The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Mgr. ThDr. Petr Krynský (* 1945)

• narozen 27. února 1945 v Ostravě

• jeho otec Dimitrij Krynský se narodil na Volyni v roce 1911, byl repatriován do Československa v roce 1923

• otec se stal v 18 letech členem Církve adventistů. Vystudoval bohosloveckou fakultu, sloužil jako pastor na Podkarpatské Rusi, následně v Ostravě

• v padesátých letech byl otec nuceně poslán do oddílů PTP, režim ho trestal za aktivity v Církvi adventistů sedmého dne

• mezi lety 1952 až 1956 byla činnost Církve adventistů násilně zrušena

• rodiče pamětníka byli dva týdny vězněni, protože odmítli své děti posílat v sobotu do školy

• otec v roce 1960 až 1968 přišel o souhlas pracovat v církvi, živil se jako horník v ostravských dolech, později jako zedník

• Petr Krynský se vyučil klempířem, čtyři roky pracoval na Ostravsku v dolech

• v letech 1967 až 1972 vystudoval bohosloveckou fakultu a začal sloužit jako kazatel v Ostravě-Radvanicích, později ve Frenštátě, Zlíně, Kroměříži a Českých Budějovicích

• v době natáčení v roce 2025 žil v Berouně, ačkoli je od roku 2008 důchodcem, je stále aktivní v Církvi i mimo ni

V různých historických obdobích docházelo k vzájemnému pohybu Čechů a Rusů, v závěru 19. století pak žilo v carském Rusku zhruba několik desítek tisíc Čechů. Byli to lidé různých profesí, například lékaři, kapelníci a hudebníci nebo ti, kteří přijeli kvůli podnikání. Šikovní, nadaní muži ucítili příležitost, jak v zemi, kde byl průmysl méně rozvinutý než v českých zemích Rakouska-Uherska, mohou uspět. Zhruba ve stejné době probíhaly vlny stěhování Čechů na ukrajinskou Volyni, především za levnou půdou a možností zlepšit svoji životní situaci. Osidlování Volyně na dnešní západní Ukrajině se týkalo ve značné míře rolníků z českých vesnic, podnikatelé byli naopak lidé určitých profesí, kteří se usadili ve městech. V příběhu Petra Krynského a jeho předků můžeme vysledovat oba tyto emigrační proudy.

Z Volyně na Vysočinu

Petr Krynský se narodil 27. února 1945 v Ostravě. Jeho osobní i profesní život byl utvářen hodnotami, které převzal od svých rodičů a ve kterých vychovával i svoje tři děti. Petrův dědeček Ivan Krynský byl Ukrajinec, učil na dodnes existující Železničářské škole ve Zdolbunově na Volyni, což byl a stále je důležitý železniční uzel v Rovenské oblasti. Zemřel předčasně, v roce 1914. Babička Marie Josifovna Krynská rozená Hrbková byla volyňská Češka narozená ještě v Čechách do evangelické rodiny. „Její rodiče šli za půdou. Češi byli dobří hospodáři, to se o nich ví,“ potvrzuje pamětník. 

Když skončila válka a vzniklo Československo, byla snaha přivézt děti – sirotky z rodin volyňských Čechů – zpět do vlasti. V roce 1923 spolek evangelíků Kostnická jednota pověřil evangelického vikáře Rudolfa Šedého, aby tyto děti našel a pomohl s jejich repatriací. Věkový limit byl 18 let, a proto se stalo, že nejstarší, právě plnoletá Helena musela na Volyni zůstat, dokud si nevyřídí doklady potřebné k odjezdu. Její maminka Marie se rozhodla dočasně zůstat s ní, ostatní děti – Naďa, Saša a Dimitrij, otec pamětníka, – odjely do Československa. Vzhledem k probíhajícím stalinským represím nakonec všechno dopadlo jinak: „Babičku s Helenou nepustili do Čech, až na stáří babička přijela a zůstala, asi v roce 1950, když děti už byly dospělé. Kontakt moc nebyl, občas dopisy. Malý Dimitrij tesknil po matce,“ popisuje Petr Krynský Stalinův postoj ke stmelování rodin. V Čechách se děti dostaly do evangelické rodiny Janáčkových v Trhonicích na Vysočině, k hodným lidem, kteří je měli jako svoje vlastní. 

