The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Alan Kubica (* 1959)

• narodil se 28. prosince 1959 v Ostravě Zábřehu

• otec Alan Kubica pocházel z Koblova na Hlučínsku a za války měl německé občanství

• v předškolním věku prožil Alan Kubica rok na hospodářství v Beskydech

• vyrůstal v centru Ostravy, zažíval atmosféru průmyslového města

• na studentských brigádách pracoval v železárnách, na jatkách a v chemičce

• v roce 1979 absolvoval gymnázium, byl přijat na Vysokou školu báňskou

• ve stejném roce poprvé fáral do dolu a začal studovat důlní měřičství

• od roku 1984 pracoval v dole, byl svědkem poměrů v socialistickém hornictví

• po listopadu 1989 zažil zavírání ostravských šachet a privatizaci dolů

• v roce 1994 z hornictví odešel a v době natáčení (2025) žil v Ostravě

Pán Bůh tě opatruj, řekl otec a udělal Alanovi křížek na čelo. Na šachtu to měl čtyři zastávky tramvají. Cestou viděl ocelovou věž Dolu Jindřich, ve kterém už se uhlí netěžilo. V Přívoze minul hospodu U Dlouhých, ve které horníci pili od rána do noci. Pak tramvaj projela podjezdem pod železnicí a už vystupoval. Ve známkovně vyzvedl svou známku a pověsil ji v lampovně. Aby bylo jasno, že je dole, kdyby se něco stalo. Třeba výbuch nebo otřes. Montérkám se na šachtě říká fáračky. Ty dostal už včera, když se tu byl ohlásit. Nasoukal se do fáraček, chodidla omotal onucemi, jak jen to šlo. Přilbu mu dali malou, takže to také nebyla žádná sranda narazit ji na hlavu. Maska, lampa, opasek. Všude plno chlapů. Na první pohled binec, zmatek a řev. Jenže všichni věděli, co mají dělat. Kam mají jít. Snažil se nikomu nekřížit cestu. Zahlásil se u okýnka, poslali ho za střelmistrem, se kterým sfáral dolů. 

Podívej se, to je měřič

Alan Kubica už si nepamatuje, které to bylo patro, ovšem jen co vystoupil z klece, šel fasovat střelivo. Na každé rameno mu pověsili kabelu nacpanou válečky výbušniny. Klopýtal chodbou plnou vody. Řemeny řezaly do ramen. Přilba padala z hlavy, maska na něm visela, onuce tlačily v botách. Na konci chodby se zhroutil, ramena rozedřená do krve. Díry v čelbě už byly navrtané. Střelmistr popadl něco jako tyčku od smetáku, vysvětlil, že je to nabiják, a nacpal nálože do stěny. Utěsnil díry, pospojoval dráty a připojil je k roznětnici. „Palim!“ řekl a zatočil kličkou. 

Když vyfárali na světlo boží, byl z toho Alan úplně vedle. Svítilo slunce a zpívali ptáci. Kráčeli po železničním mostě přes Ostravici, až přišli tam, kde se ráno oblékal. Vrátil lampu, masku i helmu. První šichta skončila. Důl se jmenoval Vítězný únor, všude samá rudá hvězda, samý Lenin, samý Gottwald. Ovšem pod zemí tu nikdo nepozdravil jinak, nežli „Zdař Bůh!“. 

Také Alanův otec se jmenoval Alan. Když Alan starší uviděl něco zajímavého, vždy k tomu něco řekl a věřil, že to v synovi něco zanechá. Jednou na Hulváckém kopci v Mariánských Horách spatřili člověka s teodolitem a otec řekl: „Podívej se, to je měřič. To je dobré zaměstnání. Tito lidé se mohou dostat do celého světa.“ Tehdy byl Alan ještě chlapec, ale když se v roce 1979 blížila maturita na gymnáziu a měl poslat přihlášku na vysokou školu, rozhodl se vystudovat důlní měřičství. Složil přijímačky a byl přijat. Než ovšem studenti poprvé vstoupili do posluchárny Vysoké školy báňské, museli na měsíc do dolu, aby mladá inteligence poznala dělnickou třídu.

