The following text is not a historical study. It is a retelling of the life story of a witness based on his memories recounted in an interview. The narration was prepared by external collaborators of Memory of Nations. In some cases, materials made available by the Security Services Archive (ABS) have been used in the preparation of the portait. Hence, we use them only as a supplement to the witness’s testimony or that of other sources. Pages cited from ABS volumes have been placed in the additional materials section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Josef Kubeš (* 1937  )

Inženýrem proti své vůli, letcem navzdory vůli rodičů

  • narozen 2. června 1937 v podkrkonošské osadě Cikánka
  • během studia na gymnáziu složil pilotní zkoušky
  • po maturitě se přihlásil na Leteckou fakultu Vojenské technické akademie v Brně
  • po absolutoriu nastoupil do pražského Motorletu jako inženýr vývojové základny
  • po sametové revoluci přijal na výzvu kolegů funkci vedoucího vývoje
  • v Motorletu působil celkem sedmatřicet let
  • jako externista pomáhal Motorletu při certifikaci motoru H-80

Když Josef Kubeš v roce 1952 dokončoval základní školu v Lomnici nad Popelkou, měl zcela jasno v tom, že nechce jít na střední školu, ale do učení. Chtěl se stát valcířem kovů, ale paradoxně kvůli své píli na ostravském učilišti pobyl jen dva měsíce: na konci října připadl nejnadějnějším učňům čestný úkol posílit dělnický kádr studentstva. Řemesla se Josef Kubeš vzdával nerad, neměl však na vybranou a brzy nastoupil na semilské gymnázium.

Studium v Semilech nicméně nabízelo i jisté výhody: pamětník, který se už jako kluk nadchl pro létání a odmala vyráběl modely letadel, mohl ze své rodné osady Cikánka docházet na blízké letiště Svazarmu, a protože v padesátých letech československý stát podporoval pilotní výcvik, Josefu Kubešovi nic nebránilo v absolvování leteckých kurzů. Navzdory počáteční nelibosti rodičů se naučil ovládat větroně a později také motorová letadla. V roce 1955, kdy maturoval, už bylo jasné, že ho bude zájem o létání provázet i v profesní kariéře.

Ozvuky válečného běsnění v podkrkonošské osadě

Josef Kubeš se narodil 2. června 1937 jako třetí syn do rodiny zedníka. Osada Cikánka, kde prožil dětství, se za první republiky nacházela přibližně deset kilometrů od hranic německy mluvících oblastí. Přestože samota ležela stranou hlavního dění a nevedla tudy žádná významná komunikace, válka zasáhla i sem a některé momenty se dnes zdají o to dobrodružnější, že v případě ohrožení by se zde člověk pomoci nedovolal. „Přibližně v roce 1943 k nám v noci přišel uprchlý ruský zajatec,“ vzpomíná Josef Kubeš. „Stál v noci u našeho domu, táta mířil do stodoly, Rus ho chytil za rameno, začal na tátu mluvit rusky a nesmírně ho překvapilo, že mu táta rusky odpověděl. Táta byl totiž od roku 1915 v ruském zajetí.“

Když se blížil konec války, na samotu dorazilo několik německých rodin prchajících před Rudou armádou. Z nařízení úřadů se místní lidé museli o nově příchozí postarat; utečenci na Cikánce pobyli přibližně dva měsíce, pak ale dostali příkaz k opuštění obce a museli putovat dál.

V téže době začali v Podkrkonoší operovat partyzáni, které Josef Kubeš označuje nelichotivým přízviskem „za pět minut dvanáct“. Do podzemního hnutí se zapojil i jeho tatínek, a tak u Kubešových přespával až půl tucet odbojářů; o víkendu se zde konaly tajné schůzky, a aby se nejmladší syn ničeho nedovtípil, maminka ho v neděli odpoledne brávala na vycházku.

Někteří Lomničtí bohužel neodhadli situaci a 3. května vyhlásili povstání, které skončilo rychle a tragicky: ozbrojené síly vzbouřence do druhého dne porazily a popravily. Po těchto událostech se odsun německého obyvatelstva zdál takřka nevyhnutelný. Podle líčení Josefa Kubeše se vyhnání sudetských Němců na Lomnicku obešlo bez těch nejhorších excesů, lidé s bílou páskou se však přesto stali terčem beztrestně páchaného násilí: „V průběhu léta 1945 byli na fotbalovém hřišti v Lomnici nad Popelkou soustředěni nejdříve zajatci a pak stovky lidí, kteří měli jít do odsunu. Kolem hřiště vedl dřevěný prkenný plot a někteří chuligáni se bavili tím, že přes plot házeli kameny, a snad pokaždé někoho trefili. To jsem viděl na vlastní oči.“

Sláva a úpadek českého leteckého průmyslu

Pomineme-li dva měsíce na ostravském učilišti, Josef Kubeš v osadě Cikánka zůstal až do maturity a teprve v létě 1955 odešel studovat na brněnskou Vojenskou technickou akademii. Tato vysoká škola ve své době platila za jedinou líheň budoucích odborníků na letectví v Československu; pamětník ovšem na brněnské akademii nestudoval kvůli prestiži, ale především proto, že armáda studentům poskytovala a hradila stravu, oblečení, pomůcky i skripta. K vojenské organizaci však cítil silný odpor a vojákem z povolání se nikdy nestal. Když si po absolutoriu musel vybrat z nabídky zaměstnání, kterou mu armáda předložila, rozhodl se pro pražský Motorlet.

