Eva Kubeláková

* 1940

  • „19. října jsme měli první návštěvu otce ve vězení. Nevím kde, protože těch věznic vystřídal několik. Přijeli jsme večer do Roudnice a tam nás čekala sestřenice a dala mamce obálku. Maminka to otevřela a tam bylo: ,Do čtyřiadvaceti hodin vám bude ráno v osm hodin přistaveno auto do Nových Losin, okres Šumperk, Morava.‘ Na to jsem zapomněla, že nás už předtím jednou vystěhovali.“

  • „Večer jsme s maminkou přijeli do Roudnice. Čekala tam na nás Anna Biňovcová a dala mamince dopis, ve kterém stálo: ,Do čtyřiadvaceti hodin vám bude přistavené auto. Nové Losiny, okres Šumperk, Morava.‘ Auto ovšem nepřijelo v osm ráno, až kolem jedenácté. Ještě předtím nás chtěli vystěhovat k Václavu Biňovcovi... Maminka na okrese ohlásila, že máme všechno zabavené. Odpověděli jí, že máme jako výbavu kuchyň a ložnici, to jsme si mohli vzít; ale pračka, kola, rádio, to všechno tam muselo zůstat.“

  • „(Jak vzpomínáte na pád komunismu?) Jéje! To jsem nespala a koukala na televizi, zhubla jsem asi pět kilo... Do noci jsem sledovala vysílání, ráno jsem šla do práce. Stále jsem byla u televize a radovala se.“

  • „Náš barák byl první ve vsi a od Roudnice přijel ministr zemědělství Ďuriš. Před vesnicí mu šli naproti lidi z družstva. My jsme byli na střeše garáže a koukali jsme, jak ten průvod jde do Račiněvsi. Přišel k nám náměstek Ďuriše, ať tatínek přijde do družstva, že mu dají práci, a aby byl předsedou, nebo nevím co. Chválil mu to, že to stojí za to. Tatínek samozřejmě do družstva nešel. Pak už to šlo. O žních v roce padesát dva přišel člověk, který každý pytel, který jsme namlátili, zapisoval. Nad plán jsme odevzdali osmdesát metráků pšenice a peníze už jsme za to nikdy nedostali. Ještě přišel šek sem (do Nových Losin), ale peníze už jsme nedostali.“

  • „Potom 2. září šel tatínek kovat koně k bratrovi. Já jsem vyšla ven a vrátila jsem se a říkám: ,Ješine, oni jdou k nám.‘ A taky jo. Za chvíli přišli do baráku a ptali se na otce. Bratr řekl, že jel kovat koně. Tak jsem pro něho jela. Otec přišel, ale už zůstal na dvoře a maminka byla v kuchyni. My jsme tam s nimi zůstali. Proběhla prohlídka. Ptali se, jestli máme peníze a zlato. Řekli jsme, že ne. ,Ale jestli to najdeme, tak to bude přitěžující okolnost.‘ Všechno sepisovali. Židličky, dětský stolek, rádio, pračku... Potom tatínka přivedli dovnitř, ať se převlékne, že má jít s nimi na obec to podepsat. Otec se obouval na dětský židličce a plakal a říkal: ,Já se nevrátím.‘ ,Vrátíte, jen to podepíšete.‘ Vzali ho do auta a my jsme jeli na kolech a objížděli kolem národního výboru. Samozřejmě pak tatínka naložili do auta a odvezli do Roudnice, kde byl zavřenej do 30. září, kdy měl soud. Odsoudili ho na šest let. Jeho bratra v dubnu odsoudili v Praze na Ruzyni na šest let.“

  • „Obědvali jsme v kuchyni, když se najednou ozvala rána. Tatínek a maminka chytili mě a sestru pod paží, maminka ještě vzala bochník chleba, vyletěli jsme před dům a zjistili jsme, že jde o nálet na Kralupy.“

