Božena Kubicová

* 1938

  • „Tak jsem jela sama, no a když jsem se vracela do Německa za manželem, tak na hranicích mně odebrali pas a že nikam nesmím a musím se hlásit na té bezpečnosti v Brně, tam že mě budou vyšetřovat. Já jsem vůbec nechápala, o co jde. No, musím vám říct, že já vůbec nemůžu pochopit, že jsem ještě potom začala hrát. Jak mě to, ty nervy… Tam byl muž, který mě vyšetřoval. Ten způsob, jakým to dělal, tak za to by se měl stydět. Vždyť na mě neměli nic, jsem se pak dozvěděla, jenom asi snad nějaký ten anonym. Jen jsem otevřela dveře, tak na mě řval jak na vraha. Já jsem byla úplně zoufalá, já jsem se třepala, kupovala jsem si takové uklidňující prášky, takové, co byly k dostání bez předpisu, abych vůbec trochu spala, vždycky jsem musela jet do toho Brna. No to si nepřejte, co to bylo za darebáka. Já můžu pochopit, no nemůžu pochopit, že on jako mě měl vyšetřovat, ale ten způsob, jakým to dělal. Představte si, že bylo období, bylo to v Aachen, Jiří nosil bíbra, fousy. A my jsme si vždycky toho Aleška brali na prázdniny, jak to šlo a co mě ten manžel první dovolil, tak viděl, že pro kluka je to ohromné. A jednou Alešek řekl: ‚Strýček má tři barvy na fousech.‘ On měl šedivé a prostě už jak stárnul. Tak Jiří řekl, že si ty fousy oholí. Tak si oholil ty fousy. Nejel vůbec do Čech, nemohl, musel tam dělat nějakou premiéru nebo co. A já jsem jela do těch Čech a už jsem měla zase předvolání na výslech. Tak jsem jela do Brna, otevřela jsem dveře a ten muž, jestli se to vůbec dá tak nazvat, on byl soudruh úplně až jak poleno, tak začal řvát, ještě jsem ani nezavřela dveře: ‚Proč si váš muž nechal oholit fousy?!‘ Já jsem myslela, že snad dělá legraci nějakou nebo co. Můžete to pochopit, tak nás musel tam někdo sledovat, oni ho platili, protože tady nebyl, nikdo to nevěděl. Tak to tedy jsem si říkala, no to se mi snad jenom zdá. On už ví tady v Brně, na Lidické, nebo jak se jmenovala ta ulice, že si Jiří v Aachen nechal oholit fousy? No můžete to pochopit?“

  • „Jiří přijel, tedy manžel, úplně vyděšený. Říká: ‚Rusi nás obsazují.‘ No a mně to připadalo divné, proč by nás obsazovali Rusi. On říká: ‚Pojď, musíme do města, tam se dějou, tam je historie, my musíme tam být, to musí se tam něco dít.‘ No tak jsme honem jeli do města a tam u nádraží ze Starého Brna jely tanky ruský a lidi si začali před ně sedat. No tak my samozřejmě taky hned jsme si tam sedli před ty tanky. Já, když to teď sleduju, já jsem byla přesvědčená, že přeci ty lidi, co ty tanky řídí, nevjedou do těch lidí. Jak jsem byla naivní, co? No tak, ale nevjeli tedy, proto jsem tady. No ale byl to zvláštní pocit, svým způsobem i krásný, ta soudržnost těch lidí. To byla úplně, tam bylo lidí, všichni, kdo tam prostě se nachomýtl, tak si sedal, tam byl koberec lidí, kteří seděli, a zřejmě ti vojáci v těch tancích asi si vůbec s tím nevěděli rady, asi vůbec, o co tady jde. No naštěstí to dobře dopadlo, pro nás, že jsme živí, ale bylo to hrozný. Bylo to hrozný.“