Oba kluci se vyučili řemeslu, Naďa studovala na evangelické učitelské škole. Dimitrij se v 18 letech stal adventistou, v biblickém semináři v Loděnicích u Berouna vystudoval teologii a léta působil jako kazatel. „Loděnický zámeček dnes patří pravoslavné církvi, tenkrát ho koupila za zahraniční peníze Církev adventistů jako Misijní školu pro východní Evropu. Je to velký objekt,“ vysvětluje Petr Krynský historii byzantsky vyhlížející stavby poblíž Berouna. 

Podnikavá rodina Šaškových

Rodiče Jiřiny Krynské, matky pamětníka, pocházeli z Rokycan. „Otec Josef Šašek byl dosti zámožný, ale jeho bratr majetek propil. Děda vystudoval techniku a na pozvání svého švagra odjel do Ruska, aby pracoval v jeho firmě, která stavěla parní mlýny na mletí obilí,“ vypráví Petr Krynský. Z pěti dětí, které se Josefovi a Anně po sňatku narodily, dvě zemřely v dětství na infekční onemocnění. Otřeseni touto tragédií našli rodiče cestu k adventistům a vstoupili do církve. Anna, rozená Schejbalová, je příkladem toho, že nejen muži, ale i ženy byly na počátku 20. století odvážné a statečné: Anna se doma vyučila švadlenou. Nejprve odjela do Vídně, jako mnohé z jejích vrstevnic, a poté, co se naučila německy, se vydala do Ruska za svým bratrem. Jako praktická žena si vzala s sebou šicí stroj. V Rusku si zařídila dílnu, měla svoje učnice a úspěšně podnikala do té doby, než poznala svého muže Josefa. Měli pět dětí, poslední z nich, Jiřina, se narodila v Petrohradě v roce 1914. Ruská bolševická revoluce a následná válka přesvědčily manžele Šaškovy, že se mají vrátit. Cestovali složitě, dostali se až na Sibiř, kde byly i celé vesnice adventistů. S pomocí legionářů dojeli do Čech, do Plzně. Ostatně po Říjnové revoluci a změně poměrů se většina Čechů vrátila z Ruska domů. Josef Šašek si našel místo ve Škodovce, později pracoval jako vedoucí v dílnách semináře v Loděnicích. V semináři se seznámil se studentem Dimitrijem, který navázal známost s jeho dcerou Jiřinou Šaškovou. Po svatbě s Jiřinou působil Dimitrij krátký čas jako začínající kazatel v Praze, poté, protože mluvil ukrajinsky, byl poslán ke sborům adventistů na Podkarpatskou Rus. Jelikož se psal rok 1938 a v následujícím roce byla tato část Československa obsazena Maďary, bylo životu nebezpečné zůstat v místě déle. Za dramatických okolností se Dimitrijovi podařilo dostat se zpátky do Prahy k ženě a dvěma synům. 

Kazatelem ve sborech adventistů

Hlavní štací z těch, kterými Dimitrijova rodina prošla, byla Ostrava. Dimitrij se zde stal kazatelem už ve válečném roce 1940 a zůstal po celou dobu války. Postupně se jim narodilo pět dětí: Dimitrij ml., Vladimír, Petr, Pavel a Lydie. Maminka Jiřina již dříve dokončila rodinnou školu, stala se švadlenou, věnovala se výchově dětí a především byla velkou oporou svému muži. Spolu sepsali vzpomínky na život v rodině a v církvi Když pohlédneme zpátky, které vyšly knižně v ostravském nakladatelství Jupos v roce 1997, v druhém vydání pak v roce 2024. 

Adventisté světí podle příkazu Desatera sobotu jako sváteční den. Protože komunistický režim za účelem zvýšení efektivity práce zavedl povinné pracovní soboty, docházelo ke konfliktům, neboť adventisté považovali za hřích nejen o sobotách pracovat, ale také posílat děti do školy. Rodiny členů církve kvůli sobotám vedly s úřady neustálý boj a rodiče byli trestáni, když děti do školy v sobotu nedocházely. Situace byla vyhrocená až do roku 1968, kdy byly pracovní soboty oficiálně zrušeny a byl uzákoněn pětidenní pracovní týden. Petr Krynský vlastní důležitý dokument – soudní rozhodnutí o čtrnáctidenním uvěznění obou rodičů z důvodu neposílání dětí o sobotách do školy. Psal se rok 1959. Adventisté museli řešit podobný problém týkající se odpírání vojenské služby. „Nebyl tehdy způsob, jak se legálně vojně vyhnout,“ říká pamětník.

