The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Vladislav Krop (* 1939)

• narozen 14. února 1939 v Bystřici nad Olší

• absolvoval lesnické odborné učiliště a lesnickou školu

• od roku 1961 pracoval jako lesník

• stal se kronikářem lesnického sboru a později Bystřice nad Olší

• byl aktivním kynologem a myslivcem

• napsal řadu povídkových knih

• v obci Bystřice nad Olší získal ocenění Osobnost roku

• v roce 2024 žil v Bystřici nad Olší

Devět set. Minimálně tolik stran popsal při psaní svých kronik Vladislav Krop. Rodák z beskydské Bystřice nad Olší se k psaní kronik dostal v šedesátých letech, kdy jako vyučený lesník dostal doživotní umístěnku do Karpentné v Moravskoslezském kraji. 

I když se k psaní kronik dostal až v dospělosti, k lesům a myslivosti tíhl už od malička. Narodil se v roce 1939, a jelikož mu otec brzy po jeho narození zemřel, vyrůstal jen se svou matkou. Navzdory nepřízni osudu měl ale krásné dětství. „Vyrůstal jsem v lese, cítil jsem se tam jako doma,” přiznává při vzpomínání na čtyřicátá léta, strávená v podhůří Beskyd. Jeho maminka se sice jako mladá vdova musela pořádně otáčet, malý Vladislav ale nestrádal. Matka chodila pracovat k sedlákům, kteří jí vždy rádi dali část vypěstované úrody nebo maso a vajíčka. Její syn navíc občas jako každý malý kluk prováděl různé lumpárny. Jedna z nich byla, že chodil se svými kamarády pytlačit pstruhy. „Hluchová byla plný pstruhů. Stačilo házet kamením, a který pstruh to dostal, obrátil se břichem nahoru. Pak jsme pro něj jen skočili a měli jsme pstruha. Jednou jsem jich domů přinesl dvaapadesát a maminka mi říkala, ať už to nenosím, protože nemá tolik másla,” vzpomíná Vladislav Krop se smíchem. 

Pozdrav „Lesu zdar” se mi moc líbil

Válku prožil jako malé dítě, a příliš vzpomínek na ni tudíž nemá. Její konec si ale vybavuje velmi dobře. „Přes Bystřici přecházeli vlasovci. Nebyli ani pořádně oblečení, měli jen zbraně, vozy a hladové koně,” vybavuje si příchod příslušníků Ruské osvobozenecké armády. Podle vzpomínek Vladislava Kropa podhůřím Beskyd a jeho domovem vlasovci táhli okolo 3. května. „Pak tudy přejel nějaký tank, ale jinak se tady válka nijak dramaticky neprojevila,” vypráví. Po skončení celosvětového konfliktu Vladislav Krop nastoupil na základní školu. Už tam se u něj projevily sklony k psaní. „Psal jsem si deník. A všechny takové ty věci, které se týkaly slovních úloh, tak tím mě paní učitelka pověřovala. Dalo by se říct, že jsem v tom vynikal,” přiznává. Kromě slohu ho bavilo i kreslení, které později také využil ve své kronikářské činnosti. Na základní škole si ale také uvědomil, že by se chtěl stát lesníkem. „Ve škole měla být nějaká přednáška, kde měli přednášet lesníci. A já jsem byl zrovna před školou, kde už jeden lesník stál, a přišel tam druhý a pozdravili se pozdravem: ‚Lesu zdar!‘” Vladislava Kropa zaujalo, že v téhle práci by asi „čest práci” jen tak neslyšel. A „lesu zdar” se stalo jeho oblíbeným pozdravem. 

Cesta k lesnickému povolání ale nebyla snadná. Jeho mamince se totiž práce lesníka nepozdávala. „Nechtěla o tom ani slyšet. Měla představu, že si postavíme někde nějakou chaloupku, ale to jsem neakceptoval a vzal jsem to do vlastních rukou,” vybavuje si svou touhu vystudovat lesnickou školu. Na takové obory byl ale přetlak a stávalo se, že lesnické školy své studenty nepřijímaly klidně dva až tři roky po sobě. „Pak se ale otevřelo Lesnické odborné učiliště v Bílé, takže jsem se tam bez matčina souhlasu okamžitě přihlásil. Máma se mnou do té Bílé jela a ještě před tou školou mi dala facku,” přiznává pamětník, že maminka jeho rozhodnutí nesla těžce. Pak už mu ale v kariéře nebránila. Po učilišti Vladislav Krop odešel ještě na lesnickou školu do Strážnice, na kterou rovnou navázala vojna. Do rodné Bystřice se vrátil jen na krátký čas, kdy v lesích, které měl později na starost, plnil rok povinné praxe. 

