Zdeněk Kryštof

* 1944

  • „Já jsem ho viděl v tom kriminálu za osm let jen dvakrát. Poprvé to bylo tak, že, to si pamatuji, ta cesta byla hrozná, to byla padesátá léta... než jsme tam dorazili. A já jsem ho vůbec neviděl, on seděl za okénkem, to si pamatuji velmi dobře, to jsem už byl docela velký hošánek, a tam bylo jen také okýnečko, ne, to byl takový kruh, to mělo v průměru ani ne deset centimetrů, sedm osm centimetrů, a hustě zamřížované, to nebylo vůbec vidět. Akorát já jsem mu řekl: ,Ahoj, tati,‘ a začal jsem brečet, pochopitelně. A tím návštěva pro mne skončila, protože to tam bylo, já nevím, jestli deset minut, tak otec mluvil s matkou, já jsem seděl a matka mne a bratra držela za ruku a my jsme jako kluci brečeli, protože ta atmosféra tam byla samozřejmě strašná.“

  • „Oni to tehdy praktikovali tak, že zavřeli nejen ty, kteří skutečně buď se zbraní v ruce bojovali proti nim, nebo něco organizovali, ale i ty, kteří s nimi evidentně nesouhlasili a oni měli možnost je nějak využít pro tu jejich teorii spikleneckých skupin. Budu konkrétní. Můj otec byl zatčený, že jako důstojník sbíral zbraně, a oni tvrdili, že on těmi zbraněmi zásoboval protistranickou, protistátní, pardon, i protistranickou skupinu. A udělali u nás prohlídku a našli u nás zbraně, které si samozřejmě donesli, protože, to tedy vím naprosto přesně, že to vytahovali z jedné skříně, kterou jsme my jako kluci měli důkladně prošacovanou, takže tam nemohlo nic být.“

  • „Když tam přišli Rusové, tak chtěli znásilnit matku, a ona se jim nějak vytrhla, utekla do domu, zamkla se a oni tam hodili granát a ten granát dost ublížil mému bratrovi a dopadlo to tak, že moje matka šla a toho kluka, který měl tehdy půl druhého roku, táhla na zádech do Vyškova pěšky k lékaři, protože to byl nejbližší doktor. A jinak ten, co hodil ten granát, tak ti Rusové ho zastřelili, protože děda si šel stěžovat a ten jejich náčelník ho vytáhl ven a na místě ho zastřelil. Oni se prostě s těmi vojáky, musím to tak říct, nesrali...“

  • Full recordings
  • 1

    Zlín, 01.03.2025

    (audio)
    duration: 01:35:05
    media recorded in project Příběhy regionu - Střední Morava
Full recordings are available only for logged users.

Můj přítel Karel Kryl

Zdeněk Kryštof u klavíru
Zdeněk Kryštof u klavíru
photo: archiv pamětníka

Zdeněk Kryštof se narodil 18. září 1944 ve Střílkách na Kroměřížsku. Jeho dědeček Alois Váňa prožil několik let na Sibiři v prvoválečném ruském zajetí. Jeho maminku Drahomíru Kryštofovou chtěli v době osvobození v roce 1945 znásilnit sovětští vojáci – když se jim to nepodařilo, hodili rodině do domu granát. Pamětníkův otec Vojtěch Kryštof byl v roce 1949 v uměle vytvořeném politickém procesu odsouzen k mnohaletému žaláři, z nějž si sedm let odpracoval v jáchymovských dolech, což se později fatálně odrazilo na jeho zdraví a životě. Zdeněk Kryštof vyrůstal v Kroměříži, kde byl jeho sousedem a kamarádem stejně starý Karel Kryl, později známý jako básník s kytarou a autor protestsongů. Pamětník naučil Karla Kryla hrát na kytaru. Chlapci nesměli studovat školu podle vlastního výběru – jediné, kam mohli oba nastoupit, byla střední keramická škola s pobočkami v Bechyni a Karlových Varech. Jejich cesty se na chvíli rozdělily a setkaly se znovu až po maturitě, kdy se společně scházeli v Praze. Invaze roku 1968 je rozdělila definitivně. Karel Kryl prožil normalizaci v mnichovském exilu, Zdeněk Kryštof pak v Československu, kam se v roce 1969 vrátil ze západního Německa kvůli své nastávající Jarmile. S Karlem Krylem si vyměnili pouhé dva dopisy a ve stejném počtu i osobní porevoluční setkání. Zdeněk Kryštof během sametové revoluce spoluzakládal Občanské fórum v Kroměříži a účastnil se manifestací v nedalekém Zlíně. V devadesátých letech založil firmu a procestoval značnou část světa.