Již předtím v roce 1951 byl Petrův otec ve svých 40 letech povolán k nástupu do vojenské služby u PTP (Pomocné technické prapory), což byly útvary zřízené pro internaci nespolehlivých vojáků s nepřátelským či režimu podezřelým smýšlením. Vojáci PTP nenosili zbraň, vykonávali různé podřadné manuální činnosti a byli evidentně označeni za černé ovce socialistické společnosti. Dimitrij Krynský se v pokročilém věku a jako otec pěti malých, nezaopatřených dětí dostal do jednotky mladých katolických farářů, což jistě bylo prostředí intelektuálně podnětné. Proč byl odveden až v pokročilém věku? Petr vysvětluje, že otec do roku 1948 neměl československé občanství, a tudíž nemohl být režimem povolán k vojenské službě. Vzpomíná, jak matka vzala tři nejstarší děti a vypravila se s nimi osobním vlakem z Ostravy do Prahy. Povolená návštěvní doba byla pouhá hodina a půl. Otec byl často překládán z místa na místo, vždycky se jednalo o manuální práce, stavění a kopání. Petr si také vybavuje, jak chudě rodina žila. Otec sice něco málo peněz posílal, ale žili především z podpory, kterou jim poskytovali členové církve. Za dva a půl roku byl otec propuštěn domů, PTP bylo zrušeno. 

Rok poté, co Dimitrij musel nastoupit mezi PTP, byla Církev adventistů režimem zakázána, majetek církve zabaven, kazatelé propuštěni, na Slovensku bylo několik z nich odsouzeno na pět až sedm let vězení. „Tím, že byl u PTP, otec se trestům vyhnul,“ říká syn. Náboženský život věřících po zákazu církve paradoxně zintenzivněl. Věřící se scházeli v ilegalitě v rodinách, fungoval tajný život, probíhaly nové křty. „Doba byla více náboženská,“ říká Petr Krynský. Po těchto zkušenostech dospěl režim k závěru, že pokud církev zase povolí, bude ji mít víc pod kontrolou, a tak se po čtyřech letech Dimitrij Krynský směl opět stát kazatelem, ovšem ne nadlouho. V důsledku toho, že byl v roce 1959 odsouzen, byl mu odebrán státní souhlas k výkonu kazatelství a Dimitrij Krynský musel hledat zaměstnání. Jako mnozí další členové Církve adventistů se rozhodl podepsat závazek na tři roky práce v ostravských dolech, jelikož tam nebyl problém se svěcením sobot. V dolech se pracovalo na směny a mezi horníky bylo mnoho adventistů. Ředitel OKD Miska údajně s oblibou prohlašoval: „Dejte mi tisíc adventistů a splním plán.“ Později otec získal práci dělníka v podniku Benzina, kde až do roku 1968 pracoval jako kopáč. „Otec byl statečný člověk,“ říká o něm syn Petr. „Důslednost ve víře byla pro něj zásadní, nenechal se odradit těžkostmi a nesnázemi, které mu režim způsoboval.“ V letech 1968 až 1972 byl zvolen předsedou Moravskoslezského sdružení Církve adventistů s. d. V těch letech měla Církev adventistů sedmého dne asi sedm až osm tisíc členů, na Moravě z historických důvodů více než v Čechách. 

Místo vojny na šachtu

V Ostravě prožil Petr Krynský své dětství a po studiích svá první kazatelská léta. Není divu, že má dodnes k městu citový vztah. Ve 14 letech nemohl pomýšlet na studium, jenom vyučit se byl problém. Byl to rok 1959, rok, kdy oba rodiče šli do vězení za neposílání dětí do školy o sobotách. Podařilo se mu vyučit se stavebním klempířem: „Rok jsem dělal řemeslo a pak jsem podepsal na šachtě závazek deset let s tím, že nemusím jít na vojnu.“ Na šachtu byl přijat jako důlní zámečník, časem si udělal svářečský kurs. „Mám vztah k černému řemeslu,“ říká dnes. V životě Petra ovlivnili, kromě jeho otce, dva další muži –Vladimír Oháňka a Jan Váhala, oba členové církve, kteří se později stali kazateli. Vladimír Oháňka, bývalý skautský vedoucí, učil principy a praxi skautingu mladé lidi v církvi.

