Viliam Kun

* 1938

  • „Maminka to celé nesla velmi těžce. Pamatuju si doby, kdy jsme neměli co do pusy. Jednou jsem přišel ze školy domů a uvařila brambory s červenou paprikou. Nic k tomu. Sama se rozbrečela a řekla: ‚Nic jiného nemáme, nic jiného ti nemůžu dát.‘ Všechno bylo na lístky a my vyvrhelové jsme potravinové lístky nedostávali.“

  • „Někteří menší zemědělci vytrvali a nešli do družstva. To už mohlo být někdy v roce 1954 nebo 1955 a jeden náš známý sedlačil dál, měl koně, kravičku a tak. Jednoho dne jel s vozem s koňma na pole, že naseká nějakou pícninu pro kravičku. Jeden náhončí z úřadu vyšel, zastavil ho a říká: ‚Slezte z toho vozu! Vemte si tu kosu, koně a vůz zabavuje družstvo!‘ Ten člověk předtím dělal krmiče v našich stájích pro družstevní dobytek. Ale pak postoupil výš, a tak rozkazoval. Jmenoval se Schweizer Boldyzhar (čte se Boldyžár). Statkář si vzal kosu, celou cestu domů brečel jak malé děcko. Vzali mu koně, vzali mu vůz. A co měl dělat? Měl říct té kravičce: ‚Podívej se, nemáš co žrát, protože družstvo to zabavilo...?‘ Dělali neuvěřitelné věci, ti komunisti, neuvěřitelné! A nikdy to nedostal zpátky. Nakonec šel taky do družstva. Co měl dělat?“

  • „Po 18. roce to území dole padlo do Československa, tak on byl jako občan Československa, z toho důvodu musel jít na vojnu do Prahy. Málokdo si dovede představit, že otec, který se narodil v Rakousko-Uhersku, pak žil v Československu, pak v Maďarsku, pak znovu v Československu a prakticky nevytáhl paty z dědiny. A žil ve čtyřech zemích. To pohraniční území je vždycky složité.“

  • Full recordings
  • 1

    Winnipeg , 17.01.2025

    (video)
    duration: 02:08:35
    media recorded in project Příběhy 20. století
  • 2

    Winnipeg, 21.02.2025

    (video)
    duration: 02:04:00
    media recorded in project Příběhy 20. století
Full recordings are available only for logged users.

Člověk se mohl snažit, jak chtěl, ale pokud to dělal poctivě, tak to nešlo

Viliam Kun v roce 1965
Viliam Kun v roce 1965
photo: archiv pamětníka

Viliam Andrej Kun se narodil 18. prosince 1938 ve Svodíně na jižním Slovensku, okres Nové Zámky. Vyrůstal v maďarsky mluvící rodině hospodářů ve Svodíně. Dětství mu poznamenala druhá světová válka, během níž vesnici střídavě obsazovaly německé a sovětské jednotky. Rodina zažila boje a rabování. Po válce otce postihly politické změny – v roce 1952 byl odsouzen jako „kulak“ k sedmi letům vězení a ztrátě majetku. Matka s dětmi byla vystěhována do Čech na státní statek Úpor, kde žili v těžkých podmínkách. V roce 1957 narukoval Viliam k vojsku do Uherského Hradiště a po absolvování poddůstojnické školy v Kroměříži sloužil jako desátník. Po návratu získal místo v pražské Aritmě. Roku 1965 se oženil se zdravotní sestrou Jiřinou Krátkou a rodina se usadila v Praze-Troji. Srpnová okupace v roce 1968 ho přesvědčila, že v Československu nemá budoucnost. Na jaře 1969 s manželkou a dvěma malými syny emigroval přes Německo do Kanady, kde se trvale usadil a pokračoval v technické profesi. Zde se mu narodil třetí syn John. Po roce 1989 byla rodině navrácena část majetku ve Svodíně. V roce 2025 žil v kanadském Winnipegu.