Jaroslav Kubát

* 1957

  • „Já už si úplně nepamatuju detaily, ale mám dojem, že přišla pro mě služba, tam na mě čekal člověk a ten mě odvedl v rámci těch kasáren do úplně jiné budovy k těm bigošům, jak jsme říkali, k těm motostřelcům, tam byla taková ta hlavní veliká budova. Tam si mě prostě posadil a začal mi vykládat o tom, že jsem inteligentní kluk a že mám střední školu. Protože tam všichni ti kluci nebyli, že jo, byla tam spousta řidičů, ale já to nemyslím nějak pejorativně. A začal právě nabízet a pak mi ve své podstatě řekl, že potřebuje vědět informace na jednoho konkrétního, na nějakého Honzu Hrabáka, pokud se pamatuju. O něm se říkalo, že čichá Čikuli a já nevím co. Já jsem říkal, že zrovna s ním moc nekamarádím. A on byl možná i o půl roku starší, že nebyl tam z té naší várky.“

  • „Všechno bylo tajné. Říkám, my jsme byli tajní, a když jsme jeli z kasáren na cvičení, zajímavost toho byla, že jsme jezdili na cvičení každý měsíc na týden, bez ohledu na to, jaký byl měsíc, zima, léto, jaro. A to si pamatuju, že když jsme jeli na první [cvičení] po tom přijímači, já nastupoval na přijímač v listopadu, takže jsme jeli v zimě. A to si pamatuju, že jsme jeli někam, v lesích zastavili, seskákali jsme z těch aut, tam bylo víc jak po kolena sněhu. A teď nám tam ten velitel řekl: 'A tady do rána bude tábor.' Tam byl kluk v té naší četě, a ten se rozbrečel.“

  • „Byl to Větrník, předtím se to jmenovalo Pionýr, byl to časopis a já už si teď nepamatuju, jestli to bylo ještě v tom prvním Pionýru před Větrníkem anebo potom, pak ten Větrník úplně zrušili, pak už byl jenom Pionýr. Ale mám dojem, že to bylo v takové... já bych to tipoval v takové čtvrté páté třídě. Tak jsem se tam na vesnici skamarádil s pár lidmi a založili jsme – tehdy to běželo, že se to jmenovalo turistická rozvědka. A to bylo, protože člověk vyrostl na Rychlých šípech, tak to bylo takové jako udělat si klub a jako udělat nějaké výpravy a teď to psát do redakce a oni odepisovali třeba a byly nějaké takové věci. Takže jsme si založili tisíc šest set desátou turistickou rozvědku nebo oddíl. Jmenovali jsme se Zálesák, měli jsme vlajku s dubovým listem a trvalo to do té doby, než ti kluci pak přestali mít čas a nějak to nefungovalo. Ale bylo to strašně pěkné, dokonce jsme si chtěli udělat někde po vzoru Rychlých šípů u někoho z nás doma, v nějaké kůlně takovou klubovnu. To bylo strašně fajn, tak to bylo takové... Moc těch výprav taky nebylo, ono to vydrželo ani ne rok.“

  • Full recordings
  • 1

    Praha, 20.11.2024

    (audio)
    duration: 21:22
    media recorded in project Příběhy našich sousedů
  • 2

    Praha, 11.12.2024

    (audio)
    duration: 18:32
    media recorded in project Příběhy našich sousedů
  • 3

    Praha, 15.05.2025

    (audio)
    duration: 01:37:46
    media recorded in project Příběhy 20. století TV
Full recordings are available only for logged users.

Jsem člověk hodně zatížený svobodou

Jaroslav Kubát v roce 2025
Jaroslav Kubát v roce 2025
photo: Post Bellum

Jaroslav Kubát se narodil 19. září 1957 v Českém Brodě, otec byl strojař, matka úřednice. Rodina se stěhovala podle otcova pracovního působení. Jaroslav Kubát chodil do základní školy v Zelenči, ve Svémyslicích, v Horních Počernicích i Kralupech nad Vltavou. Když mu bylo deset let, s kamarády si založili turistický oddíl Zálesák. 21. srpna 1968, kdy do Československa vtrhla vojska Varšavské smlouvy, prožil u babičky v Úvalech. Vystudoval Střední průmyslovou elektrotechnickou školu v Ječné ulici v Praze. S kamarády se věnoval trampingu a toulkám přírodou. Po maturitě nastoupil do podniku Tesla a na podzim roku 1977 byl odveden na povinnou vojenskou službu do Vimperka. Během vojny se ho ke spolupráci pokoušela přesvědčit vojenská kontrarozvědka, která na něj vedla spis číslo VKR 76450 pod krycím jménem Laura. Roku 1979 byl spis zničen. Po návratu do civilního života se oženil, přešel do Pražských komunikací a podílel se na stavbě tramvajových kolejí. Roku 1989 se účastnil nepovolených demonstrací a protestů, jednou ho zadrželi a vysadili z policejního autobusu kdesi u Dobříše. S euforickými pocity sledoval události sametové revoluce v listopadu téhož roku. Po uvolnění poměrů krátce pracoval v Německu. Doplnil si vzdělání na průmyslové škole pozemního stavitelství a následujících deset let působil jako stavbyvedoucí v soukromém podniku. S manželkou Evou vychovali syna a dceru. V roce 2025 žil Jaroslav Kubát v Praze.