Josef Kuda

„Tak jsem sloužil na ministerstvu vnitra, chodil jsem do služby už tak půl roku, už jsme poměrně znali předpisy a jak to chodí. Procházel jsem jednotlivá oddělení a kontroloval jsem, jestli jsou uzavřené dveře od kanceláří. Dole byla vrátnice, kde byl normální civilista. A já jsem slyšel v noci ve dvě hodiny takové všelijaké řeči, to už jsem byl nějaký čas ve službě, a říkal jsem si, co se to tam děje? Tak jsem seběhl po schodech dolů a podíval jsem se, co se děje. My jsme byli dva, jeden měl pravou stranu a jeden měl levou stranu. Tak jsem ho zavolal: ‚Poslechni si, co se tam na té vrátnici děje.‘ Tak jsme chvilku stáli a viděli jsme, že je tam jakýsi člověk a že se tam dohaduje s vrátným. Ty slova byly takové všelijaké, velice tvrdé. My jsme seběhli dolů se podívat, co se tam děje. A ten vrátný nám říká: ‚Ten člověk chce, abych mu ukázal veškerý materiál, který tady mám, já jsem mu to odmítl, tak mě chce likvidovat.‘ Pochopitelná věc, když jsme to slyšeli, tak jsme milého člověka zadrželi s tím kolegou, jako dva nejmladší příslušníci sboru. Volali jsme na naše vedení, že jsme zadrželi na vrátnici toho a toho. Naše vedení přijelo, za hodinu nebo za dvě ani ne, přišli za námi velitelé a říkali: ‚Chlapi, víte, co jste udělali? Zadrželi jste člověka, který tady dělal určité… to byl německý agent.‘“

„Protože já jsem u něho sloužil dvakrát, pro nás to byl velice dobrej člověk, Slánský. Ministr vnitra dostal letní sídlo taky do Mladé Boleslavi, asi tak vzdálenost dvě stě metrů od budovy Slánského. A tehdy jsem měl službu a vyšel jsem se podívat k silnici, ten objekt byl v zahradě k silnici, a viděl jsem jet auto naše, myslím státní auto. Od souseda, ten už to věděl, ten přišel za mnou a říká mně: ‚Vedli Slánského!‘ Já říkám: ‚Kdo?‘ – ‚SNB, zatklo ho.‘ Co se dalo dělat, že.“

„Pamatuju si velice dobře, že tehdy za mnou přišel jeden kluk, spolužák, a říkal, že je to zajímavé, ale my máme kousek dál k Velenovu pole a že tam je převrácená zem, na kraji jiná zem, než je původní. Kluci, ze zvědavosti se tam půjdeme podívat. Šli jsme na to místo, vzali jsme si takový klacky ze dřeva a udělali jsme tam takovou sondu, abychom věděli, jestli tam něco je. Považte, že jsme narazili po takových třiceti centimetrech na cosi, co se nám zdálo být jako kalhoty, tmavě zelené. Tak jsme šli na národní výbor, řekli jsme to starostovi, že jsme šli tam a tam, že jsme tam udělali díru a narazili jsme tam na někoho v zemi, který má oblečené kalhoty zelené. Pochopitelně se telefonicky volalo na Vícov a Vícovští podali zprávu, že ano, řezník jeden měl ty kalhoty oblečené na sobě, že by to mohlo být ono. Tak pochopitelná věc, napřed se tam udělala místní sonda a zjistilo se, že tam je někdo pohřbený. Přišlo se na to, že popisy některé odpovídají na ty vícovské občany.“

„Těch vlasovců tam bylo osm nebo deset a verdikt byl zastřelit, všechny zastřelit, a kde? Tak nás požádali, občany, já mezi nimi pochopitelně musel jsem být, abychom je zavedli do lesa, tam, kde je nějaké to lepší místo, kde by je mohli oddělat. Tak šlo několik partyzánů, před nimi šli ti vlasovci, kteří měli spoutané ruce a šli. Teď jsme přišli asi tak sto dvě stě metrů do lesa, my jsme šli za nima, pochopitelně že jsme se mezi ně nemohli míchat, a slyšeli jsme výkřiky vlasovců… že je zabijí Němci, zastřelí. Němci je vzali, my jsme šli s nima, ukazovali jsme jim místo, kde by to bylo nejvhodnější, a tam je postříleli všechny, až na jednoho, který byl zasažený v noze, a ten tam spadl a pochopitelně ti vojáci přešli a my za nima a my jsme ho viděli. Šli jsme k němu, on ještě byl naživu trochu, tak jsme mu vytáhli tašku, tam měl fotografie, a tak jsme ho obložili těma fotografiema a on umřel, pochopitelná věc.“

„Kde se vzali, tu se vzali dva němečtí vojáci, protože jsme chodili do školy a uměli jsme trochu německy, tak nám říkali, že jestli u nás najdou nějakou zbraň, že nás zastřelí. Pochopitelná věc, když jsme měli pistole každý schované za kalhotama v pase. Oni začali řvát, abychom všechno odložili, že nás zastřelí. Vytáhli pistole a to už byl prakticky vrchol rozpadu německé armády, protože jak nás tak drželi a křičeli na nás, tak od Protivanova, od Skelné Hutě jeli vojáci, byli to Slováci, kteří byli u sovětské armády, jeli na koních. Přijeli k nám, když nás tam tak viděli, a ptali se nás, co se děje. My jsme jim říkali, že nás chtějí zastřelit, že máme zbraně, pistole. Dva ti slovenští vojáci vytáhli pistole a před náma ty vojáky zastřelili, no, to na kluky působilo velice strašně.“