V Dole Vítězný únor byl Alan pomocníkem horníka. Lezl s lopatou po čtyřech a hrnul na pás uhlí. Boty, fáračky i košili měl plné prachu. Prach mu lezl do nosu, do očí i do úst, a pokud měl poznat, jaká je to v dole dřina, poznal to rychle. Od chlapeckých let potkával v tramvaji muže s tvářemi černými od uhelného prachu, s lampou na opasku, s maskou přes rameno a helmou na hlavě. Zubili se na něj a kouleli bělmem, když si je prohlížel. Teď k nim také patřil. V Ostravě bylo normální sfárat do podzemí v jednom místě a vyfárat jinde, několik kilometrů daleko. Proto se horníci vraceli pěšky nebo jeli tramvají tam, kde na šichtu nastoupili.

Z Ostravy do Beskyd

Nebylo mu ještě ani pět, když přišel o matku. Marii Kubicovou srazil opilý řidič vojenského náklaďáku. Tehdy otec rozhodl, že na čas pošle syna z města pryč a chlapce s babičkou odveze do Beskyd. Na horském hřebeni pod Bílým Křížem prožil Alan rok. Jedl brambory s kyškou, hrál si se psy a po ránu vídal domácího pana Veličku, jak zapřahá pár tažných koní. V polovině šedesátých let nahnala kolektivizace do družstev také zemědělce z horských samot. V sousedství Veličkova hospodářství se stodolou a chlévem postavilo družstvo stáj pro stádo jalovic. Zatímco pan Velička odjel dolů do Starých Hamrů, kde v obchodě naskládal do vozu zboží, které pak rozvážel do okolních chalup, paní Veličková pásla jalovice a malý Alan pobíhal kolem nich.

Bylo to v době, kdy v kopcích nad Starými Hamry žili ještě původní obyvatelé. Alan Kubica si pamatuje krávu a býčka ve chlévě, na poli brambory. V okolních chalupách to bylo stejné. Ovšem dole v údolí řeky Ostravice začínala stavba přehrady Šance a lidé museli ze svých domovů odejít. 

„Přijela obrovská nákladní auta, říkali jsme jim gagariny,“ vzpomínala pro Paměť národa Julie Košťálová. „Kabina seděla na jednom obrovském kole. Za ní byl návěs a dvě kola menší. Když jel gagarin kolem domu, houpal se dům, jako ta kola.“ Rodina žila v místě, na kterém vyrostla největší sypaná hráz ve střední Evropě. Kamení těžili v lomu přímo naproti. Domem Julie Košťálové otřásaly výbuchy. S dětmi v náručí prchala při odstřelech pryč, vzduchem létaly kameny a stěny praskaly. V roce 1964 dostali Košťálovi byt v panelovém domě ve Frýdlantu nad Ostravicí, stejně jako desítky dalších horalů z údolí mezi Smrkem a Lysou horou, a jejich domy pak zmizely pod vodou.

V Ostravě vyrůstal Alan Kubica v centru města, ze kterého se dá k řece Ostravici dojít během chvilky. Řeka protéká Komenského sady, za sebou tam má padesát kilometrů průmyslové krajiny, přes továrny ve Frýdku-Místku, v Paskově a Vratimově, přes Novou Huť Klementa Gottwalda v Kunčicích, přes Vítkovické železárny. „Chodil jste si k řece hrát?“ zazní při natáčení otázka. „Vůbec jsme tam nechodili. Ostravice byla černá smradlavá stoka,“ vzpomíná Alan Kubica. Do Beskyd, tam kde řeka pramení, jezdíval s otcem často. A také ještě dál na Slovensko, na Kysuce a Malou Fatru až do Nízkých Tater. Hlavně v zimě na lyžařské zájezdy s podnikem Báňské projekty, ve kterém otec pracoval. Když se večer vraceli autobusem z lyžovačky domů, projížděli kolem vysokých pecí ve Vítkovicích a chlapec hleděl do záře žhavých jisker sršících kolem oken autobusu.

