The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Helena Kubinová (* 1937)

• narozena 4. července 1937 v Javorníku

• dcera Hermana Junga, německého legionáře z Javorníku

• svědkyně válečných událostí na Javornicku

• svědkyně poválečného účtování v Sudetech

• rodina internována v Muně – Mikulovice

• díky otcově minulosti nezařazeni do odsunu Němců

Městem kráčí dav lidí. Každý z nich si do odsunu smí sbalit jen zlomek svých vlastních věcí. Uprostřed zástupu sotva osmileté děvčátko tlačí malý kočárek pro panenky. Nikdo z nich neví, co bude, co je ve sběrném táboře pro sudetské Němce čeká. „Jen díky tomu, že tatínek během první světové války přeběhl na druhou stranu a stal se československým legionářem, nás nakonec nevyhnali,“ říká dívenka s kočárkem, dnes sedmaosmdesátiletá Helena Kubinová. 

Němec mezi legionáři

Příběh malé Heleny, jejíž dětské oči byly svědkem rabování a vyhánění sudetských Němců z domovů, sahá až k první světové válce, do které brzy po jejím vypuknutí musel v řadách Rakouska – Uherska narukovat její otec Herman Jung (*1892), který do války vstoupil jako Němec a který se z ní vrátil v uniformě československého legionáře.  Herman v řadách 5. roty 13. pěšího pluku bojoval pouhých sedmadvacet dní – dne 28. srpna 1914 dobrovolně, spolu s dvěma Čechy, Javúrkem a Kybekem[1], přeběhl do ruského zajetí u Krasniku. „Tatínek na to vzpomínal, že je tam hnali proti kulometům, říkal, že to byla zbytečná jatka,“ dodává k tomu jeho dcera, Helena Kubinová (*1937).

Herman Jung je jediný ověřený legionář tehdejšího převážně německého okresu Jeseník. Věděl to nejspíš i on sám: „Jsem jistě jediný čl. leginář mezi Němci Frývaldovského okresu[2]. Na dotaz arcibisk. ředitele v Javorníku v březnu 1943 u býv. vládního presidenta v Opavě, jak se má arcibisk. ředitelství zachovati k mé službě v čsl. legiích, vládní president odvětil, že podobného případu není v celém opavském vládním okresu,“ píše ve svém dopisu z června 1945, určeném Okresní správní komisi, jež měla tehdy na starost znovuobnovení veřejné správy, ale i konfiskaci majetku a řízení vysídlování sudetských Němců. Tento dopis nezabral – rodina i přes to musela jednoho dne nastoupit do nechvalně proslulého sběrného tábora Muna – Mikulovice.

Od Samary k Pacifiku

„Tatínek se v Rusku dostal do nemocnice a vždy mi vyprávěl o tom, jak se líbil sestřičkám, on měl totiž výrazně červené rty,“ líčí otcovy osudy Helena Kubinová. Herman Jung prožil v cizině dlouhých šest let. Od roku 1916 sloužil v pracovní zajatecké rotě, rok na to se kvůli silnému průjmovému onemocnění dostal do nemocnice v Pinsku. To již uměl dobře rusky číst i psát, a proto jej po vyléčení využívali jako písaře a tlumočníka: „Bylo tam hodně negramotných. On pro ně překládal a četl dopisy, na které také odpovídal. Ta nemoc jej poznamenala na celý život, maminka mu až do smrti musela vařit speciální dietu.“ 

Do ruských legií vstoupil Herman Jung v Omsku dne 30. června 1918. Jakkoli se může zdát, že do konce první světové války v tu dobu zbývalo necelých pět měsíců, pro legionáře to neplatilo. Většina z nich se do vlasti začala vracet až v roce 1920, tedy po skončení ruské občanské války, do které se legie, na straně umírněných socialistů, liberálů a monarchistů, zapojili do boje proti bolševikům – v roce 1917 totiž v Rusku došlo k Velké říjnové socialistické revoluci, kdy moc uchvátila krajní levice v čele s Vladimírem Iljičem Leninem. Herman Jung tedy zjevně, v řadách 10. střeleckého pluku Jana Sladkého – Koziny, prožil těžké boje na samarské frontě, zažil tažení na řece Menu anebo bojoval o Krasnojarsk. V květnu 1920 Herman Jung konečně se svou jednotkou přišel do Vladivostoku, odkud se pak na lodi jménem Edelyn dostal domů. Cesta vedla přes Pacifik, Panamský průplav, Atlantský oceán a Gibraltar až do Terstu – a odtud do mladého Československa. 

