Irena Kroupová

* 1924  †︎ 2020

  • „Moc toho ode mne nebudete vědět. Právě jak jsme bydleli v těch Středoklukách, tak jsme šli nahoru do baráku, abysme koukali. Protože my jsme museli mít všude zavřený dveře, okna, všechno, když Lidice vypalovali. No tak my jsme šli nahoru na půdu a to jsme viděli, jak postupně jeden barák po druhým začíná hořet. To už byli muži popravený. Tam byl dozor, vojáci, že, všude muselo být zavřeno. Byl to normální den, nebyla to neděle, to nebyla neděle, určitě ne. To jsem ještě v práci nebyla. Já jsem šla do práce až v roce čtyřicet tři. V tom roce čtyřicet dva ještě ne, ještě jsem nebyla totálně nasazená.“

  • „No tak, když byl konec [války], tak já, můj brácha a ještě jeden náš kamarád, ten měl auto, náklaďák, tak jsme se dohodli, že pojedeme do Německa pro vězně. My jsme tam jeli, prostě věděli jsme, že ten tábor, to už byl pracovní tábor, u Mnichova, tak že tam jsou vězňové čeští a že potřebujou odvézt. Tak jsme se přihlásili, dostali jsme náklaďák a dojeli jsme, bylo to za Mnichovem, tam jsme je naložili, to, co šlo, a přivezli jsme je sem, do Prahy. Američani nám dali ceduli, to jsme museli vždycky ukázat a oni nám dali na to podpis a napsali, kam až můžem, a tam jsme se zas museli hlásit, tak až jsme dojeli do toho tábora a tam jsme si potom vyžebrali jeden náklaďák, ten menší, jako tam jsme naložili ty z toho tábora, co šli, ty vězňové, bejvalí, a ty jsme přivezli všechny do Prahy. My jsme přijeli třeba do nějakýho města, menšího, a tam Američani viděli, co vezem, protože jsme tam měli ceduli, že vezem vězně, no, tam by nás pomalu bejvali překrmovali. Ti se chovali teda opravdu fajnově. My jsme vlastně přes sovětskou zónu celkem nešli.“

  • Full recordings
  • 1

    Praha, Zličín, 29.01.2018

    (audio)
    duration: 58:19
    media recorded in project Příběhy 20. století
Full recordings are available only for logged users.

V největší hrůze má každý moment lidskosti cenu naděje.

Fotografie z mládí
Fotografie z mládí
photo: Artchív pamětnice

Irena Kroupová se narodila 16. září 1924 v Hlinsku v rodině ředitele tamní hospodářské školy. Otec byl jako učitel přeložen do Litomyšle a nakonec do Středokluk v blízkosti Prahy. V této vsi zažili místní obyvatelé hrůznou událost: nedaleké Lidice, které byly s obyvateli Středokluk propojeny mnoha příbuzenskými i přátelskými vztahy, byly v červnu 1942 vyhlazeny. Rok poté byla pamětnice totálně nasazena do Modřan, kde v pobočném závodě vysočanského Junkersu probíhala zbrojní výroba. Po skončení války se vydala s bratrem a kamarádem malým nákladním automobilem do bavorského Rosenheimu, kde byla velká skupina lidí na nucených pracích ve zbrojní výrobě. Po vyřízení potřebných formalit dostali další vozidla a celá kolona s navrátilci dorazila do Čech. Po válce obnovil svou činnost Sokol, který byl Němci zakázán. Nadšená sokolka Irena Kroupová se zapojila, a stala se dokonce náčelnicí ženské části místního Sokola. V roce 1948 byl ovšem Sokol zrušen a bývalá náčelnice byla považována za politicky nespolehlivou. Jako taková musela vzít zavděk prací v Uhelných skladech. Tam našla životního druha, se kterým měla dvě dcery. Irena Kroupová zemřela v listopadu roku 2020.