Petr už věděl, že se také chce stát kazatelem, církev navíc mladé kazatele potřebovala. Aby se připravil na přijímací zkoušky, navštěvoval dva roky podzemní církevní školu, kterou vedl absolvent teologického semináře Jan Váhala. Spolu s dalšími 10 až 12 studenty se scházeli jedenkrát měsíčně nejčastěji u Petra doma a probírali biblickou historii, Starý a Nový zákon a adventní věrouku. Během prázdnin probíhalo týdenní soustředění, jednou i na teologickém semináři v Polsku, ve městě  Podkowa Leśna. V roce 1967 Petr úspěšně složil přijímací zkoušky a stal se studentem Komenského evangelické teologické fakulty v Praze. Šachta mu dala doporučení, a proto mohl v říjnu 1967 nastoupit v Praze Jirchářích do Bohosloveckého semináře. Studium bylo náročné – Petr neměl za sebou maturitu a výuční list klempíře mu příliš nepomohl. Musel zvládnout řadu jazyků, nejen latinu, ale i řečtinu a hebrejštinu, nehledě na jazyky moderní. V té době začal chodit se svojí dnešní manželkou Janou, studentkou medicíny, se kterou se během studií oženil. Na fakultě se sešel s mnoha zajímavými osobnostmi od Sváti Karáska po Miloše Rejchrta a mnohými dalšími. O Vánocích roku 1967 pochodoval s ostatními studenty na Hrad a následující rok skutečně přinesl mnohé změny: například na teologické fakultě byl zrušen předmět marxismus-leninismus. V lednu 1969 šel v průvodu přes Václavské náměstí na náměstí Krasnoarmějců (dnes Palachovo) ve smutečním průvodu k uctění památky Jana Palacha. Jak vykládat Palachův čin? „O tom se na teologické fakultě hodně diskutovalo,“ říká. Jako sebevraždu? „Ne, jako sebeoběť,“ dodává.

Po studiích

Po dokončení studia se Petr Krynský stal kazatelem ve sboru, kde dříve kázal i jeho otec, v Ostravě-Radvanicích. „Rád jsem kázal, vyučoval, mám k tomu dar. Jsem z učitelské rodiny,“ říká o sobě. Za normalizace vedl letní tábory skautů skryté pod názvem „rodinná rekreace“, kterých se zúčastňovaly i ty děti, které nechtěly chodit do shromáždění. „Byla snaha vše uschovat do kostelů, do modliteben. Mimo nic,“ vysvětluje politiku státu vůči církvím. Stát chtěl evidentně mít nad církvemi větší kontrolu. 

Za rok po promoci byl Petr Krynský povolán k pětiměsíční náhradní vojenské službě, místo určení byly Jince u Příbrami. Na vysvětlení: čtyři roky, které si odpracoval na šachtě, mu nahradily základní vojenskou službu. Hned na počátku v Jincích oznámil veliteli, že v sobotu nebude pracovat. „Nějakým způsobem mi to vycházelo. V sobotu jsem se obvykle zašil, četl si a studoval.“ Po několika týdnech byl přeložen do Týna nad Vltavou, tam se pracovalo manuálně s krumpáčem a lopatou. Jakmile velitel-kapitán zjistil, že má před sebou intelektuála, domluvil se s ním, že mu vypracuje otázky do Večerní univerzity marxismu-leninismu. Zjistil také, že Petr umí psát na stroji, a od té doby trávil v týdnu večery, ale především soboty, v klidu v kanceláři. Během prověrek se mu mimo jiné dostaly do rukou přísně tajné materiály. Stal se z něj písař. 