O psaní kronik existoval předpis

Když si Vladislav Krop na konci padesátých let odbyl dva roky povinné vojny, dostal z lesnické školy ve Strážnici krátkodobou umístěnku do Krušných hor. „Bylo to tam hrozné, bylo to období totality, Němci byli vystěhovaní,” vybavuje si nehezkou atmosféru Sudet. Do Krušných hor s ním odešla i jeho žena, se kterou se v roce 1958 oženil. Znali se už od dětství, v první třídě spolu dokonce seděli v lavici. Mladý pár se ale naštěstí brzy mohl vrátit na své milované Frýdecko-Místecko. Pamětník dostal doživotní umístěnku do lesů v Karpentné, kde v době studií pracoval jako adjunkt. 

A právě tam v roce 1963 začal psát místní kroniku. „Žádná tam neexistovala, a tak mě zvolili kronikářem. Popsal jsem počátky školství na Karpentné, historii JZD, protože tu taky nikdo nezaznamenal,” vyjmenovává, co všechno do místní kroniky zahrnul. Psal ji po celou dobu svého působení na Karpentné. V práci ho hodně inspiroval místní rodák Karel Gaura, kterého si Vladislav Krop pamatoval ještě ze školy a který byl dlouholetým kronikářem Bystřice nad Olší. „O psaní kronik existoval předpis. Kronika musí být napsána ručně, obsahovat kulturní záležitosti, politické záležitosti, hospodářské a školské,” prozrazuje pamětník, co všechno do kroniky zaznamenával. Když pak Karel Gaura zemřel, Vladislav Krop po něm převzal i bystřickou kroniku. „Obrátila se na mě paní starostka. Psal jsem ji pak deset let. To mě ovlivnilo i v tom, že jsem začal psát mysliveckou beletrii,” přiznává. Jeho velkým snem totiž bylo vydat knihu. To se mu podařilo, a ne jednou, ale až po roce 1989. V knihách si totiž dost často dělal legraci z komunistických pohlavárů, které musel doprovázet na lovech. „Mojí povinností bylo doprovázet lovecké hosty. Musel jsem je vzít na posed nebo šoulačku a ulovení toho srnce nebo jelena mu umožnit. V období hluboké totality byla myslivost výsadní společenské postavení a každý, kdo byl na nějaké vedoucí funkci, chtěl být myslivec,” vysvětluje pamětník. Řada takových ale myslivosti vůbec nerozuměla. „Já jsem z toho měl velkou srandu, a proto jsem to v knihách popsal. Jejich osobní projevy a tak dále,” přiznává. 

Za mých časů byl les jako zahrada

Jako lesník se ale mimo jiné staral také o zvěř, o stromy ve svém rajonu a o všechno, co bylo s lesem spjaté. Později se coby aktivní lovec začal věnovat i kynologii, cvičil své i cizí psy na hony. Za svou dlouholetou činnost si v oblasti kynologie ale i lesnictví vysloužil řadu ocenění. Ani v důchodovém věku Vladislav Krop nezahálí. Loveckou pušku už sice pověsil na hřebík, spisovatelské činnosti se však věnuje pořád. Vydal už jedenáct knih a pracuje na další. Jediné, co ho mrzí, je stav dnešních lesů. „Vidím ohromnou změnu. Když jsem ten revír kdysi přebíral, tak to nebyl revír, ale zahrada. Teď je tam bordel. Cesty jsou rozbité, příkopy zanedbané, kůrovcem sežraný les. Já jsem ve svém revíru měl mokrá místa vydlážděná dřevěnými hoblinami. Na rozdělovacích alejích sousedé pásli krávy, jak tam byla zelená tráva. Pak přišly traktory a stroje a ten les vypadá hrozně, aleje i cesty jsou zničené. Je mi to strašně líto,” zakončuje své vyprávění smutně. V roce 2024 žil Vladislav Krop v Bystřici nad Olší.