Ing. Alan Kubica

„Hlavní hybnou silou byly peníze. Peníze a prapory. Každý ředitel chtěl mít ve své kanceláři nějaký prapor, pro který se jezdilo do Prahy na ministerstvo. Tam dostávali vyznamenání. U příležitosti Dne horníků, na Prvního máje a dalších takových svátků. Když se ředitel mohl veřejně vyskytovat v televizi a převzít nějaký prapor, tak byl na vrcholu blaha. A s tím byly samozřejmě spojené prachy. Jak pro vedení, tak pro lidi na tom dole. To šlo samozřejmě po stranické linii. Ředitel. Předseda KSČ. Vedoucí úseku. To byla jedna parta, pod kterou byli předáci. Ti všichni se domluvili, že ředitel zajistí, aby jim vyšly vstříc servisní organizace, jako doprava, větrání a tak dál, aby jim dali kvalitní strojní zařízení… A na předácích bylo, aby zpracovali mančaft. Aby jim řekli, že se bude kopat, a když padne rekord, tak se jede do Prahy. Všichni samozřejmě věděli, že s tím jsou spojené prachy. Tak to dobře načasovali a začali vyhlašovat závazky. Začalo se psát do novin, na každé šachtě se lepily plakáty, na každé šachtě byla propagace a na každém schodu byl nějaký transparent a zněly výzvy, že se jede na rekord. Samozřejmě, že ti, kteří se toho účastnili, byli rádi, protože tam se platily ty největší peníze. A to bylo vlastně to, co je tlačilo, aby ten rekord splnili. Protože věděli, že dostanou prachy, a nakonec se koupí prase, sednou do autobusu i s ženskýma a pojedou na Ostravici si ož*at d*žku.“

„Ekonom Ota Šik zpracoval v šedesátých letech studii, jejímž výsledkem bylo označení ekonomicky neperspektivních šachet. Ne ideologicky, ale ekonomicky. Celé to stálo na odhadu zásob uhlí. Každá šachta měla svůj odhad zásob, který se každých dvacet let aktualizoval. Takže existovaly poměrně přesné informace, jaké zásoby uhlí je možné ještě vytěžit a za jakých podmínek. Šik to dal všechno dohromady. Už v té době totiž ostravská část uhelného revíru nevycházela kladně a byla dotována těžbou na Karvinsku. Ota Šik proto zpracoval harmonogram postupného útlumu, podle kterého se ostravské šachty neměly dál rozvíjet tím, že se budou prohlubovat. Měly vytěžit uhlí v prostorách, které byly připravené, a poté postupně končit. Protože bylo jasné, že to uhlí už se tady nezaplatí. Jenže potom přišel rok 1968. Šik byl označen za nepřítele a plán byl hozen do stoupy. Znovu se vytýčily nové cíle a hornictví se označilo za prvořadou prioritu. Režim rozhodl, že potřebuje uhlí a koks, že to bude dotovat a žádný konec nebude. Koks se navíc vyvážel do Rakouska a režim potřeboval šilinky, takže se to znova rozjelo.“