František Kroutil

* 1944

  • „Sdružoval nás páter Šimčík – každý rok pořádal pouť k Černé Madoně, která byla v Einsiedelenu. Pravidelně jsme tam chodili a hrál tam náš známý, který nám byl za svědka na svatbě, pan profesor [Václav] Ottel. Byl velmi dobrý na varhany, tak doprovázel veškeré církevní události. I v Einsiedelenu, kde je obrovský známý klášter. [Pouti] jsme se každoročně zúčastňovali i s mojí malou dcerkou, se kterou jsme byli oblečení do moravských krojů a nosili jsme sv. Václava. Dcera to má někde vyfotografované. Jezdili tam od nás patrioti. Ne všichni byli věřící, ale hodně jich tam jelo, jen aby se setkali s Čechy, a nemuseli být věřící.“

  • „Bylo to organizované od Jugoslávců na naši podporu – hodně se scházeli lidi a přicházeli až k nám do tábora a dost se s námi kamarádili. Stejně jako my si asi mysleli, že to nemůže dlouho trvat. Že se jednou vrátíme. Pořád jsme si uvědomovali, že trochu poznáme svět a všechno bude dobré [a tak jako dřív], než jsme odjeli na dovolenou. Ale bohužel, doba se protahovala, protahovala a u nás to bylo čím dál horší. Když jsme byli ve spojení se strýcem Kauckým, tak jsme měli i spojení do Prahy. Mohli jsme zavolat i od něj, tak jsme byli o všem spraveni a rodiče se o nás starali. Maminka mého kamaráda byla nějakou vyšší sekretářkou v Červeném kříži, tak se dostala do Vídně a přivezla nám každému kufr s naším strojením. Protože jsme měli do té doby každý jen letní věci k moři, to znamenalo skoro nic. Žádné kalhoty, žádný svetr. V říjnu už bylo docela chladno, tak jsme to docela uvítali. “

  • „A protože jsme ubytování nesehnali – bylo nás devět nebo jedenáct – tak nám poradili, abychom jeli kamkoliv vlakem, že jsou pro nás otevřeny tábory. Namířili jsme si to k moři, do Mostaru, ale v Sarajevu, kam jsme přijeli přes noc někdy ve čtyři hodiny ráno, jsme museli čekat na přípoj. Tak jsme si tam postavili stany, abychom se vyspali. Protože ve vlaku se nedalo spát, ten byl absolutně přetížený pasažéry. Mezitím, co jsme my nejstarší sháněli něco k jídlu, tak tam přišla televize a rádio a natáčeli s námi pořad. A řekli nám, že mají otevřený tábor, jestli bychom tam chtěli zůstat. Převezli nás tam a vlastně jsme byli první, kteří tábor otvírali.“

  • Full recordings
  • 1

    Praha, Hroznová, 07.08.2019

    (audio)
    duration: 02:23:24
    media recorded in project Příběhy 20. století TV
Full recordings are available only for logged users.

Tragédie malých národů se opakují

František Kroutil se narodil 24. prosince 1944 v Praze. Vyrůstal v místní části Liboc jako nejmladší ze tří dětí rodičů Františka a Emílie Kroutilových. Od mládí se věnoval hudbě a dramatické tvorbě – hrál na klavír a pozoun a až do šestnácti let navštěvoval Dismanův rozhlasový dětský soubor při Československém rozhlase. Maturitu složil František na jedenáctileté škole roku 1962. Z kádrových důvodů mu ale nebylo umožněno studovat na vysoké škole. Po absolvování zeměměřičské nástavby narukoval na vojnu. Po dvou letech strávených na posádce v Karlových Varech s armádní kapelou se vrátil do Prahy a našel zaměstnání v podniku Pražské silniční a vodohospodářské služby. Roku 1968 složil přijímací zkoušky na stavební fakultu ČVUT, ale vyrozumění o přijetí ho zastihlo až v době, kdy zůstal po srpnových událostech v zahraničí. Z původní prázdninové cesty tří kamarádů do Bulharska se nečekaně stala anabáze, která je zavedla přes Jugoslávii a Rakousko až do Švýcarska. Zde František nakonec zůstal až do roku 2003. Krátce před rokem 1989 se vzdal československého občanství, aby mohl podniknout cestu do republiky za umírajícím otcem. Od otevření hranic v prosinci 1989 se do vlasti vracel pravidelně a znovu získal občanství zpět. Od roku 2006 žije opět nastálo v Praze.