Pro jedny komunista, pro druhé nacista

Herman Jung se v roce 1924 oženil s Hildou Frey z Adolfovic – maminkou Heleny Kubinové. Kvůli svému onemocnění nastoupil do kanceláře jako lesní správce. „Potom si tatínek postavil dům. Měl hodně strýců, kteří neměli vlastní děti – tak je všechny obešel s tím, že ví, že po nich jednou bude dědit, a poprosil je, zdali mu nějaké peníze nedají předem,“ říká Helena Kubinová. Stavba vily přišla na 160 000 tehdejších korun[3] a Jungovi v ní měli i služebnou. 

Okolí vnímalo otce rozporuplně – pro svoji příchylnost k Rusku a Slovanům jej němečtí krajané považovali za komunistu. Vadilo také, že Jung, jehož zaměstnavatelem byly tehdy Arcibiskupské lesy, nechodí do kostela. Klerikalismus mu byl cizí. „Tatínek pokaždé, když my jsme šli v neděli na mši, chodil do hor a říkal nám: ,Když vy jdete do kostela, já si vylezu na největší kopec a jsem Bohu blíž než vy,´“ vzpomíná Helena Kubinová.

Jestliže o něm nejdříve smýšleli jako o komunistovi, v dobách poválečného účtování jej zase označovali za nacistu – Herman Jung vstoupil v březnu 1938 do Sudetendeutsche Partei (SdP, tzv. henleinovci) a následně pak po mnichovské dohodě jej pod číslem 6578971[4] převedli do NSDAP. „Tatínek se po válce hájil tím, že byl nemocný a měl dvě malé děti, mě a bratra Huberta,“ říká Helena Kubinová a historické prameny k tomu dodávají, že Jung měl v očích nacistů cejch československého legionáře a že svůj vstup do nacistických stran učinil čistě z existenčních důvodů – navíc během války nevykonával žádné funkce, byl pouze pasivním členem. Svědkové v roce 1945 vzpomínali, že Helenin otec nesmýšlel nacionalisticky. Navíc jeho bratranec, Dr. Josef Jung z Vidnavy, byl za odbojovou činnost popraven gestapem.

Střípky zla

První vzpomínky z dětství má Helena Kubinová rámované atmosférou druhé světové války. Jsou to střípky, ale silné – vidělo je dítě. U Jungových se čas od času objevili němečtí uprchlíci. „Pamatuji si jednu maminku s holčičkou, které utíkaly z Berlína před bombardováním. Bydleli nějakou chvíli u nás a nebyli jediní,“ vzpomíná Helena Kubinová, která sama společně s rodiči a bratrem musela v obavě před hrozícími nálety někdy zjara roku 1945 z Javorníku uprchnout. Mohlo jít o strach po úspěšném náletu ze dne 22. března 1945, kdy Javorník bombardovali Sověti kvůli tomu, že ve městě se v tu dobu nacházela přesunová základna potravin a munice.[5] Počet obětí na životech byl odhadem šest až osm. Místo, kde tehdy Jungovi v bezpečí přežili až do květnového osvobození, si Helena Kubinová nepamatuje, zato si vybavuje barevný ohňostroj na jarním nebi – z výšky se snášely stříbrné záblesky, ze kterých vykvetly bílé květy, jež po dopadu rozsévaly smrt: „Dívali jsme se na to z okna.“ Tehdy obyvatelé Javornicka pocítili blízkost válečné fronty – sovětské bombardovací svazy zde přelétávaly na svém tažení do Polska, kde docházelo k bombardování strategických cílů.

Jednoho dne se v náhradním domku, kde se rodina skrývala, objevili sovětští vojáci. Helena si všimla, že někteří mají okolo kotníku zlaté náramky a na obou rukách i několikero hodinek. Jeden z nich majetnicky hmátl rukou po láhvi stojící na kredenci. Myslel, že je v ní alkohol, ale byla plná octa.

Rodina se do Javorníku vracela na žebřiňáku. Sedmiletou Helenu cestou zaujaly dvě věci – kráter po výbuchu bomby a silueta houpajícího se oběšence. Matka se jí marně snažila zakrýt oči. Po návratu do vily je čekal šok. „V našem domě byla ubytovaná armáda. V mojí posteli spal nějaký voják, který musel být strašně malý. Byla tam totální spoušť. Rozházené šaty, naděláno na podlaze,“ vzpomíná Helena Kubinová, která tvrdí, že šlo o vojáky wehrmachtu – ovšem vzhledem k dalším dochovaným svědectvím to spíše nasvědčuje pobytu osvoboditelské Rudé armády. Uklidit dům dalo pořádnou práci a byl k tomu potřeba i silný žaludek. Brzy po uvedení vily do původního stavu přišel rozkaz k vystěhování. 

Už před ním mohla Helena z okna pozorovat, jak od německých sousedů vynášejí čeští lidé nakradené koberce, obrazy a všechno, co mělo jen trochu nějakou cenu. Nastal poválečný lynč a likvidace všeho německého. „Můj spolužák a jeho rodina tehdy dostali příkaz, že se musí do třiceti minut vystěhovat z vlastního domu.“ Herman Jung si proto na vilu opatřil nápis, že je československý legionář. Nepomohlo to, vystěhovat se museli tak jako tak. 

