PhMr. Rudolf Krouza

„No my teď chodíme do kostela hodně, protože jsme jednou byli na takovém církevním zájezdu na Svaté Hoře v Příbrami. A tam došlo mezi mnou a manželkou během několika sekund k obrácení. Čili my jsme skutečně praktikující římskokatoličtí křesťané se vším, co k tomu patří, a víme, že jsme hříšníci. A že musíme prosit o odpuštění a je to jediná smysluplná věc, kterou musíme dělat. Odpustit. Musíme to odpustit, Pane. Tak to odpouštíme.“

„Otec byl spíš takový ustrašený a moje maminka – to byla lvice. Ona říkala: ‚Víš, táto, my půjdeme k těm lidem, co nás vyhnali z baráku, a budeme žádat nějaké věci. To přeci není možné, že nás s dvěma taškami takhle vyhodili!‘ Tak tam šli a tam byla taková zajímavá věc. Neměli pro mě postýlku, tak o ni žádali: ‚Máme tam kolíbku a postýlku pro toho chlapečka.‘ A ta paní říkala: ‚Můžete dostat jen jednu věc, obě vám nedáme. Kolíbku, nebo postýlku.‘ No ale matka lvice pak řekla: ‚Prosím vás, že se nestydíte trochu!‘ ‚Tak si to teda vemte!‘ No a náš otec byl hudebník a byl puntičkář a měl obrovský notový archiv, který musel nechat v tom domě. A matka říká: ‚Prosím tě, půjdeme tam a budeme žádat o ty noty, oni je stejně nepotřebují.‘ Tak tam šli, a jestli by mohl dostat ty noty, a ten nový majitel říká: ‚A jaké to jsou noty?‘ ‚No německé noty.‘ ‚Jo německé noty? Ty si klidně vezměte, ty bychom stejně spálili.‘ Takže to také byly takové humornější věci.“

„‚Pane Cír, já se odtud nehnu, dokud nepůjdete do toho, dokud mi... prostě mi to tady podepište. A budete mít ode mě pokoj. I od té lopoty, co tady děláte. A vy, ty děti tam mordujete nějakými zemědělskými pracemi.‘ My jsme chodili na brigády, ale JZD – to nebyly zemědělské práce, mordování dětí. A to mi stačilo. A strejda říká: ‚Já se na to ještě necítím.‘ Tak tam seděli asi tři hodiny a řekl: ‚Pane Cír, tak je to vaše poslední slovo? Dobrá, tak my vám zase zvýšíme kontingent.‘ To byly odváděcí dávky. Oni měli necelé tři hektary.“