  • „Ale co jsem zažila a co vlastně ovlivnilo celý můj život, bylo, že se rozneslo po Mělníku a Rousovicích, že máme jít k hlavní silnici, která vede do Prahy, a máme jít vítat americké vojáky, kteří jedou na pomoc Praze. Tak všichni lidi, snad doma nezůstal nikdo, jsme šli k té silnici a už jsme skoro byli u ní, když jsem si uvědomila, že jsem zapomněla praporky. Tak maminka říkala: ‚Já tady na tebe počkám a doběhni si zpátky domů pro ty praporky.‘ Tak jsem utíkala, a když jsem byla asi jednu třetinu od maminky, tak jsem slyšela letadla. Znala jsem ten zvuk, ona měla takový temný zvuk. Já jsem se podívala nahoru a ona tak pomalu letěla a viděla jsem, že něco z nich padá. Vtom ke mně přišel nějaký pán a strhl mě na zem. Do té špíny, do té ulice, tam vedle ležela jeho paní. A teď nastala hrůza, lidi křičeli, běhali, plakali, lehali si na zem. Já jsem si to vůbec nedovedla vysvětlit, co se děje. Bylo to hrozný a ten pán mě pevně držel, že jsem nemohla. Až pak se začal bavit pravděpodobně, jestli se nemají taky jít schovat a neležet pořád na té silnici. Já jsem cítila, že trošku povolil v tom, jak mě držel, tak jsem se mu vyškubla a utíkala jsem zase směr domů, do toho domova. Jenže tam už nikde nebylo živé duše, všichni byli poschovávaní. Bylo to takový stresující, já jsem doběhla k těm vratům a ty byly zamčené. To si nikdo nedovede představit, co to pro mě znamenalo za hrůzu, že jsem nemohla dovnitř. No tak jsem bušila na ty dveře a zase přiběhl nějaký pán, chytil mě a doslova mě vlekl, protože jsem se bránila. Já jsem si to nedovedla vysvětlit, co se děje. Na druhé straně ulice byl takový malinký obchod, tak tam mě vlekl, ten byl narvaný lidmi. Já jsem byla malá, že jo, tolik lidí, já už jsem tam pomalu ani nemohla dýchat. To byly hrůzy, co jsem zažila. Tak a najednou někdo volal, to nedám: ‚Maminka běží.' No tak maminka, když viděla, co se děje, tak samozřejmě za mnou utíkala. Jenomže ještě pořád to nebylo všechno. Asi druhý den, nebo ještě jeden den, přišla strašná průtrž mračen. A mně to hromobití připomínalo ty výbuchy těch bomb. Takže já jsem dostávala hysterické záchvaty pláče a všeho. Jakmile jsem slyšela někde, že někde zahřmělo, tak jsem prostě to... Vracelo se mi to všechno, celý ten nálet a to. Tatínek mně pořád to vysvětloval, že se toho nemusím bát, že bych se měla bát toho blesku. Ne, prostě ve mně to bylo, ta hrůza toho náletu, tak jsem pořád plakala. Pak už jsem plakala i proto, že tatínek se zlobil, že mi to říká a já pořád a pořád brečím a brečím, a to tedy zoufale. Pak ale zvolil jinou taktiku. Pomaloučku mně začal vysvětlovat, že bych se měla naučit nebát se. A když už se budu někdy bát, tak se musím naučit ten strach překonat. Že to nemusí nikdo vědět, že mám strach. A co tedy mě přesvědčilo, že tatínek řekl: ‚Víš, já jsem se v životě taky bál. Každý se dostane do situace, že se bojí, ale musíš to umět překonat.‘ Tak to je to nejcennější, co mně tatínek dal do života, protože to mně moc pomohlo, za celý můj život.“

  • Full recordings
  • 1

    Praha, 29.11.2023

    (audio)
    duration: 01:02:20
    media recorded in project Příběhy našich sousedů
  • 2

    Praha, 12.12.2024

    (audio)
    duration: 01:52:11
    media recorded in project Příběhy 20. století TV
Full recordings are available only for logged users.

Umělec musí mít pevnou půdu pod nohama

Božena Kubicová alias Bena Havlů, 1972
Božena Kubicová alias Bena Havlů, 1972
photo: archiv pamětníka

Božena Kubicová, uměleckým jménem Bena Havlů, se narodila jako Božena Havlovcová 10. února 1938 ve Stráncích u Mostu. Tatínek František Havlovec vystudoval vojenskou hudební školu a byl to on, kdo objevil její hudební talent a přivedl ji ke xylofonu. Zrovna působil v Lučenci, když byl vyhlášen fašistický Slovenský štát, a on musel složitě prchat do Protektorátu Čechy a Morava. S rodinou se pak usadil v Rousenicích u Mělníka, kde se zapojil do protiněmeckého odboje. Když 5. května 1945 zavolala Praha o pomoc, neváhal a odjel bojovat. Malá Božena zůstala s maminkou a obě 9. května zažily bombardování Mělníka sovětskými letadly. Pamětnice se tehdy jako sedmiletá ocitla sama v ulicích a z náletu si odnesla těžké trauma, z kterého se vzpamatovávala ještě dlouho. Po válce žili chvíli v Teplicích, kde pamětnice poprvé veřejně vystoupila s xylofonem. V Praze pak vystudovala školu výživy a k tomu trénovala lehkou atletiku pod Otakarem Janderou. Po maturitě se vdala do Brna. Manželství se sice rozpadlo, ona se tam ale později seznámila se svým budoucím druhým manželem, dirigentem a klavíristou Jiřím Kubicou. Od roku 1970 ho doprovázela na angažmá v západním Německu, kde díky jeho podpoře a klavírnímu doprovodu začala sama koncertovat. Duo Bena Havlů a Rudolf Rod, jak si začali v umělecké branži říkat, bylo úspěšné a oblíbené. Pak ale při jedné návštěvě Brna Boženě Kubicové sebrali pas a už ji za manželem nepustili. Navíc ji opakovaně dost nevybíravým způsobem vyslýchali. Navzdory šikaně ze strany StB, závisti a předsudkům se jí podařilo prosadit xylofon jako plnohodnotný koncertní nástroj vážné hudby. Po sametové revoluci mohla konečně svobodně budovat svou profesionální koncertní kariéru a v roce 1996 s velkým ohlasem zahrála dokonce thajské princezně. Vlastní pětiřadý xylofon si nechala patentovat a svou hudební dráhu ukončila až ve věku 80 let koncertem na Žižkově. V roce 2024 žila v Praze.