Vždy po několika letech museli kazatelé měnit působiště: V roce 1980 se Krynští stěhovali do Nového Jičína, po několika letech do Frenštátu (zde pečoval i o sbor ve Valašském Meziříčí), do Gottwaldova, Kroměříže a Českých Budějovic. Ve Frenštátě pod Radhoštěm bydleli v pěkném bytě v poschodí modlitebny. „Přes silnici byla ruská kasárna a mohli jsme sledovat, co se tam děje. Byl jsem svědkem odjezdu sovětských vojsk. Byla to velká událost,“ vzpomíná Petr Krynský. Během listopadových demonstrací 1989 na náměstích vystoupil s projevem za církev. „Adventisté měli ve Frenštátě dobrou pověst, byli jsme tam druhá největší církev po katolících.“

Nejstarší bratr Dimitrij už před časem emigroval do USA, a když se po roce 1989 konečně mohlo svobodně cestovat, učinil Petr velké rozhodnutí: v roce 1993 rozvázal pracovní poměr s církví, prodal auto a koupil dvě letenky do New Yorku a na dálkový autobus Greyhound s tím, že nejprve odletí on a za nějakou dobu za ním přiletí žena Jana. Petr navštívil svého bratra, ale také tři měsíce pracoval v Chicagu jako pomocná síla u zedníků, manuální práce se nikdy nebál, a když za ním přijela manželka, vydali se na cesty. Za několik měsíců projeli řadu nejznámějších národních parků, měli osobní kontakty díky církvi a ženině práci v nemocnici, Petr měl příležitost kázat v angličtině. Vrátili se s velkými zážitky.

Po návratu Petr sepsal doktorskou práci na téma Raně křesťanská profetie a její hodnocení novozákonní církví, stal se doktorem teologie a 10 let externě učil předmět Nový zákon v Teologickém semináři na Sázavě. Se svými studenty podnikl misijní cestu do Panamy, kde navštívili místní sbory adventistů. Připravili si pro ně program a projekci v angličtině, velký zájem vyvolalo například téma Jan Hus. Studenti poznali jinou kulturu, což bylo pro ně jistě přínosem. Jelikož se otevřely archívy, Petr Krynský se rozhodl vypravit do Ústavu pro studium totalitních režimů, aby zjistil, jaké záznamy soudruzi vedli o něm a o jeho otci. „Šokující informace tam nebyly, ale zjistil jsem, že když tlačili na otce, prohlásil: ‚Já vám konfidenta dělat nebudu.‘“ I u adventistů byli kazatelé, kteří spolupráci podepsali. Petr Krynský takovou spolupráci chápe jako hřích, protože, jak říká, duchovní má jiné poslání.

Na počet členů církve má vliv doba

Po listopadu 1989 byl zájem o církve velký, pochopitelně. Přednášky o Bibli a na biblická témata byly novum, sály byly plné, lidé měli velký zájem. Dnes tak silný ohlas není, Církev adventistů má zhruba 7 500 členů. Epidemie covid-19 negativně ovlivnila návštěvnost kostelů, lidé si zvykli, že kázání uslyší na internetu. „Přitom je to otázka společenství, nejen kázání,“ říká Petr. U adventistů se křtí nikoli po narození, ale až se k tomu jednotlivci sami rozhodnou, bývá to většinou ve 14 nebo 15 letech. Události předchází setkávání a příprava na křest. Křest je znamením víry, teprve až člověk uvěří, je pokřtěn. V současné době disponuje Církev adventistů s. d. svojí televizní stanicí HOPE TV, rozhlasovou stanicí Rádio Hlas naděje a vydávají časopis Advent. I po rozpadu Československa si církev udržuje svoji česko-slovenskou jednotu.

V době natáčení žili manželé Krynští v Berouně, byli sice v důchodu, ale stále žili aktivně. Petr Krynský psal články, docházel do Domova důchodců, poskytoval duchovenskou péči. „Nejstarší dcera vystudovala teologii, mladší je pokřtěná, syn se pokřtít nenechal, ale do sboru občas zajde. Svoje děti posílají do evangelického sboru. Jsem rád, získají tam základy víry. Sami se rozhodnou, až dospějí,“ říká Petr Krynský.

Před propuknutím války na Ukrajině se Petr vypravil do Zdolbunova, aby viděl místo, kde má rodina Krynských svoje kořeny. Navštívil školu, na které učil jeho dědeček Ivan, mluvil se starostou, byl v muzeu a vyfotografoval pomník obětem hladomoru ve 30. letech. Je na něm mimo jiné napsáno: „Když jste umírali, zvony vám nezvonily.“ Nikdo z rodiny dnes na Volyni nežije. Generace jeho otce měla vlastně štěstí, byli repatriováni několik let předtím, než vypukl hladomor, během kterého za rok a půl zemřelo asi 12 milionů Ukrajinců.