„Některé lidi ten nápis odradil, ale neodradilo to pana Hanzela[6] , který si nápis také přečetl, ale pak se vrátil zadními dveřmi. Maminka se tehdy tak bála, že poslala bratra pro tatínka, a ten se pak s Hanzelem nějak domluvil rusky. Tatínek tehdy ještě česky neuměl,“ vzpomíná na ranou poválečnou dobu Helena Kubinová. Příslušník Hanzel nakonec dům zabral pro sebe a svoji rodinu. Někdy v tu dobu se děvčátko s kočárkem pro panenky vydalo na cestu. 

Rodiče nemohli získat české občanství

Přesto, že pamětnice uvádí, že ve sběrném táboře Muna – Mikulovice, prožila její rodina pouhý den, není to pravda – z dostupných archivních materiálů je zřejmé, že Jungovi Munu opustili až v srpnu 1946. Je možné, že tento časový úsek pamětnice vytěsnila. Sběrný tábor u Mikulovic proslul svou krutostí a nelidským zacházením: 

„Nás čtrnáct děcek jsme se vrhli na kůrku chleba. Dodnes mám jizvu. Oni měli tenkrát takový vysoký boty s cvoky. Rozmlátil mě,“ vzpomíná pro ilustraci další pamětnice, Margita Hildegard Rajniková (*1937) na to, jak ji v Muně – Mikulovicích málem zabil český dozorce. 

Jungovi sice mohli tábor opustit – dopomohla k tomu otcova legionářská minulost – ale do své vily se již nevrátili. Mnoho Heleniných spolužáků tehdy i se svými rodinami skončilo ve sběrných táborech: „Chodili jsme za nimi a nosili jsme jim jídlo.“ Odsunuti byli také všichni z širší rodiny Jungových. S některými z nich se Hilda setkala až v šedesátých letech, když se směli poprvé za celou tu dobu podívat do svých bývalých domovů.

Rodina dostala náhradní byt v Javorníku Pod Jánským vrchem – nastěhovali se místo odsunuté válečné vdovy. Otec se dlouhodobě snažil získat české občanství, ale podařilo se mu to až v roce 1950. Maminka pamětnice, Hilda Jungová, dostala české doklady ještě později: „Ale zemřela už jako Češka,“ dodává k tomu její dcera – Hilda odešla předčasně, v padesáti letech. Bylo to v roce 1954.

Z děvčátka, co neumělo česky, premiantkou třídy

Hned po válce nastoupila Helena Kubinová do české školy. Uměla pouze německy a první roky pro ni byly těžké. „Nakonec jsem mívala lepší vysvědčení než české děti, učila jsem se všechno od základu a prospívala jsem s vyznamenáním,“ vzpomíná Helena Kubinová, kterou po základní škole díky jejímu prospěchu přijali na šumperskou obchodní akademii. Studovala přesně půl roku. Psal se rok 1954 a maminka náhle zemřela. Starší bratr Hubert byl v tu dobu již na studiích a s otcem neměl kdo zůstat: „Táta by byl sám, tak jsem ukončila studium. Přestěhovali jsme se do Jeseníku, kde jsem v šestnácti letech nastoupila do práce,“ říká Helena Kubinová, která zase, díky svému dobrému školnímu prospěchu, získala místo v bance – jako účetní. Po devíti letech přestoupila do jesenického VŘESu (Výroba, řemesla, služby), kde na obdobné pozici pracovala až do důchodu. Částečné spravedlnosti se rodina dočkala až v době po sametové revoluci, kdy došlo alespoň k finančnímu vyrovnání. Dům byl ještě v devadesátých letech obydlen těmi, kdo jej získali nepoctivě. V době natáčení rozhovoru žila Helena Kubinová v domově pro seniory v Javorníku. Kruh se tak pomyslně uzavřel – domov sídlí v bývalém klášteře, kde jako mladé děvče bojovala s českým jazykem. 

 

[1] Zdroj – https://www.csol.cz/legionar/47946/

[2] Frývaldov - Jeseník

[3] Květoslav Growka. Českoslovenští legionáři okresu Jeseník. Vydal: Zemský archiv v Opavě - Státní okresní archiv v Jeseníku. Jeseník 2003

[4] SOkA Jeseník, fond Okresní vedení NSDAP Jeseník, inv. č. 9, kart. 9, kartotéka člnů Volkssturmu.

[5] Kronika města Javorníku psaná učitelem Františkem Hrazdinou

[6] Příslušník SNB, který se svými kolegy vyháněl javornické Němce z domů a který pak obsadil vilu Jungových