Železárny, horníci a hospody

Později poznal Alan Kubica Vítkovické železárny Klementa Gottwalda zevnitř. Byť měly doly a průmysl na Ostravsku desítky tisíc zaměstnanců, stále to bylo málo. „Nejsou lidi,“ krčili rameny úředníci personálních oddělení v éře reálného socialismu. Pro studenta gymnázia Alana Kubicu to byla příležitost, jak „čichnout k penězům“. Ve staré ocelárně nedaleko vítkovického náměstí Míru vydělal o prázdninách dvakrát více peněz, než kolik bral v podniku otec. S lopatou v ruce a s dřeváky na nohou uklízel kolem forem na odlévání oceli. V obyčejných botách by tam nemohl vstoupit. Podlaha a formy žhnuly tak, že by gumová podrážka shořela. „Dělali tam Romové a já,“ vzpomíná Alan Kubica na brigádu, kdy za měsíc práce, pro kterou nemusel vůbec nic umět, vydělal tolik, kolik by dnes odpovídalo výplatě kolem šedesáti tisíc korun.

Na gymnázium dojížděl Alan do Bohumína. Úředně se gymnázia jmenovala „střední všeobecně vzdělávací školy“ a v Ostravě byl o ně takový zájem, že pro všechny studenty z města gymnázia nestačila. „Bohumín byl sice malý, zato plný lidí a hospod,“ přibližuje Alan Kubica atmosféru města na hraniční řece Odře. Železárny a drátovny Bohumín byly gigantické podniky, nasávající zaměstnance z okruhu širokého desítky kilometrů. Přijížděli sem dělníci z Hlučínska, ze Slovenska i sousedního Polska a ti všichni se chtěli po práci napít a uhasit žízeň. Alanovi spolužáci narození v Bohumíně ty hospody už dobře znali. Sedávali tam jejich otcové a matky tam své syny a dcery posílaly, aby otce popohnali domů. Jenže synové a dcery už teď studovali gymnázium, připadali si dospělí a začali tam vysedávat taky. Jakmile na jaře začalo hřát slunce, otvíraly pivnice své zahrádky a studenti tam pili pivo s dělníky z železáren a horníky z okolních šachet.

Kromě takových podniků, do kterých se v sobotu chodívalo tancovat a potkávali se tam všichni se všemi, měli horníci Ostravsko-karvinského revíru nálevny hned za bránou svých dolů. Tam pili piva, vodku, borovičku a rum, tam se otvíraly láhve sektu, když brali horníci výplatu. V Ostravě to byla třeba pivnice U Šimka nedaleko Dolu Jan Šverma ve Svinově. Uprostřed hospody byl prostorný plac. Sedělo se po stranách. Po place jezdil číšník s velikým vozíkem plným piv a sázel piva na stoly. Někteří pamětníci vzpomínají, že v den výplaty sedávala na pivním vozíku číšnice “nahoře bez” a chlapi objednávali šampaňské. „Byla to nalejvárna. Úplně totální. Těch horníků se tam vešlo strašně moc a bylo to obrovské,“ vzpomínal pamětník Petr Šulák. U Šimka měli otevřeno od brzkého rána. Po půlnoci zavřeli, aby mohli uklidit, než ráno zase horníci vyfárají a budou spěchat zalít uhlí pivem.