Do Motorletu Josef Kubeš nastoupil v roce 1960. Během jeho působení ve fabrice, které trvalo dlouhých sedmatřicet let, vyráběl Motorlet především motory pro vojenské letouny a v menší míře také pro sportovní letadla. Jako vývojář byl Josef Kubeš odpovědný za konstrukci částí turbínových motorů a pracoval například na motoru M601, jenž se dodnes používá v letounech typu L-410 a Let Z-37 Čmelák. V zaměstnání se musel vyrovnat s různými obtížemi způsobenými rozdělením světa na východní a západní blok; jedna z největších překážek spočívala v nedostatečném přístupu k odborné literatuře – letečtí inženýři neměli možnost legálně získat materiály západní provenience, a tak tyto dokumenty sháněli pokoutně nebo čerpali z ruské literatury.

Kromě těchto technických potíží se politika do chodu Motorletu příliš nepromítala a velký zásah způsobila teprve sovětská intervence. Během normalizačních prověrek podnik přišel o mnohé schopné pracovníky, kteří se během Pražského jara angažovali v Klubu angažovaných nestraníků a psali články do novin; tyto odborníky nebylo možné jednoduše nahradit, závod přestal plnit své závazky, výroba se začala hroutit a zaměstnanci ztratili důvěru ve vedení.

Avšak i za normalizace měla práce v Motorletu své světlé stránky: zaměstnancům firma poskytovala velké rekreační možnosti v Krkonoších, v Podještědí nebo na Šumavě a jejich potomkům nabízela lyžařské výcvikové pobyty či vodácké tábory. Těchto aktivit se Josef Kubeš účastnil jako instruktor – většinu volného času věnoval sportu, v zimě učil děti lyžovat a v létě ovládat kánoi.

Díky sportu se Josefu Kubešovi v předchozím období také podařilo získat vícenásobnou cestovní doložku. V roce 1966 se poprvé vydal na Západ, a to na horolezeckou expedici do rakouských Alp. Na alpské štíty zavítal opět v létě 1968, tentokrát strávil šest týdnů na pomezí Švýcarska, Francie a Itálie.

Motorlet po sametové revoluci

Postupem času se Josef Kubeš dočkal povýšení a na podzim 1989 zastával funkci vedoucího termodynamického oddělení. Politika jej nezajímala, a možná proto byl i po sametové revoluci pro své kolegy důvěryhodný. V době, kdy se komunistický režim hroutil, jej skupina spolupracovníků vyzvala, aby se stal vedoucím vývoje, a Josef Kubeš po krátkém váhání nabídku přijal.

Ve svém novém postavení pamětník vedl přibližně 420 podřízených a vzhledem k porevolučním změnám musel řešit řadu personálních i jiných problémů. Jako přední představitel podniku se potýkal například s tím, že po převratu náhle ustalo financování hlavního vývojového programu: motor M602 byl konstruován na zakázku Aeroflotu, a tak musel odpovídat normám platným v Sovětském svazu; sovětské normy však na přelomu osmdesátých a devadesátých let nahradily normy americké, což celý vývojový program narušilo. Na začátku devadesátých let navíc zahraniční dodávky Motorletu povinně zprostředkoval Omnipol, podnik zahraničního obchodu, který vztahy se Sovětským svazem cíleně blokoval. Životně důležité kontrakty Motorletu tak zkrachovaly – částečně z nedostatku politické vůle, částečně kvůli technickým překážkám a částečně kvůli překotným změnám na východních trzích.

V roce 1995 proběhla privatizace Motorletu a firmu začal řídit nový vedoucí tým. Po několika měsících v oddělení dokumentace byl Josef Kubeš přeřazen na pozici poradce generálního ředitele, s pracovními podmínkami však nebyl spokojený, a jakmile to bylo možné, odešel v roce 1997 do důchodu. Jako externista nicméně své firmě pomáhal i nadále a sedm let spolupracoval také s Aerem Vodochody. V současné době Josef Kubeš poskytuje konzultace soukromým pilotům, kteří se chtějí stát piloty dopravními.

Pamětník byl natočen za finanční podpory městské části Praha 4

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Místa paměti