"Nikdy jsem ho neměl rád, jak už jsem řekl. Od samého začátku mi na něm nebylo nic sympatického: ani jeho čekistická minulost - to, že vyšel z KGB -, ani jeho slova o Rusech v Tatarstánu, za kterými byly zjevně nějaké podivné a podezřelé cíle. Pobouřilo mě, jak v roce 2002 během celoruského sčítání lidu agitoval za rozdělení tatarského etnika na mnoho subetnik. Dělal to proto, aby Tatary oslabil, aby už nebyli druhým největším národem v Rusku a proměnili se v mnoho malých etnik. Samozřejmě se mi nelíbilo ani to, co dělal v Čečensku. Velmi dobře si vzpomínám, jak moji rodiče během první čečenské kampaně poslouchali Rádio Svoboda - měli jsme doma neustále puštěný přijímač. A když začala druhá čečenská válka, okamžitě jsem začal tušit, kdo ve skutečnosti stojí za bombardováním domů v Moskvě, kterým se ospravedlňovala vojenská operace. Podle toho, jak se choval během kurské katastrofy a teroristického útoku v Nord-Ostu. Všechno o něm ukazovalo, že je to na jedné straně bezvýznamný člověk, ale na druhé straně - velmi nebezpečný. A všechno v této myšlence mě jen utvrzovalo. Když podepsal zákon Dimy Jakovleva, uvědomil jsem si, že naprosto postrádá jakoukoli empatii a soucit. Je to skutečný kanibal. Každým rokem bylo stále zřejmější, že je to uzurpátor. Zvláště poté, co si na konci roku 2011 vyměnil s Medveděvem místo a bylo oznámeno, že prezidentem bude opět Putin. Uzurpoval si moc, což se mnohokrát potvrdilo - a bude se to potvrzovat i v budoucnu. Ale když začal válku na Ukrajině, všechno o tomto člověku se mi stalo naprosto jasné a zřetelné. Nebyl ani stín pochybností: je to zločinec, válečný zločinec. Nenáviděl jsem ho tehdy, nenávidím ho i teď. Vzpomínám si, jak jsem v těch únorových dnech roku 2022, kdy všichni přemýšleli, jestli válka bude, nebo ne, s hrůzou sledoval jeho zasedání Rady bezpečnosti, jeho obludné projevy s tváří zkřivenou hněvem. O tomto muži nemohu říci nic neutrálního."
Přeloženo automatickým překladačem (DeepL)
„Celkově vzato, můj manžel se tématu chopil a vytvořil o tom film, který byl velmi těžký. Pokusil se v něm vysvětlit předpoklady, příčiny a motivy, které poháněly lidi v době, kdy probíhala druhá světová válka. Film směřoval k myšlence, že je nutné otevřít archivy, protože mnozí z těchto lidí jsou dodnes označováni za zrádce. Také našel dědečka, kterému bylo 94–95 let a který byl v ‚Idel-Uralu‘, a poté samozřejmě skončil v Gulagu. Krátce po natáčení zemřel – stihli jsme ho ještě zaznamenat. Je jasné, že jeho život byl noční můrou a každého 9. května nevěděl, kam se podít – veteráni ho za svého nepovažovali. Celkově řečeno, šlo o to, že je třeba otevřít archivy KGB a odhalit tyto temné, děsivé stránky historie. Ukázat, proč lidé vstupovali do jednotek wehrmachtu? Proč přijali nabídku německé strany? Jak se jejich osudy vyvinuly po válce? Proč byli vystaveni represím? To vše je dodnes utajeno pod označením ‚tajné‘ a ‚uchovávat navždy‘. Na prezentaci filmu k nám přijel sám Rustam Minnichanov, který tehdy pobýval v Moskvě. Byl to rok 2015.“
Přeloženo automatickým překladačem (DeepL)
"Jde o polovinu a konec 90. let - dobu, kdy se mohlo mluvit o všem: o korupci úředníků, kritizovat vedení republiky a dokonce i samotného Putina. Vzpomínám si na dny, kdy nastoupil do funkce, přijel do Kazaně a pronesl velmi zvláštní slova: 'Rus v Tatarstánu je jako Čečenec v Moskvě'. Bylo to v době, kdy ještě probíhala nebo právě skončila druhá čečenská kampaň a Čečenci v Moskvě byli vnímáni jako lidé "desáté kategorie". Byli obtěžováni na ulicích, biti, otevřeně nenáviděni - ve společnosti panovala otevřeně protičečenská atmosféra. Ale srovnávat situaci Rusů v Tatarstánu s osudem Čečenců v Moskvě bylo naprosto neudržitelné. Rusové a Tataři žili vedle sebe desítky let a v nejhorším případě šlo o domácí hádky nebo xenofobní výroky typu "Tatarwa" nebo rady "neber si Rusa". Ale aby někoho zbili za to, že je Rus - to se prostě nemohlo stát, protože v Tatarstánu bylo vždycky zhruba stejně obyvatel: 50 procent Rusů a 50 procent Tatarů. A vzpomínám si, že jsem udělal takovou jízlivou reportáž o tom, jak se Putin mýlí."
Přeloženo automatickým překladačem (DeepL)
Farida Kurbangalejevová je ruská novinářka, televizní moderátorka a učitelka známá svou prací v ruské federální televizi a aktivním občanským postojem. Narodila se 27. srpna 1979 v Kazani v rodině tatarských intelektuálů. V 90. letech, v době perestrojky a rozpadu SSSR, zažívala rodina těžkosti – rodiče přišli o práci a Farida se potýkala s chudobou, což ovlivnilo její pohled na svět. Vystudovala Fakultu žurnalistiky, sociologie a psychologie na Kazaňské státní univerzitě a stala se zvláštní zpravodajkou Tatarstánské státní televizní a rozhlasové společnosti. V roce 2007 se Farida stala moderátorkou pořadu Vesti na televizním kanálu Rossija 1 a přestěhovala se s rodinou do Moskvy. Od roku 2014, po anexi Krymu, začala zažívat vnitřní konflikt kvůli zvýšené propagandě a militarizaci v médiích. V roce 2017 z televize odešla, protože nechtěla podporovat státní politiku. Od roku 2018 pracovala jako moderátorka pořadu Novoje vremja na Rádiu Svoboda v České republice. Otevřeně kritizovala politiku Vladimira Putina, označovala ho za zločince a uzurpátora moci, aktivně vystupovala proti válce na Ukrajině a věřila, že Rusko by mělo být v tomto konfliktu poraženo. Byla vdaná za režiséra dokumentárních filmů Denise Krasilnikova, má dvě dcery – Sofii a Adélu.