Alan Kubica pamatuje, jak před nálevnou u Dolu Doubrava viseli přes zábradlí bezvládní muži. Autobusy, které by je odvezly z šichty domů, přijížděly a zase odjížděly, ale ti muži tam viseli pořád, dokud jim všechny autobusy neujely. Ovšem nebyly to jen hospody poblíž šachet a dělnických ubytoven, ve kterých se chlapi opíjeli do němoty, kam horníci chodili utrácet peníze. „Záleželo na místě a době,“ vzpomíná Alan Kubica na situace, kdy šachty vyplácely věrnostní příplatky, zálohy nebo výplaty. V secesní prvorepublikové kavárně Elektra v centru Ostravy bývaly pak večer všechny dveře dokořán, chodníky plné taxíků, všude hlahol a smích. „Nikdo tam neležel opilý na zemi. Byli to lidé, kteří se uměli bavit,“ říká a vypráví o hornících v noblesní kavárně Fenix s novinami, kávou a skleničkou kvalitního pití. „Elektra. Fenix. Palace. Boccaccio… To byly také podniky, kam chodili horníci.“

Měl to v papírech

Ve firemní korespondenci uchované v archivu rodiny Kubicových se pod hlavičkou firmy Maggi s.r.o. píše: „Potvrzujeme, že pan Emil Kubica narozený v roce 1903, byl u nás zaměstnán jako zástupce od 11. července 1929 do 30. června 1930. Jeho úkolem bylo navštěvovati a získávati pro Maggiho výrobky velko a maloobchodníky, jakož i velkospotřebitele, to je hotely, restaurace, ústavy apod. Pan Kubica spravoval okresy moravsko-ostravský a frýdecko-místecký a dociloval pěkných výsledků. Dovedl vytvořiti se zákazníky pěkný vztah. Pan Kubica hovoří perfektně česky, německy a částečně polsky.“

Alan Kubica o tom sice žádné informace nemá, ale není vyloučeno, že také do ostravských podniků, které vyjmenoval, nabízel za první republiky bujónové kostky, instantní polévky, tekutá dochucovadla a koření značky Maggi také jeho děda Emil. Z podrobně zdokumentované historie rodiny Kubicových je zřejmé, že praděda Alana Kubici křestním jménem Josef přišel do Ostravy na přelomu 19. a 20. století z Těšínského Polska, z trojmezí, na kterém se potkává česká, polská a slovenská hranice. Usadil se v dnešní čtvrti Hrušov na soutoku Ostravice a Odry, kde byl v roce 1924 jedním ze zakládajících členů místní organizace Komunistické strany Československa. Svědčí o tom další dokument z rodinného archivu Kubicových, červený průkaz se dvěma členskými známkami, které v něm ještě zbyly.

Jiný průkaz v rodinném archivu má šedomodrou barvu, jsou na něm razítka Národně socialistické německé dělnické strany NSDAP a říšská orlice s hákovým křížem. Patří Alanovu otci a je to legitimace Hitlerjugend z roku 1944. „Táta byl mládím velmi poznamenaný. Měl to v papírech a pořád si to s sebou nesl,“ vysvětluje Alan Kubica. Osudy jeho pradědy, dědy i otce patří k těm, ze kterých je patrné, jak byly příběhy lidí ve 20. století na Ostravsku složité. Otec Alan se narodil v roce 1928 v Hrušově. Když mu ovšem bylo deset let, přestěhovala se rodina na druhý břeh Odry do Koblova, který patřil k Hlučínsku. Historicky pruské území přičlenil Hitler po Mnichovu 1938 k říši a obyvatelé se automaticky stali německými občany. 

Jenže o rok později se rodina stěhovala zpět na pravý břeh Odry do Přívozu, který ležel v protektorátu. Děda Emil tam získal místo v dole František a také závodní byt. Alanův otec chodil dál do německé školy a stal se členem Hitlerovy mládeže. „Děd z otcovy i matčiny strany byli zakládajícími členy KSČ v Hrušově a působili celou dobu jako funkcionáři,“ napsal v 50. letech Alanův otec do jednoho ze svých životopisů, kterým si chtěl u komunistů vylepšit kádrový profil. „Oba mí dědové byli dělníky, a to pouze příležitostnými, právě pro své politické přesvědčení, které bylo o nich známé. Tento jejich život se přenášel i na naši rodinu, protože rovněž otec musel často hledat zaměstnání a matka se těžko probíjela jako služebná. Právě pro tyto neutěšené sociální poměry byl manželský život mých rodičů rozháraný a nakonec se v roce 1942 rozvedli. Vyrůstal jsem tedy v poměrech, jaké byly za první republiky typické pro dělnické rodiny, které neměly pevného zaměstnání.“