  • „Asi v jedenáct hodin přijely dvě otevřený nákladní auta bez plachty. Na jedno se naložilo dřevo a uhlí a na druhým jsme byly my. U zadního čela bylo dáno kanape a na něm jsme s maminkou v peřinách celou dobu seděly. Nikdo se o nás nezajímal. Cestou šli někde na večeři a pak se jelo v noci. Najednou zastavili a obcházeli auto. Maminka nás poslala, ať se jdeme podívat. Byl tam podjezd – viadukt. Na něčem se tam domlouvali. Člověk si řekne, že asi kecám, ale je to čistá pravda. Auto první zacouvalo a pak se rozjelo, a protože jsme měly nahoře naskládanou toaletu od ložnice, tak s ní to praštilo. Nahoře jela zrovna lokomotiva a jiskry lítaly. Maminka křičela a oni to podjeli.“

  • „Pak přišli Rusáci, tak švagr sháněl nějakej zájezd. Pak byl jeden na Vánoce do Švédska. Tak na Štědrý den letěli do Stockholmu a on tam celej zájezd zůstal. Jenom čtyři nebo pět lidí se vrátilo a ti nás pak dopisem informovali. Měli tady tříletou dceru a tu nesměli vzít s sebou, že ji tam do třech měsíců dostanou, a trvalo to osm let.“

  • Full recordings
  • 1

    Nové Losiny, 07.04.2015

    (audio)
    duration: 01:50:24
    media recorded in project Příběhy 20. století TV
  • 2

    Šumperk, 17.07.2015

    (audio)
    duration: 01:29:21
Full recordings are available only for logged users.

Jak to roztrhalo rodinu, to si nedovede nikdo představit

Eva Kubeláková (Biňovcová) v roce 1958.JPG (historic)
Eva Kubeláková

Eva Kubeláková, rodným příjmením Biňovcová, se narodila 8. listopadu 1940 v Račiněvsi. Její otec Josef Biňovec tam spolu s bratrem Václavem hospodařili na 65 hektarech zemědělské půdy, z čehož měli deset hektarů v pronájmu. Zatímco období druhé světové války rodina přežila bez újmy, nástup komunismu pro ni znamenal katastrofu. Během kolektivizace venkova jejího otce za neplnění neúměrně velkých dodávek odsoudili za sabotáž k šesti letům vězení a konfiskaci veškerého majetku. Na šest let odsoudili i jeho bratra Václava, který se z vězení již nevrátil. Měl smrtelný úraz v uhelném dole ve Rtyni v Podkrkonoší. Obě rodiny pak vystěhovali z hospodářství. Evu Kubelákovou se sestrou a matkou odvezli nákladním vozem do 270 kilometrů vzdálených Nových Losin v podhůří Hrubého Jeseníku. Matka i třináctileté dcery tam musely nastoupit do zaměstnání ve Státním statku. Dostávaly podřadné práce a neustále byly pod dohledem příslušníka SNB. Otec ve vězení strávil čtyři a půl roku. Čtyři roky po návratu zemřel na mozkovou mrtvici, v den, kdy měl předstoupit před posudkovou komisi ohledně uznání invalidního důchodu. Když potom matka žádala o vdovský důchod, dostala zamítavou odpověď, že její manžel by stejně žádný důchod nedostal. Eva Kubeláková byla vždy úzce propojena se svým dvojčetem, sestrou Ludmilou. Ta ale po invazi vojsk Varšavské smlouvy s manželem a synem v prosinci roku 1969 emigrovala do Švédska. Doma přitom musela nechat svou tříletou dceru Soňu. Právě kvůli eventuální emigraci na Západ totiž nedostali všichni členové rodiny povolení vycestovat. Osm let pak trvalo, než československé úřady povolily návrat Soni ke své rodině ve Švédsku. Eva Kubeláková již zůstala v Nových Losinách. Jak sama říká, nikdy se s tímto krajem nesžila, ale nechce ho opustit, protože v něm žijí její děti a vnoučata.