důvodu brzy vyměnila profesi kuchařky za práci v místní tiskárně u Fabiána, kde připravovala sazbu. „Za války jsem vydělávala tak málo, že když jsem si koupila v obchodě s konfekcí Nehera kabát, musela jsem ho splácet po dvaceti korunách. Měla jsem hrozně malý plat,“ popisuje nelehkou situaci za doznívající hospodářské krize.

Později nastoupila Marie Kuttelwascherová v místní továrně, která se musela stejně jako většina průmyslových podniků přeorientovat na zbrojní výrobu. Pracovala zde společně s Němci, nicméně jak vzpomíná, obecně se jednalo o hodné lidi. „Byli rádi, že jsou schovaní a nemusí do armády. Byli vstřícní, ale jinak si nás moc nevšímali. Dělala jsem takové slitky do bomb a slévači vyráběli něco do letadel a vždycky něco zkazili. Nikdy se ale nepřišlo na to, kdo to udělal,“ popisuje sabotážní činnost svých spolupracovníků.

V továrně se pamětnice během války seznámila i se svým budoucím manželem Jaroslavem Kuttelwascherem z Chocně, za kterého se provdala v roce 1944. O rok později se jim narodil syn Jaroslav a později ještě dcera Hanička. 

Bratr viděl v koncentráku strašné věci

Bohužel ne všichni rodinní příslušníci měli to štěstí, že mohli válku přečkat v relativním poklidu. Dva strýcové pamětnice skončili jako sokolové za mřížemi. Strýc Petržálek byl vězněný v Bayreuthu a válku přežil, strýc Novák takové štěstí neměl a za svoji činnost zaplatil životem.

Zlý osud potkal i nejstaršího bratra pamětnice Emila. Ve snaze přidat se v zahraničí k odboji se společně s dalšími čtyřmi přáteli rozhodli vydat takzvanou balkánskou cestou do Jugoslávie a dále na Střední východ. V Maďarsku byli však zadrženi, posláni zpět a v září 1940 uvězněni v koncentračním táboře Dachau. Bratru Emilovi bylo v té době dvacet šest let. „Každý den museli chodit na ‚platz‘, za každého počasí. Bratr dostal zápal plic a ani by to byl nepřežil, ale kamarádi z kuchyně mu pomohli. Protože uměl vařit, přesvědčili vedoucího, že potřebují ještě někoho, kdo by vařil pro důstojníky. Tím ho dostali do kuchyně a díky tomu přežil,“ dodává.

O svém věznění v táboře nechtěl Emil vůbec mluvit, jen říkal, že viděl hrozné věci. Když měl například jeho kamarád z Nové Paky doktor Kohn zánět středního ucha, požádal Emila, aby s ním šel za táborovým lékařem. „Emil s ním šel k esesákovi, ale ten je odbyl, že mu nic není. Doktor Kohn ale naléhal, že je lékař a pozná to. V tu ránu jej před Emilem zastřelil. Jednou zase vzpomínal, jak do tábora přišla Židovka se dvěma malými dětmi. Na to dítě, co chodilo, tak Němci poštvali psy, a to menší hodili do drátů s elektrickým proudem,“ vzpomíná na bratrovo vyprávění pamětnice.

Koncentračním táborem Dachau prošlo více než dvě stě tisíc osob, z nichž většinu tvořili političtí vězni a asi třetinu Židé. Pravděpodobné číslo zemřelých čítá přes dvacet pět tisíc lidí – umírali zejména na různé nemoci, podvýživu či vlastní rukou. Nacistická zvěrstva se zde odehrávala až do 29. dubna 1945, kdy tábor osvobodily americké jednotky, které zde nalezly třicet tisíc zbídačených vězňů. Byl mezi nimi i Emil Dejmek, který se poté odstěhoval do Jablonce nad Nisou, kde žil do věku šedesáti sedmi let. 

Ustupující německá vojska nastražila před náš dům minu

V té době bydlela Marie Kuttelwascherová s manželem a novorozeným synem na Vrchovině u Nové Paky. I když by se mohlo zdát, že se jednalo o klidnou oblast, ustupující německá vojska si našla cestu do jejich ulice. 

„Bydleli jsme v takovém baráčku u Mendlíků a vím, že Rusové hnali Němce a ti si to spletli – mysleli si, že je tu nějaký únik – a na konci války se dostali k nám do ulice. Před naším barákem nastražili nějakou bombu a z okna jsem pak viděla, jak tam náš táta mezi ně letěl, bombu vzal a odnesl, protože kdyby na ni najeli, byl by barák pryč. Rusové pak hnali za nimi. Ostatní Němci se potom rozptýlili do lesa a naši je museli nahánět,“ vzpomíná na poslední dny druhé světové války pamětnice. 

Nově příchozí sovětští vojáci pak zabrali továrnu, ve které Marie Kuttelwascherová s manželem pracovali, a všechno vybavení si odvezli. K dalším násilnostem naštěstí nedocházelo. 

Hned po válce jsme zase vstoupili do Sokola

V roce 1948 se Kuttelwascherovi odstěhovali do Vrchlabí, kde dostali k dispozici jednu místnost. Manžel pamětnice začal pracovat v místní automobilce, zatímco ona byla doma s dětmi. Jak vzpomíná, bylo pro ně toto období dost náročné hlavně po finanční stránce. Aby Marie Kuttelwascherová trochu vylepšila rodinný rozpočet, po nocích šila na zakázku, což ale mělo negativní dopad na její zdraví. Jejich situace se výrazně zlepšila až poté, co pamětnice nastoupila do regulérního zaměstnání v automobilce, kde pracovala nejdříve na lince, později jako švadlena v sedlárně či v plánovacím oddělení. V podniku pracovala až do odchodu do důchodu.

„Život nebyl lehký, pořád jsme museli šetřit. Chtěla jsem, aby děti studovaly. Prožila jsem život na lince a chtěla jsem, aby to měli jinak. A stalo se. Syn i dcera vystudovali. Na to šel celý jeden plat,“ vzpomíná na nelehké období.

Dvacet pět let jsem vedla ženy v tělovýchově

Více než o politické události se Kuttelwascherovi starali o své každodenní povinnosti, především o zabezpečení vlastní rodiny. Kromě toho se i nadále věnovali sportu a své milované turistice. Hned po válce vstoupili oba manželé do Sokola, kde se pamětnice navíc stala cvičitelkou. Působili zde až do roku 1952, kdy došlo k jeho zrušení ve prospěch Státního výboru pro tělesnou výchovu a sport, respektive od roku 1957 Československého svazu tělesné výchovy a sportu. 

I přesto zůstala Marie Kuttelwascherová ve sportu i nadále činná. Ve Vrchlabí založila vlastní volejbalové družstvo a dvacet pět let vedla ženy v místní tělovýchově. S rodinou také často chodili v rámci turistického oddílu na různé výlety a pokud k tomu byla příležitost, cestovali i s podnikovými zájezdy. Dostali se do Jugoslávie či Švýcarska, velmi oblíbenou destinaci pro ně představovalo i Polsko, kde měli přátele. Rádi jezdili také na Slapy. 

Sportovně aktivní byla Marie Kuttelwascherová i poté, co v roce 1976 odešla do důchodu. S manželem stále cestovali a radost jim dělala také zahrádka. V době natáčení (2025) žila pamětnice ve Vrchlabí a těšila se ze své rodiny a malých každodenních radostí. 

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy regionu - HRK REG ED

  • Witness story in project Příběhy regionu - HRK REG ED (Eliška Poloprudská)