U „Rusáků“ v kasárnách

Alan Kubica nebyl ještě na světě, když jel otec s matkou na dovolenou do Bulharska, ale na hranici s Maďarskem vysadili otce z autobusu, musel se vrátit a matka jela k moři sama.  Své minulosti se nemohl zbavit. „Psal potupné dopisy, ve kterých se kál za dobu, kdy mu bylo šestnáct. Hájil se těžkým dětstvím i komunistickými dědy,“ vzpomíná Alan Kubica. Oddíl Hitlerjugend, do kterého otec za okupace chodil, trénoval na Odře veslování. Účastnil se závodů v protektorátu i v říši, a tak se zřejmě dostal mezi námořní kadety, jejichž fotografie celý život schovával. Cvičili ho v ovládání protileteckého kulometu. V Ostravě pak u něj sloužil.

„Tady jsem za tím flakem seděl,“ ukazoval na důlní haldu u Dolu Jindřich, když šli s Alanem okolo. Ta halda na tom místě už není, ovšem na jedné z fotografií otec u obrovského kulometu skutečně sedí. Koncem války byl převelen k obraně Brna, odkud pak utíkal přes Vysočinu do západních Čech, aby se dostal do amerického zajetí v Německu. Domů do rodné Ostravy se vrátil v roce 1946. „Zkazila jsi mi život. Neměla jsi mě sem zpátky tahat,“ hádal se Alanův otec se svou matkou německy a Alan Kubica si to pamatuje. Chtěl po válce zůstat v Německu, měl tam práci na statku, ovšem babička jela za ním. Přivezla si syna zpátky a za dva roky se k moci v Československu dostali komunisté.

“Občas mu něco uklouzlo, ale měl hrůzu z toho, abych se do něčeho nenamočil, kdybych o tom vykládal,“ vzpomíná Alan Kubica na situace, kdy chtěl vědět víc, ale otec mlčel. “Také kvůli otci jsem už v dětství tušil, že tady není něco v pořádku.” A také díky učitelce ruštiny. „Řvala po nás, mávala ukazovátkem, diktovala jména sovětských generálů z Velké vlastenecké války a my je museli znát nazpaměť. Posílali k nám do třídy studenty pedagogické fakulty na náslechové hodiny, aby slyšeli a viděli, jak se má správně učit ruština,“ vzpomíná.

V srpnu 1968 byla rodina u moře v Polsku, a když se vrátili, okupanty v ulicích už devítiletý Alan nepotkal. Ovšem za několik let, na konci třetího ročníku střední všeobecně vzdělávací školy v Bohumíně, se měl s okupanty setkat osobně a zblízka. Třída zvítězila ve školní soutěži a za odměnu dostala povinnou návštěvu sovětské posádky v Bruntále. Alan zuřil. Začátkem května už slunce hřálo, ovšem na Lysé hoře v Beskydech byl ještě sníh. Lyžovalo se tam v tričku s krátkým rukávem a také holky tak lyžovaly a celou zimu se všichni těšili, až se budou prohánět na lyžích v tričku. Jenže museli k “Rusákům”. Provázel je důstojník v široké placaté čepicí, o kterých se vtipkovalo, že v nich Sověti pašují elpíčka s Karlem Gottem. „Kasárna byla jako vymetená. Skoro žádné vojáky jsme neviděli. Ukázali nám sto padesát Leninů v síni tradic, zametený buzerplac a jelo se domů,“ vzpomíná Alan Kubica.

Peníze a prapory

„Komunisté jsou hovada!“ objevil se občas křídou psaný nápis na důlním vozíku, ale rychle zase zmizel. V roce 1984 nastoupil Alan Kubica na místo důlního měřiče v ostravském Dole Zárubek. Na fakultě poznal spolužáky se stranickou legitimací, o kterých věděl, že si na ně musí dávat pozor. Udělat v ostravsko-karvinském revíru kariéru bez členství ve straně nebylo možné. V padesátých letech posílali komunisté do vedení dolů lidi se základním vzděláním, bez zkušeností. Někdy dokonce ani v dole nikdy nepracovali. Říkalo se jim „dělničtí ředitelé“. 

To však už bylo dávno. Diletantské řízení dolů, úsilí vytěžit co nejvíce uhlí bez ohledu na životy a zdraví havířů způsobilo sérii tragických neštěstí. Zahynuly stovky horníků, lidé začali z hornictví utíkat a komunisté museli uznat, že takhle to dál nejde. Kdo chtěl řídit doly, musel na Vysokou školu báňskou a ovšem také do strany. Obyčejní horníci a důlní inženýři, jako byl Alan Kubica, však do KSČ nemuseli. Neplatilo „co horník to komunista“, jak si to lidé v socialistickém Československu obvykle mysleli.

Takhle pro Paměť národa vzpomínal bývalý horník, emigrant a spisovatel Ivan Landsmann, autor autentického románu Pestré vrstvy: „Záleželo hlavně na tom, jak to člověk s těma klukama umí. Byl jsem předák a měl jsem partu, které jsem ani nemusel nic říkat. Kluci věděli, co mají dělat, protože kdyby nebyli sehraní, tak by to prostě nešlo. Ten šel pro hadice, ten pro sbíječku, ten zas nanosil to a já jsem samozřejmě dělal s nimi. A štajgři? Většinou to byli komunisti a někteří teda s prominutím svině. Ale já se s nimi neštval. U mě nikdo nebyl ve straně. Dávali mi do party kluky a já se jich zeptal: ,Komunista? Kandidát? Tak si běž! Běž! Já tě do party nechci.´ U mě všichni kluci v partě museli být anti.“

Hlavní hybnou silou byly na šachtě peníze. A také prapory. „Každý ředitel každého dolu chtěl mít ve své kanceláři nějaký prapor, pro který se jezdilo do Prahy na ministerstvo. Tam dostávali ředitelé vyznamenání. U příležitosti Dne horníků, na Prvního máje, k výročí Velké říjnové socialistické revoluce,“ vysvětluje Alan Kubica. „Když se ředitel mohl veřejně vyskytovat v televizi a převzít nějaký prapor, byl na vrcholu blaha. A s tím byly samozřejmě spojené prachy. Jak pro vedení, tak pro lidi v dole.“ Zavedenou metodou, jak získat peníze a prapor, byly rekordy v těžbě uhlí. Všechno šlo po stranické linii. Ředitel dolu, předseda komunistické strany a vedoucí úseku tvořili jednu partu, pod kterou byli předáci. Ti všichni se domluvili, že ředitel zajistí, aby všechno bylo připraveno a všichni jim vyšli vstříc. Doprava, větrání šachet, aby měli prvotřídní výbavu a stroje.

„Na předácích bylo zpracovat mančaft. Aby řekli lidem, že se bude kopat, a když padne rekord, tak se jede do Prahy. Všichni samozřejmě věděli, že s tím jsou spojené prachy. Tak to dobře načasovali a začali vyhlašovat závazky. Začalo se psát do novin. Na každé šachtě se lepily plakáty, na každém schodu byl nějaký transparent. Všude zněly výzvy, že se jede na rekord, a všichni tlačili, aby ten rekord splnili. Protože se vědělo, že budou prachy a koupí se prase, nasedne se do autobusu i s ženskýma a pojede se do Beskyd ožrat si tam držku.“

Ukončil to oheň

Práce měřiče v Dole Zárubek byla tak zajímavá, že si ji Alan Kubica zamiloval. Aby horníci mohli vytěžit co nejvíce uhlí, které se ještě vytěžit dalo, vraceli se v podzemí na místa, kde jejich předkové kopali před padesáti a více lety. Alan proto vytahoval z archivu dokumentaci z doby, kdy otec vesloval na Odře s oddílem Hitlerjugend a Němci v Ostravě rabovali uhlí pro svou válečnou mašinérii. Ve starých mapách studoval sloje Hugo, Eliška, Adolf, a když o tom vyprávěl svému docentovi z fakulty, povídali si o postupech, které docent znal jenom z knih. Dělal práci, ke které by se žádný běžný měřič v dole normálně nikdy nedostal, a komunistický režim mu tuhle práci dotoval. „Komanči mi to dobrodružství umožnili a za to jsem jim vděčný,“ říká s nadsázkou Alan Kubica.

Když v polovině šedesátých let začal reformní komunistický ekonom Ota Šik připravovat svou ekonomickou reformu, došel k závěru, že socialistické hospodářství postavené na těžbě uhlí a těžkém průmyslu nemůže fungovat. A také spočítal, že dobývání uhlí v Ostravě už nepřináší ekonomický zisk, že je ztrátové, a doporučil těžbu v ostravských šachtách postupně zastavit a doly zavřít. Těžit se mělo pouze na Karvinsku, kde bylo hornictví rentabilní a v podmínkách centrálně řízeného ostravsko-karvinského revíru doplácela karvinská část na tu ostravskou.

„Ota Šik zpracoval harmonogram postupného útlumu, podle kterého se ostravské šachty neměly dál rozvíjet. Měly vytěžit uhlí v prostorách, které byly připravené, a poté měly postupně končit. Protože bylo jasné, že to uhlí už se tady nezaplatí,“ vysvětluje bývalý důlní měřič z Dolu Zárubek. „Jenže přišel rok 1968. Šik byl označen za nepřítele a plán byl hozen do stoupy. Znovu se vytyčily nové cíle a hornictví se označilo za prioritu. Režim rozhodl, že potřebuje uhlí a koks, že to bude dotovat a žádný konec nebude. Koks se navíc vyvážel do Rakouska a režim potřeboval šilinky, takže se to znova rozjelo,“ říká Alan Kubica.

Co v Dole Zárubek nedokázal prosadit Ota Šik, protože tomu zabránily sovětské tanky, to nakonec prosadil oheň. Co nedokázaly zákony ekonomické, dokázaly zákony fyziky. Na Bílou sobotu 14. dubna 1990 téměř nikdo nepracoval. Horníci měli volno a chodbami procházely jen pravidelné bezpečnostní hlídky, když ve sloji Hugo začalo hořet. Požár zasáhl celý důl. Ředitel Báňské záchranné služby Václav Pošta působil ve funkci teprve dva měsíce a byla to jeho první velká havárie, kterou musel řešit. „Udělal jsem do té doby výjimečné rozhodnutí a zavolal na pomoc záchranáře z Polska,“ vzpomínal v roce 2022 Václav Pošta pro Paměť národa. Paroplynovými generátory vháněli záchranáři do podzemí inertní plynové směsi, aby v celém dole snížili obsah kyslíku a zastavili hoření. „Dva týdny tady jelo naplno asi čtyřicet Poláků, aby nám pomohli. Horníci z dolu prosili, ať uděláme všechno, aby se Zárubek podařilo zachránit. Aby nepřišli o práci.“

Při požáru nikdo nezahynul, ani nebyl zraněn. Ovšem těžba uhlí už se tam nikdy nerozjela a Důl Zárubek byl první, kterým začalo zavírání dolů v Ostravě. Po Zárubku přišly na řadu další. Rudý říjen. Vítězný únor. Šverma. Bezruč. Poslední červnový den roku 1994 potom skončila těžba na poslední ostravské šachtě, v Dole Odra v Přívozu. Když Alan Kubica krátce po požáru odcházel pracovat do Dolu Doubrava na Karvinsku, ještě chvíli věřil, že v hornictví zůstane celý život. Jenže v roce 1994 dal na Doubravě výpověď a do podzemí už se nikdy nevrátil.